Dnes začínají předčasné sněmovní volby. Následující řádky se týkají toho, co jim předcházelo. Nepřistupujeme přitom k těmto událostem jako pozorovatelé, nýbrž jako jedni z účastníků hnutí proti Nečasově vládě.
Pád Nečasovy vlády a následné vypsání nových voleb – to byly klíčové cíle politické platformy s krátkou trvanlivostí, jež se zformovala jako spojení občanských iniciativ, sdružení a odborů pod hlavičkou Stop vládě. Uskupení bylo mimořádné už tím, koho svedlo dohromady, přičemž odborům, materiálně i organizačně silnějším než iniciativy, účast nepochybně prospěla. Nicméně platforma z dlouhodobého hlediska o poznání méně než odborům pomohla občanské opozici, a to i přesto, že zorganizovala nejmasovější protesty od roku 1989. Nestranický subjekt, jenž ovšem nebyl ani klasickou nevládní či lobbistickou organizací, svým rozpadem a neschopností etablovat se na politickém poli na čas zhatil naděje na možnou emancipační politiku. To přispělo k tomu, že z nedávno probíhajících sociálních bojů na první pohled mnoho nezbylo.
V levicových kruzích ze setrvačnosti koluje teze, že spojenectví s odbory selhalo. Naopak, jednalo se o pozoruhodný úspěch. Vždyť iniciativy a jejich témata začaly být minimálně po určitý čas odboráři brány vážně a odboráři zase začali tematizovat své požadavky celospolečensky, díky čemuž se jim v rozhodujících momentech dařilo na svou stranu strhávat veřejnost. Tradiční zaměstnanecká problematika byla v některých momentech namátkou obohacena třeba o antirasistické, environmentální, genderové a vysokoškolské aspekty. Vypadalo to, že se odbory konečně vyhrabou z vleklé strukturální krize, jejíž hlavní příčiny nejsou pouze tuzemského původu a již nejnázorněji dokládají každoroční citelné úbytky členské základny.
Hlavní důvod, proč není možné spolupráci s odbory odbýt jako zbytečnou, je prognostický. Jakékoli příští hnutí proti neoliberálnímu kapitalismu se bude muset pokusit zformovat na identickém sociálním průsečíku, na němž působila platforma. Zkrátka proto, že odbory jsou jedinou institucionalizovanou doménou „starých“ sociálních bojů pracujících, byť by měly sebereakčnější základy. Dokud se pracující společně s prekarizovanými nově nezorganizují na nějakém masovějším základě, budou všechny sociální boje vyžadovat spolupráci s odbory.
Tři směry odlivu
Uskupení proti škrtům a privatizaci bohužel zjevně samo sebe nepochopilo coby vznikající hnutí chudých. Skutečnost, že nebyla nabídnuta trvalejší praktická alternativa, se jeví spíše jako strategická chyba než jako slabost. Neděláme si iluze, že všech sto tisíc lidí, kteří se účastnili demonstrace 21. dubna 2012 v Praze na Václavském náměstí, sdílelo totožnou kritiku neoliberálního kapitalismu. Právě naopak – připouštíme, že převládající a nanejvýš legitimní motivací k účasti na demonstraci byl „jen“ fakt zhoršující se sociální situace účastníků. Důchodci, rodiny s dětmi, část střední třídy, ti všichni měli plné zuby toho, že jim vládní politika zhoršuje jejich životy. Nezajímali je intelektuální rozbory, zda se v jejich životě zrcadlí lidská emancipace obecně, ale často ani odborářské téma, zda budou zachovány stravenky. Chtěli hlavně, aby se jim lépe žilo, aby se nebáli o zaměstnání, aby se nemuseli obávat exekucí, aby občas mohli na dovolenou. Rodící se hnutí chudých se brzy rozpadlo a určitá část nahromaděné „protestní energie“ se vybila a stále vybíjí na několika odlehlých místech. Zmiňme aspoň tři z nich.
Paralyzovaný a nepřehledný slepenec iniciativ, který zbyl po platformě, byl částečně nahrazen krajně problematickou Rekonstrukcí státu, která v zásadě navázala na Pozitivní evoluci, onen nepříliš úspěšný, obskurní projekt spekulanta Karla Janečka. Rekonstrukce státu se za finančního přispění řady firem svezla na vlně pozornosti, již umožnilo skandální vládnutí Nečasovy suity. Kritika vlády totiž nejednou vznikala jaksi bez námahy, sama od sebe. Přehmaty byly natolik evidentní, až to místy zavánělo absurdním dramatem.
Později prostor, který vykolíkovalo protivládní hnutí, zaplnila takzvaná hnutí „naštvaných“ občanů. Mezi ně řadíme nejenom Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a částečně SPOZ, ale také ANO 2011 Andreje Babiše. Zde se nachází druhé místo odlivu protestních nálad. A co je nejhorší, ještě předtím či současně se do tohoto prostoru – zdánlivě paradoxně – vlámaly protiromské mítinky. Ty byly do určité míry úspěšné proto, že se sociální situace zhoršuje už i středním vrstvám a „cikáni“ jsou u nás tak nějak první na ráně, kdykoli se hledá obětní beránek. Tímto směrem se ubíral třetí odliv protestní vlny. Přitom odpovědnost za posílení rasismu jakožto falešného výkladu krize nesou poslední pravicové vlády.
