Těžištěm posledního letos odvysílaného dílu seriálu České století s názvem Zabíjení soudruha byl vztah dvou nejvýznamnějších mužů KSČ – tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda a generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Proces s protistátním spikleneckým centrem byl jedním z mnoha, které se na vyžádání Sovětského svazu v té době uskutečnily v různých východoevropských státech. Intenzivní psychologické drama, které tentokrát režisér Robert Sedláček s autorem scénáře Pavlem Kosatíkem rozehráli, opět komentuje trojice autorů.
Vítek Schmarc: Já se v tom orientuju
Pryč je praskání párků a pololežérní atmosféra schůzí s tichým přísedícím Zorinem. Pokud mi v díle předchozím mráz z Kremlu chyběl, v Zabíjení soudruha jdou teploty prudce pod nulu. Kosatík se Sedláčkem se rozhodli pro symetrickou absurditu padesátých let: Zabijeme ženskou, leknou se, zabijeme soudruha, zvyknou si. Stejná šibenice tak čeká na Horákovou i Slánského, který férově přizná, že má, co si zasloužil. Diváci se s ním asi hádat nebudou.
Co si to tedy soudruzi vlastně zasloužili? Paranoiu, inscenované melodrama, mašinérii moci, která se jim záhy vymyká z rukou. Škoda, že se tvůrci nespokojí s hutnou atmosférou interiérů Lán a Hradu, kde sugestivně klaustrofobické dialogy diktuje mrazivě přesný a nekarikující Jiří Vyorálek. Jeho Gottwald na rozdíl od kramářských čísel ministra informací Václava Kopeckého v podání Jana Budaře drží přesnou linii a z učebnicového monstra dělá člověka zmítaného mezi Stranou, rodinou, fobiemi a zlozvyky. Bohužel nejen zdeformované detaily prskajícího Budaře, ale tentokrát i nefungující změny perspektivy podrážejí celku nohy. Cynická ochranka, která má mocipány na mušce, rádoby ležérní provozní hovory pod visícím zmláceným tělem… Slovy ožralého Tondy Zápotockého: „Já se v tom orientuju“ – ale působí to přinejmenším přehnaně a rozpačitě.
Strojovna nadnárodního komunistického molochu vyzní bez obtíží z logicky sestavených scén, David Novotný v roli Rudolfa Slánského důsledně a bez křeče opíše křivku vedoucí od katana k oběti, takže se divák necítí jako při sledování Dextera a nevolá lačně po krvi vrahů. Může si uvědomit paradox „stalinského centralismu“ v globálním měřítku. Všechny nitky se sbíhají v jedněch rukou a nejsou to ruce Gottwaldovy. Melodrama procesů končí přesně tak, jak sověti diktují – prožitou slzavou katarzí. Ne Rudy, ale Klémy.
Takový Gesamtkunstwerk Stalin po česku. Proč ne. Komunisti tu aspoň připomínají lidi. Sice lidi zvláštního ražení, ale to je, myslím, součást tématu.
Ondřej Slačálek: Postavy vědí, jak to dopadne
Po každém dílu Českého století mě během pár dnů přepadne pochybnost, zda má kritičnost nebyla přehnaná. Koneckonců, mají pravdu mnozí, kteří říkají, že všechno mohlo dopadnout mnohem hůř (a v žánru televizní zábavy to tak pravidelně dopadá), že některé dialogy se dotýkají hlubokých témat a i některé dramatické momenty mají svou sílu. Poměřováno Sanitkou jsou pochopitelně Kosatík se Sedláčkem giganti. Jenže se stačí podívat na další díl, aby to člověka přímo udeřilo do očí – ty postavy zkrátka vědí, jak to dopadne. Emanuel Moravec v září 1938 ví, jak budou mnichovské trauma vnímat Patočka a Tigrid, Rudolf Slánský v posledním díle ví, jak se dnes bude traktovat nacistická genocida Židů.
Gottwald se Slánským si v jedné z úvodních scén řeknou, jak to nakonec dopadne – Sověti je rozehrají jednoho proti druhému. Ta scéna zvláštně vystihuje České století, jehož autoři chtěli zbourat tabu. Snad je tímto bořením to, že Horáková nevystupuje jako hrdinka, ale jako slabá žena. Snad to, že Gottwald je napsaný a zejména zahraný s rysy značné empatie. Ano, toto polidštění Gottwalda je silným momentem a jistě i překročením tabu (srovnejme tohoto Gottwalda třeba s tím od Karla Steigerwalda). Naopak, podivně neživotně a nepřesvědčivě je napsána role Slánského. Nejdříve fanatik, pak výmluvný oponent antisemitismu a nakonec zlomený člověk, který pod šibenicí říká, že dostává, co si zasloužil. Člověk si ani nemůže být jist, jaký „velký druhý“ zde ze Slánského mluví – zvnitřnil pohled stalinistických soudců („zasloužil“ si smrt jako zrádce komunismu), anebo současných diváků („zasloužil“ si smrt jako komunista)?
Roman Rops: Krátký film o věšení
Nová, nová, nová je hvězda Jiřího Vyorálka… a mimo ni není modernosti. Jestliže nám Česká televize v minulé a dnes již kultovní epizodě z Února dala přesně takového Klému, jakého potřebujeme, ve scénách o dva roky pozdějšího děje hltáme Klému, kterého, obávám se, nakonec dostaneme: bezmocného, izolovaného, trochu emo. Odsouzeného sledovat, jak jeho domnělé dílo požírá samo sebe a jeho nejbližší. Buď to odnese on a jeho rodina, nebo soudruh. Bojarskij prijechal svorotiť golovy, a o tom se nebudeme bavit.
Důraz na osobní rovinu dialektiky a tragického konce jednoho pěkného přátelství strčil nejen představiteli Gottwalda, ale i Davidu Novotnému v úloze Slánského do kapsy vstupenku na Olymp. Pak kašlu na to, že je Slánský vylíčen málem jako oběť česko-sovětského antisemitismu. Kašlu na dramaticky efektní, byť značně svévolnou symboliku odplaty života za život. Ovšemže Slánský má, co si zasloužil – ale opravdu ne jen za to, že doktorka Horáková zemřela čestně. Kašlu na to. Zabíjení soudruha je podívaná pro bohy. Protože je především o lidech.
Dětinské přání: kdybych to uměl taky dělat, a ne jen kritizovat, natočil bych „slánskiádu“ jako sociální variantu hollywoodského hororu, řádný krvas bez ubrousků, zato s mohutným chórem – rezoluce, sémiotický teror a doznání. Hledání československého Rajka by pak vypadalo jako klasická vybíjená po vzoru Freddyho Kruegera, kterou přežije jen prsatá blondýna. A sice proto, že v životě neslyšela o vzniku Státu Izrael a o tom specifickém proudu bolševismu, jejž Václav Černý nazýval stalinský sionismus. Ale protože to neumím, neplatím to a nepřepínám, na takové detaily, zdůrazňuju, kašlu. Vyorálek na Hrad!