Třetí díl seriálu České století s názvem Kulka pro Heydricha sleduje trable a rozpory, s nimiž se musí vypořádat československá exilová vláda v Londýně za druhé světové války, především pak prezident Edvard Beneš. Z londýnského odstupu sledujeme interní debaty o poválečném uspořádání československých hranic a hlavně o vztahu německého etnika a české majority. Dnes pro vás díl, který vrcholí odletem atentátníků Gabčíka a Kubiše do protektorátu, komentují hned čtyři autoři.
Vít Schmarc: Žádný televizní blaťák
České století není pro narkoleptiky. Popravdě, zejména výstupy prezidenta Beneše, kterého Martin Finger přede monotónně jako v nějaké existenciální kládě na prknech Komedie (dej jí pánbů věčnou slávu) hrozí navodit náhlý spánek i člověku jinak poměrně zdravému. Je to škoda, obzvlášť u tak rozporuplné a klíčové postavy – takto vyznívá spíš jako mumifikovaný přízrak z učencovy komody.
Kulka pro Heydricha tak trochu opakuje model předchozího dílu, když proti sobě stojí utlumené herecké polohy Fingera a rázná dynamika jeho protějšku, Daniela Landy v roli plukovníka Emanuela Moravce. Landovo testosteronové vlastenecké kazatelství tu ovšem nahrazuje podstatně rafinovanější a vrstevnatější herectví Ivana Trojana, jehož František Moravec, šéf vojenské rozvědky, svými impulzivními výlevy i překvapivými gesty čeří stojatou hladinu měkce nasvícených lokací.
Nechtěl bych upadat do negativismu a výsměchu. Předně, u Sedláčka je práce s monotónností a zdánlivou nevzrušivostí záměrnou a uvědomělou součástí jeho režijního rukopisu. Prozrazuje to způsob, jakým ironicky pracuje s různými nedějovými detaily, které ruší historickou důstojnost scény. Nenajdeme tu sice šrapnel typu pana presidenta „full frontal“ jako v předchozím díle, ale o to více jednotlivé režisérské naschvály zapadají do celku.
Jsem nicméně pořád v rozpacích… Soustředění na „velikány historie“ je zřejmé a reflektované. Zatímco političtí aktéři jsou snímáni v dlouhých detailních záběrech, z výsadkářů vidíme jen záda. Kosatík i nadále pracuje s ústředními tematickými celky moderních dějin a snaží se je nasvítit z několika perspektiv. Někdy je to až příliš mechanické a na pomoc pak přispěchají právě Sedláčkovy režijní rozmary, které dávají slovům život a nevyřčený význam.
Přes všechny pochyby si ale stále stojím za tím, že rozpaky jsou to vesměs produktivní a vybízející k polemice. Navíc lapené v suverénním režijním tvaru. Pohybujeme se tedy bezpečně mimo mělký tuzemský televizní „blaťák“. Otázka je, jak dlouho mi tenhle pocit vydrží.
Roman Rops: Státotvorné boření mýtů
Je zřejmé, že Robert Sedláček by si z toho všeho rád dělal srandu, což je asi přirozená reakce tvůrce na šílenství „českého“ dvacátého století. Jenže státotvorná zakázka natáčet české dějiny pro prime-time přijde jednou dvakrát za život, pokud ovšem nejste Otakar Vávra. Je třeba bourat mýty, ale tak nějak konstruktivně, aby nedělní divák nešel druhý den do práce mrzutý a nevyspalý. Tu zodpovědnost nikomu nezávidím.
Do hodiny a čtvrt televizních dialogů nelze vměstnat mnoho myšlenek – zvláště, nejste-li třeba Oldřich Daněk, a to Pavel Kosatík nikdy nebude. Ze slabiny formátu se tedy stává přednost, která jde po srsti vládnoucí ideologie. Boj o zachování a povahu československé státnosti sledujeme v Kulce pro Heydricha jako konverzačku narkomanů moci, posedlých ambicemi či přinejlepším snahou o zachování vlastní tváře před dalšími generacemi. Smyslem moci je moc, milý Winstone.