Můžeme do parlamentu?
Účast ve volbách nepovažujeme pro emancipační hnutí za samospasitelnou – levici by zahubilo, kdyby přepočítávala protesty na volební hlasy. Ovšem stejně daleko od pravdy jsou podle nás i sabotéři voleb. Jim jakoby patřila slova stará sice sto let, vyslovená Leninem v radikálně odlišné historické situaci, zato pasující na dnešek možná lépe než leccos z dnešních diskusí: „Parlamentarismus je historicky překonán (…) Každý však ví, že od toho je ještě velmi daleko k překonání v praxi. Již před mnoha desítiletími plným právem bylo možno prohlásit kapitalismus za ‚historicky překonaný‘, to však nikterak neznamená, že není nutno vést velmi dlouhý a velmi úporný boj na půdě kapitalismu.“ Těch, kteří by místo zastupitelského modelu raději podporovali demokracii přímou (nikoli tu okamurovskou), je třeba se ptát: Kde máte instituce přímé demokracie? Nemáme-li v liberální demokracii zatím nic než parlament, je adekvátní jej ignorovat?
„Žijeme v parlamentokapitalismu,“ říká filosof Alain Badiou. V souvislosti s protivládními protesty proto neuhýbejme otázce: Proč se vlastně samo hnutí proti vládě nepokusilo vstoupit do voleb? Vždyť programově se profilovalo zřetelně nalevo od sociální demokracie – vymezilo se vůči té politické síle, která nyní selhává v závislosti na tom, kde vládne. Jako vysvětlení se nabízí, že pochopitelné vazby odborů na parlamentní levici převážily. Svou váhu měla také úvaha, že chce-li hnutí propříště zabránit pravicové koalici, nemůže potřebovat další „tříprocentní stranu“ oslabující levicovou většinu. Jako bychom slyšeli generála po bitvě: Na dlouhou dobu byla promrhána příležitost plných ulic, které jedině mohou posloužit autenticky emancipačnímu hnutí k tomu, aby se zviditelnilo a institucionalizovalo ve smyslu volební organizace. Díl pravdy v tom je. Babiše, Janečky, Okamury a další neporazíme jejich prostředky, protože iniciativy jen tak nepřijdou k mediálním domům, nenatisknou miliony letáků a nepolepí desetitisíce billboardů. Čeká nás nelehký úkol: hrát vlastní hru na jejich hřišti.
Po vzoru horníků
Budoucí hnutí musí překonat tuto nezralost spočívající v hledání zástupných cílů. Svým způsobem byl i boj proti vládě, pokud se nedotýkal dalších oblastí, vlastně zástupný. To, co mnohým na Nečasově vládě vadilo, byla skutečnost, že vládla v zájmu určité exkluzivní a zároveň nepočetné skupiny, kterou zjednodušeně chápeme jako kapitál. Příště je potřeba mířit nezprostředkovaně právě na něj. V tom směru nás všechny – intelektuály nevyjímaje – mílovými kroky předešli ostravští horníci svým bojem proti uhlobaronu Bakalovi. Není potřeba vyhnat nadpoloviční většinu obyvatel do ulic, aby se něco dalo do pohybu.
Ve volbách žádný subjekt zastupující hnutí chudých proti kapitálu nekandiduje, pročež nezbývá než volit ČSSD nebo KSČM. Volit je navzdory tomu, že ani jedna z těchto stran se neodvážila fundamentálně rozšířit svůj program o podněty z protivládního hnutí. Volit je navzdory tomu, že evidentně nepochopily, že levicová politika se musí rodit, provádět, zhodnocovat a zodpovídat v ulicích, nikoli v sekretariátech. Na tom, že zmíněné strany zůstaly uzavřeny, nejvíce prodělaly ony samy. Mohly zpět získat něco z dob, kdy se rodily jejich programy. Totiž masovou podporu.
Volíme ČSSD a KSČM i proto, že nám chybí zkušenost s tím, zda je menšinová sociálnědemokratická vláda s podporou komunistů schopna prosazovat přinejmenším odlišnou politiku, zda je schopna nepatrně vykročit proti neoliberálnímu kapitalismu. Cestou k volební urně si společně s Karlem Marxem říkáme, že „uhýbat před bojem vyžaduje více obětí než boj sám“, a společně s Charlesem Bukowským dodáváme, že „svět patří těm, co se neposerou“. Protivládní hnutí poskytlo nemálo záminek k tomu, aby se nad ním lámala hůl a zdaleka ne vše dopadlo dle představ jeho účastníků. Máme ale zato, že na pořadu dne je čerpání sil, protože boj po volbách pokračuje.
Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.