Svět podle Karla

Studentské volby mezi středoškoláky vyhrála TOP 09. Co však znamená svoboda v pojetí této strany? Rozšíření práv, nebo jejich omezování? Odpověď může být zajímavější, než se zdá. Strana TOP 09 se řídí metodami reklamního průmyslu. V předvolební kampani vystupuje její předseda Karel Schwarzenberg jako tajný agent 009 a doufá, že to zabere. Důvody k optimismu jistě má. Jak známo, […]

Studentské volby mezi středoškoláky vyhrála TOP 09. Co však znamená svoboda v pojetí této strany? Rozšíření práv, nebo jejich omezování? Odpověď může být zajímavější, než se zdá.

Strana TOP 09 se řídí metodami reklamního průmyslu. V předvolební kampani vystupuje její předseda Karel Schwarzenberg jako tajný agent 009 a doufá, že to zabere. Důvody k optimismu jistě má. Jak známo, tajemstvím úspěšné reklamy je vytvoření celebrity, která připomíná nadpřirozenou bytost. Důležité je, aby se s touto pohádkovou postavou šlo snadno ztotožnit a aby reklamní kampaň oslovila hlavně mladou generaci. Samotný produkt je až na druhém místě. A je celkem jedno, zda jde třeba o značku Nike a hvězdného basketbalistu, který má symbolizovat sportovního ducha, anebo právě o TOP 09 a Schwarzenberga, který prý ztělesňuje vnitřní klid, zkušenost a nadhled. Musíme zkrátka zapomenout, že reklama také prodává zboží. Klíčová otázka proto zní: Co nám kníže nabízí?

Budoucnost patří šikulům

Je třeba přiznat, že Schwarzenberg je asi tím nejlákavějším, co může TOP 09 voličům naservírovat. Co je Miroslavu Kalouskovi platné, že přirovnává svou partaj k Beatles, charisma legendárních liverpoolských brouků jeho spolustraníci nemají. Zatímco Schwarzenberga zdraví fanynky jako rockovou hvězdu, bývalého ministra financí v pršiplášti prý na chodníku poznává málokdo. Jenže i Schwarzenberg ví, že politika není jen o eleganci. Proto se rozhodl hrát roli pokračovatele Václava Havla a Jamese Bonda v jednom – tvrdí, že brání svobodu. Co však ona svoboda v pojetí TOP 09 vlastně znamená?

TOP 09 prohlašuje, že právě ona je stranou, která představuje cestu do budoucnosti. A opravdu, mladá generace do ní vkládá své naděje. Schwarzenberg pojetí oné svobody naznačil v exkluzivním rozhovoru, který tvoří přílohu čerstvě vydané knihy Silvio Berlusconi: Politik, magnát a Casanova. Na otázku autorky, proč Berlusconimu dlouhá léta prochází nebývalá koncentrace mediální a politické moci, Schwarzenberg jednoduše odpověděl: „Protože je šikula. Má zkrátka svůj šarm.“ A na otázku, jak je možné, že Berlusconiho impérium uniká i sankcím ze strany Evropské unie, odvětil: „Takhle to na tom světě prostě chodí. Když jste velký a bohatý, proplouváte životem trochu snadněji, než když jste malý a chudý.“

schwarzenberg
Schwarzenberga zdraví fanynky jako rockovou hvězdu

Tak to chodí

Proplouváte tedy životem jako italský politik, který během svého života čelí téměř třiceti soudním procesům a více než stovce vyšetřování, který je vlastníkem většiny italských radiotelevizních služeb a kterého jeden z vysoce postavených činitelů OECD označil za hrozbu pro svobodu médií (společně s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který je, mimochodem, Berlusconiho velkým příznivcem). Jsou to zkrátka šikulové, kteří umí snáze proplout. Duch doby nemohl být vyjádřen lépe. To je budoucnost pro „top“ vrstvu – pro horní patro společnosti.

Na první pohled může být zarážející, že se s něčím takovým ztotožňuje mladá generace nebo významná část naší umělecké obce a ještě při tom mluví o morálce a slušnosti. Jenže divného na tom ve skutečnosti nic moc není. Podobně jako Berlusconi, také Schwarzenberg je typem politika, jehož popularitu mohou výroky o šikulech nakonec jen zvýšit – cožpak neřekl jen tvrdou životní pravdu? Je to politik, se kterým se člověk snadno identifikuje, aristokrat a trochu klaun, který říká: „Jsem jedním z vás, neberu nic tak vážně, jsem trochu cynik, líbí se mi holky a nejsem dokonalý…“ Jenže zdání, že před sebou máme člověka odvedle, je klamné. Za pánem, se kterým je možné posedět u piva, se skrývá mocenský aparát, který nekompromisně dělí společnost na ty, kteří mají zajištěnou cestu vzhůru, a ty, kteří padají ke dnu.

