Po události v Chrastavě, kdy na Václava Klause vystřelil útočník z airsoftové pistole, označil Roman Joch bývalého prezidenta za „ufňukanou kremlofilní bábu“. Klaus tehdy pojmenoval pomatený čin jako „atentát“, načež Joch srovnal incident na Liberecku s atentátem na Ronalda Reagana. To byl skutečný atentát, při němž šlo opravdu o život. A co udělal Reagan? Smál se, žertoval. Musíme přiznat, že Joch byl celkem prozíravý. Mnozí opoždění antikomunisté se totiž dnes chovají podobně jako Klaus. Bědují pro pár facek, které padly na jednom čtení básní, a hledají za tímto trapným výstupem spiknutí.
Doba se poněkud mění. Antikomunismus už nestačí k zakrývání nebo bagatelizaci problémů naší společnosti. Jeden typ historické paměti závazný pro všechny má sice podporu státních institucí, jenže hlasy těch, kteří dnes říkají, že žijí život pod psa, nejde tak snadno zamést pod koberec. Co tedy antikomunisté dělají, když se nudí? Přeci to, co umějí nejlépe – hledají konspirace. Zvací dopis pro ruské tanky, seznamy škůdců nebo rovnou puč… Tentokrát ho prý nechystá Gottwald, ale levicoví publicisté a v první řadě okruh kolem redakce časopisu A2.
Co je opravdu znepokojivé
Jelikož se mě to tak trochu týká, snažil jsem se dozvědět víc. V Lidových novinách a Respektu jsem se dočetl, že jsme na to jako novodobá bolševická kabala šli od lesa. Duo Schejbal-Kubíček, které se rozhodlo zfackovat básníka-antikomunistu, se podle uvedených zdrojů zrodilo z nenápadné literární diskuse. V ní prý naši redaktoři kritizovali „buržoazní kulturu“ a umělce za to, že jsou „málo levicově angažovaní“. Správná budoucnost je prý podle redakce časopisu „krajně levicová“ – a odtud už logicky vede cesta k násilí. Jasné jak facka.
„Minulost není tak těžká koule, pokud ji z ní sami nevyrobíme. A budoucnost? Antikomunisté nemají budoucnost. Mají mnohem spíše budoucnost bez komunistů a sami žijí v minulosti.“
Student Tomáš Schejbal chtěl útokem na Jaromíra Typlta, který předtím obvinil A2 ze stalinismu, údajně demonstrovat, jak se chovají stalinisté v praxi. Facka tak dostala politický rozměr a propukla morální panika: už zase pronásledují básníky! A oním nejasným „oni“ se zdaleka nemyslí jen zmíněná dvojice. Podle Lidových novin je mezi A2 a fackami „jistá logika“. To je opravdu slušná manipulace, ale já mám nadto jistou pochybnost. Antikomunisté si stěžují, že reakce levičáků jsou neempatické, chybí jim náležitá pokora, prý se bagatelizuje závažnost činu. Jenže právě takové stížnosti – a ne ona příhoda na čtení v klubu Tranzitdisplay – jsou opravdu znepokojivé. Jako by dnešní antikomunisté zapomněli na to, kým jsou. Jako by zapomněli na svoji rozhodnost a odvahu. Vždyť co by si počali ve skutečném boji na místě bratří Mašínů? Tam přeci zdaleka nešlo jen o pár facek. Anebo by proti žádné totalitě raději ani nebojovali?
Zdá se, že dnešní antikomunisté řeší věci oklikou. Neříkají narovinu: hrozně nás štvou levicová média, protože my sami jsme tu roky určovali, co je normální a co ne, co je levice a co pravice. My představovali normu – a proto tu nechceme nová, levicově orientovaná média, nechceme tu A2larm, otravuje ovzduší, na které jsme si zvykli… Problém zkrátka vězí v politickém boji, který antikomunistická rétorika zakrývá.
Byl to komunistický udavač
Pro někoho je normální hledat ve vlastních řadách škůdce a lustrovat čtvrt století poté, ale zvykli jsme si nefňukat. Texty v Respektu, Lidových novinách i facebookové diskuse lze jen uvítat, protože ledacos odhalily. Opožděným antikomunistům docházejí témata, a tak si je musí vyrobit. Zdá se, že namísto ze společenské reality vytvářejí témata z reality virtuální. Není pro ně problém označit někoho za totalitáře a pranýřovat jej až do smrti. Pasují se do role kádrováků nebo sudích, kteří určují, kdo je a kdo není nebezpečím pro demokracii, kdo je podezřelý a kdo ne. Co ale oni sami?
Nedávno jsem slyšel zážitek jednoho přítele. Pár cizinců se ptal v jednom pražském knihkupectví, jestli nemají knihy Milana Kundery. „Něco snad, ale moc je nebereme. Víte, byl to komunistický udavač a nemá rád Čechy,“ odpověděl jim muž za pultem. Od doby, kdy Respekt přišel s „Udáním Milana Kundery“ uběhla už nějaká doba, ale zdá se, že „udavač“ je tu stále s námi. Je to však jen viditelný symbol, vrchol ledovce, za kterým se skrývají rány daleko hlubší a mnohem hůře viditelné. Jinými slovy, čelíme následkům pořádné dávky symbolického násilí, které na naší společnosti napáchal antikomunismus. Co s nimi uděláme?
Těžká koule minulosti
Těžko říct. Zmíněné facky každopádně na chvíli nastolily téma, ale samy jsou jen hysterickým gestem. Proč bychom k nim měli vůbec zaujímat nějaký postoj? Co je na nich vlastně tak zajímavého? Snad jen zmíněné reakce na ně. A k nim je možné říci jedno: mezi redaktory A2larmu (a snad ani mezi redaktory jiných levicových médií) nejsou šílenci, kteří sní o lepším životě za bolševismu. Pouze odmítáme neustálé poměřování dnešní doby reálným socialismem. Každá doba má své možnosti, a s nimi i měřítka, kterými je posuzujeme. Ta dnešní má samozřejmě jiné, a s nimi přicházejí nová nebezpečí, se kterými si stále neumíme poradit. Minulost není tak těžká koule, pokud ji z ní sami nevyrobíme. A budoucnost?
Antikomunisté nemají budoucnost. Mají mnohem spíše budoucnost bez komunistů a sami žijí v minulosti. Jsou prostě mimo, jen si to zatím neumějí přiznat. Co dodat k výroku šéfredaktora Respektu, že mu facka přijde nebezpečnější než zvolení fašisty Mariána Kotleby ve slovenských župních volbách? Snad to, že nálepky, které používají pro ostatní, a kostýmy, ve kterých hrají své politické hry, se do dnešní doby moc nehodí. Třeba to někteří z nich časem pochopí a dojde jim, že z levice nemůžou donekonečna dělat hrozbu. A že nemohou věčně hledat příčiny dnešních problémů v předlistopadových dobách. Zkusme být optimisty.
Dnešní antikomunisté ve skutečnosti nečelí novému stalinismu, podobně jako Václav Klaus nečelil atentátu. Mnohem spíše čelí vlastnímu strachu. Svět podle nich je totiž dost nešťastný – je to život ponořený do minulosti a žitý v obavách z budoucnosti. Skutečné hrozby se dnes skrývají jinde, proč tedy přistupovat na jejich hry? Raději je povzbuďme na mysli: Antikomunisté, vzchopte se! Nemůžeme všechno dělat za vás.
Autor je politolog a historik, člen redakce A2.