Státnost a dějiny nemají na večírcích sociopatů místo; jsou přítomny symbolicky v podobě vyšisovaného poprsí TGM, k němuž Beneš fetišisticky vzhlédne. Československo: symbol, který nesymbolizuje nic. Jako by ten scénář ležel rozepsaný v šuplíku už někdy v roce 1992… „Kdyby číšník slyšel, o čem se tu bavíme, zavolal by do blázince. Kde je to Československo? Ukaž mi je!“ říká Emil Strankmüller Františku Moravcovi (báječný a obludný Ivan Trojan). Copak je možné, aby český zpravodajec burcoval, že se nás Němci „musí bát“, aniž by bezprostředně následovalo kontumační „budliky budliky“?
Proč by v takovémto rámci nemohly být obnova státu – a holé přežití národa – vylíčeny jako příběh Benešova amerického snu? Všichni ho odepsali, zpočátku s ním nikdo nemluví. Taktak, že ho bere na vědomí sluha v domě. Ale Beneš pracuje, pracuje, pracuje. Proti všem. Pak zvítězí. Ten pověstný stroj na politiku se s požehnáním boha TGM vypracuje z exulantské nuly až k přehazování milionů. Milionů lidí. Kdo by nechtěl být prezident, milé děti.
Je v pořádku ukázat Beneše jako diktátora. Je v pořádku předvést sudetské Němce jako jeho osobní oběti? Jako bezmála největší oběti války? Chudáka Wenzela Jaksche jako oběť Benešova paktu s rudým ďáblem? Zajisté. Nejenže Benešovi při náletech na Londýn Němci sypou písek do večeře, ale dozvíme se to podstatné: házeli po Edouškovi kamením, už když byl malý kluk. Perlička na dně…
Ondřej Slačálek: Dějiny jako elitářský podnik
Musím přiznat, že donedávna patřilo k mým nechvályhodným zálibám posmívat se stupiditě dialogů v oblíbeném seriálu mé milé. Od dob, co si v neděli večer uzurpuji televizi pro sledování Českého století, byl jsem za všechny své jízlivé poznámky po zásluze potrestán. Dialogy měly být silnou stránkou tohoto souboru ohlédnutí za českými dějinami (ostatně, vše ostatní je v tomto seriálu pouhou ozdobou dialogů), ale bohužel nejsou. Příliš z nich je cítit duchaplnost. Erudovaní odborníci a režisér se slabostí pro intelektuální témata provedli svým historickým postavám to nejhorší, co historickým postavám provést vůbec mohli – nevěříme jim, že nevědí, jak to dopadne.
Z atentátu na Heydricha by se dalo udělat silné drama dotýkající se klíčových etických otázek. Ty zůstanou stranou, podstatná je politická válka Beneše proti Němcům a rozčilování mužného vrchního zpravodajce Františka Moravce nad nečinností odboje doma. Samotný domácí odboj ovšem slovo nedostane, nejspíš aby zbyl čas na konverzaci s Churchillem o ničem či na Benešovy obavy před paní Hanou, aby se vyhnáním sudetských Němců nestal druhým Čingischánem, a jeho vzpomínání, jak v dětství po sobě s německými spolužáky házeli kamení… V těchto pasážích nejenže postavám nevěříme, že nevědí, jak to celé dopadlo, ale dokonce je podezíráme, že velmi dobře vědí i to, co se o událostech posléze v devadesátých letech napsalo. Opět, jako v prvním díle, je tu náznak silného dramatu, tentokrát v příběhu Beneš versus Jaksch, jenže i tohle drama příliš brzy zabije absence empatie k Benešovu postoji a trochu přespříliš vyhrocený protiklad.