Boj pod povrchem

Maďarský filosof a bývalý disident Gáspar Miklós Támas hovoří o dnešku jako o jedinečné éře. Je pro ni charakteristické, že rovnost je považována za cosi škodlivého pro zájmy většiny lidí. V naší společnosti probíhá čím dál intenzivnější ekonomická válka všech proti všem, která nás dělí na vítěze a poražené v konkurenčním boji. TOP 09 se samozřejmě stylizuje do partaje pro vítěze – zejména pro mladé, kteří věří, že v boji na trhu obstojí a že porážka čeká jen ty pomalejší, starší a málo flexibilní. Jenže právě tady jsme u kořene problému.

Naše společnost je rozdělována podle toho, kdo je a kdo není ekonomicky soběstačný a úspěšný (třebaže mohl zbohatnout podezřelým způsobem). A právě poražení jsou předmětem rostoucího pohrdání a nenávisti ostatních. K nezbytné výbavě TOP 09 proto patří boj proti „nemakačenkům“ a „zneužívání sociálních dávek“. Nikoli však proto, že by zneužívání představovalo ekonomický problém, což jasně ukázal sociolog Ondřej Lánský, ale proto, aby se každý měl na pozoru, zda na někoho zbytečně nedoplácí. Důraz na osobní odpovědnost a soběstačnost je tak jen rétorickou obezličkou, která zakrývá ničení vzájemné solidarity.

Hněv, který se dnes snáší na ty, kteří nejsou ekonomicky aktivní, je důsledkem představy, podle níž jsou lidé jen vypočítavými stroji. Nikdo nemá nikomu nic dlužit a ti, kteří tyto normy nezvládají, mají smůlu. To je ovšem představa, která má se svobodou pramálo společného. Je to jakási sadistická vize společenství, v němž lidé vyznávají kult boje, prodej a koupě předcházejí lidské vztahy a které jako by se blížilo slovům Friedricha Nietzscheho: „Věřiteli je přiznán jakýsi blahý pocit – pocit, že může okusit svou moc na bezmocném, rozkoš, požitek ze znásilnění… Prostřednictvím ‚potrestání‘ dlužníka se věřitel podílí na panském právu: konečně i on zakouší povznášející pocit, že smí nějakou bytost ponižovat a mrzačit jako něco, co je ‚pod ním‘.“

putin berlusconi
Jsou to zkrátka šikulové

Soumrak občanství

Za slušností a šarmem na povrchu se tedy skrývá velká dávka násilí. Důsledky dobře známe z praxe: někteří jsou dnes označováni jako „slušní občané“ a jiní jako „nepřizpůsobiví spoluobčané“, kteří zasluhují sankce. Zde by měli liberálové zpozornět. Kromě lidí, kteří nemají uplatnění, padají do chudoby a není pro ně ve společnosti místo, se totiž na obzoru objevuje i hrozba ztráty politické rovnosti. Tedy nabourání principu, podle něhož jsme všichni rovnoprávní občané.

Stejně jako v předmoderních časech, i dnes je společnost rozdělována těžko prostupnými zdmi a spolu s tím vyvstává nebezpečí, že se z občanství stane privilegium jen pro „majetnou většinu“, rozumí se „bílou“. K tomu nepotřebujeme radikální pravici u moci, nýbrž jen dostatečně tvrdý ekonomický systém, který pozvolna vytváří kastovní společnost. Vlády, které odmítají přerozdělovat a podporují privatizaci veřejné sféry, musí rozhodnout, na koho zbudou ztenčující se zdroje, a na koho ne. A musí to také vysvětlit svým občanům. Nebylo by to jistě poprvé – „nepřizpůsobiví“ všeho druhu byli obvykle deportováni na nucené práce, do věznic nebo táborů. Rozhodně to ale nebyli rovnoprávní občané.

Není kníže jako kníže

V takovéto situaci zatím nejsme. Spíše se nacházíme v mezičasí, kdy dochází k omezování sociálních práv. To má za následek i relativizaci občanství a ničení politické rovnosti jako základu, na kterém stojí naše společnost. A právě Schwarzenberg, který je ve veřejném prostoru oslavován jako „kníže“, je toho viditelným symbolem. Zrušení šlechtických titulů po roce 1918 totiž mělo napomoci právě k tomu, aby si byly všechny vrstvy společnosti rovny. Republikánský princip rovného postavení všech občanů a odstranění rozdílů mezi společenskými vrstvami náš právní systém ústavně zachovává dosud. Dost možná ale ne navždy.

Do TOP 09 je jistě možné promítnout si dvojníky polistopadových politiků. Stojí tu vedle sebe trochu dekadentní kníže, údajný pokračovatel tradic disentu, a přísný ministr financí, který žádá „nutné reformy“. Jenže žádná imitace není originál. Namísto opakovaní polistopadové euforie vidíme hlavně unavenou společnost a také boj proti „parazitům“, který spojuje strany napříč politickým spektrem a na kterém se kromě jiných veze i současný prezident. Možná by tedy nebylo pro začátek špatné inspirovat se u jiného šlechtice – knížete Petra Kropotkina, který naboural sociální darwinismus konstatováním, že mravní pokrok člověka se rozvíjel vzájemnou podporou, a ne bojem. Nejúspěšnější jsou totiž obvykle ti, kteří co nejefektivněji spolupracují. A to je přeci jen jiná představa o morálce a svobodě, než jakou nám nabízí Karel Schwarzenberg.

 

Autor je politolog a historik.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image