Letošní cenu pro umělce do třiceti pěti let získal Dominik Lang. Vytvořil otvory v dřevotřísce zakrývající okna galerie. Těmito otvory lze sledovat východ a západ slunce, což však divák – vzhledem k otvíracím hodinám – nemá možnost vidět. Rozpačité reakce médií ukazují neschopnost takové dílo reflektovat.
„Neberte to nějak osobně, ale není v tom určitý prvek nesmyslnosti udělat umělecké dílo, které vlastně kvůli formálním podmínkám není prostě možno vidět ve své komplexnosti?“ ptal se reportér v Událostech, komentářích z pátku 15. listopadu, kdy se předávala Cena Jindřicha Chalupeckého. Tato otázka mě nadzvedla ze židle. Nechápu, proč pan reportér tolik touží onen východ a západ slunce vidět. Osobně jsem přesvědčená, že Langovo dílo je daleko více otázkou položenou v kontextu institucionální kritiky než romantickým gestem. Každopádně by mě zajímalo, kam se poděli teoretici a kunsthistorici. Právě jejich komentář k letošnímu laureátovi by mohl veřejnosti i novinářům sdělit něco podstatného.
Kritika v pasti
Kořeny institucionální kritiky bychom našli na začátku sedmdesátých let ve Spojených státech. Tehdy se při definici uměleckého díla pozornost začala přesouvat od otázky „Co je umění?“ k otázce „Kdy je umění?“, umělci si začali více uvědomovat, kdo rozhoduje o statusu uměleckého díla, a začali se zajímat o to, jak fungují mocenské struktury kulturních institucí. U vzniku institucionální kritiky stál například Hans Haacke, jehož díla se stala předmětem cenzury ze strany vedení Guggenheimova muzea v New Yorku v roce 1971, nebo Marcel Broodthaers, který svými instalacemi vytrvale upozorňoval na normalizující funkci muzeí. Institucionální kritika je – ve stručnosti – taková kritika, která odhaluje struktury fungování muzeí a galerií. Tato kritika paradoxně funguje v jakési permanentní pasti, protože samotná díla nemohou nikdy existovat mimo svět umění, a tedy ani mimo umělecké instituce. Proto vždy oscilovala mezi revolucionářskými vizemi svržení existujícího muzeologického řádu a plachým odhalováním a upozorňováním.
„Fakt, že kruhové otvory slouží k něčemu, co nikdy neuvidíme, protože nás omezuje návštěvní řád Veletržního paláce, je přece geniálním komentářem k fungování veřejných institucí.“
Pro mě je dílo Dominika Langa na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého právě takovou drobnou poznámkou ke kritice institucí. Fakt, že kruhové otvory slouží k něčemu, co nikdy neuvidíme, protože nás omezuje návštěvní řád Veletržního paláce, je přece geniálním komentářem k fungování veřejných institucí. Dílo je nám, návštěvníkům, představeno právě tak, jak jej můžeme vidět, a ne jinak. Jsme neustále vystavováni tlaku prostoru, času, záměru kurátora. Dílo Dominika Langa na tento aspekt prezentace umění v galerii či v muzeu poukazuje velmi jasně. Fakt, že skrze připravený otvor nikdy neuvidíme východ slunce, tematizuje naši závislost na pravidlech nastavených institucí a také si žádá jistou představivost.
Ovšem právě téma představivosti, kterou v rozhovoru v České televizi umělec zmiňuje, je zmíněnému redaktorovi protivné. Je totiž zvyklý dívat se na dílo jako na hotový produkt. Onen „skrytý“ koncept, jenž je nicméně nedílnou součástí uměleckého díla, pro něj není dostatečně uchopitelný, materiální či zpeněžitelný (jestli si dobře pamatuji, loni zněla jedna z otázek položených Vladimíru Houdkovi po oznámení jeho vítězství v Ceně Jindřicha Chalupeckého, zda teď stoupne cena jeho obrazů). Novináři by zkrátka rádi viděli dílo „v akci“, jsou zvyklí na to, že umělecké instituce dnes plní funkci jakési specializované zábavy.
Bez vysvětlení a bez pointy
Nepřítomnost teoretického komentáře k dílům letošních finalistů prestižní výtvarné ceny je velkou chybou. Mizerné reportáže v internetových denících nebo výše popsaný výstup v České televizi vytvářejí velmi mylný obraz o současném umění. Proč na výstavě nenajdeme žádný text k jednotlivým finalistům? Rozhovory s umělci jsou zajisté zajímavým doplňkem, kam se ale poděl teoretický či uměleckohistorický komentář? Proč se Česká televize nezeptá na názor teoretiků? A proč v médiích chybějí vyjádření poroty? Na výstavě finalistů britské Turner Prize jsou díla jednotlivých výtvarníků vždy opatřena stručnými panely s objasňujícím textem. Součástí výstavy je také místnost, kde se dají shlédnout podrobné rozhovory s umělci o jejich dílech a kde se dá nahlédnout do publikací, o nich vydaných. Jsem ráda, že se Česká televize aspoň částečně snaží probudit ze své tradiční kulturní letargie, ale jestliže teď zná široká veřejnost dílo Dominika Langa právě jen skrze „neschopnost akce a nesmyslnost počínání“, lze pochybovat, že se vydala tou správnou cestou. A nechci ani vědět, jak by to vypadalo, kdyby Cenu vyhrál třeba Václav Magid.
Autorka studuje dějiny umění.