Záda, která jsou tím jediným, co vidíme z atentátníků Gabčíka a Kubiše, jsou symbolická. Dějiny v podání autorů Českého století jsou elitářský podnik, který se odehrává mezi státníky, diplomaty a vysokými důstojníky. Obyčejnější lidé buď plní příkazy, anebo nejsou dostatečně zmužilí, překážejí a zaclánějí. Krátké dějiny Československa (příznačně se jmenují České století a Slováci v něm prakticky nevystupují) dráždí možná tvůrce seriálu i proto, že v jejich základu byla polemika s takovým přístupem a představa o lidské rovnosti. Na svou People’s History of the Czechoslovakia si budeme muset ještě počkat. Zatím můžeme číst aspoň román Lauranta Bineta HhhH (2010), který je přes všechny výhrady silným zpracováním atentátu.
Roman Sikora: Úplně nový seriál
Po včerejším třetím dílu Českého století s názvem Kulka pro Heydricha se zdá, jako by začal úplně nový seriál. Byli jsme konečně svědky ostře střiženého komorního politického dramatu s občasnými „davovými“ scénami, se silnými dialogy a jasnou strukturou a výpovědí. A především vyhroceného konfliktu s osudovými paradoxy, který se stal skutečně napínavým, a dokonce vyzývá ke sledování následující části.
Dvě linky příběhu, politická a zpravodajská, reprezentované výtečným Benešem Martina Fingera a šéfem exilové československé zpravodajské služby Františkem Moravcem v podání neméně skvělého Ivana Trojana, jež doplňuje jednání o osudu sudetských Němců s předsedou sudetoněmeckých sociálních demokratů Wenzelem Jakschem (Hartmut Krug), vytvářejí optimální a výsostnou zápletku. Nové nalézání smyslu československého, potažmo českého státu autoři sice prošvihli v dílech předchozích, ale v Kulce pro Heydricha máme konečně možnost sledovat plnokrevné postavy, pro něž je smysl republiky samozřejmý. A jsou ochotny pro ni obětovat dokonce i své životy. Což bezzubost dílů předchozích alespoň zčásti vyvažuje.
Také můžeme pochopit, co vlastně Beneš dělal v Londýně, jak se světová politika proplétala s úsilím o obnovení Československa v původních hranicích a proč byl atentát na Heydricha brutální nezbytností, která je v dialogu Moravce s Ripkou pojmenována s až cynickou vypočítavostí: čím budou oběti domácího odboje a obyvatelstva po atentátu vyšší, tím lépe.
I když je do značné míry směšná Moravcova představa, že by se atentátníci Gabčík s Kubišem mohli obejít bez pomoci domácího odboje, právě tento jeho postoj umožní vyslovení důvodů, proč byl atentát na Heydricha nutný: měl světu dokázat, že Češi nejsou kolaboranti, ale porobený národ. A to se za cenu následných krvavých obětí (a také díky nim) podařilo.
Silná je i linka týkající se poválečného osudu sudetských Němců probíhající v rozhovorech Beneše s Wenzelem Jakschem. Nemilosrdně proti sobě staví dva bytostné demokraty, jimž hydra z řetězu utrženého nacionalismu nedává na výběr.
Ona rozpornost, paradoxnost, je vlastně tím nejdramatičtějším a nejdrásavějším, co je možné v novém dílu zahlédnout. Včetně chyby, kterou Beneš učiní, když se v úsilí o obnovu státu v původních hranicích obrátí na Sovětský svaz. Ale i to má své důvody. Na Západě mu v tomto směru totiž nikdo nenaslouchá.
Je to přehledné, čitelné, vyhrocené. Je to jasné. Alespoň z určitého úhlu pohledu. A navíc plné krásných metafor. Je to skvělý film. Snad až na tu časovou díru v závěru, kdy je hned za záběr letadla letícího v roce 1942 s atentátníky do protektorátu umístěn projev Beneše k národu v únoru 1945. Ale že se atentát na Heydricha podařil, to přece v Česku všichni víme. A vyvážet se ten seriál nakonec nikam nemusí.