České století: Varlata a párky

Čtvrtý díl seriálu České století s názvem Všechnu moc lidu Stalinovi, jenž se soustředí na okolnosti bezprostředně předcházející Vítěznému únoru, komentují Milena Bartlová, Ondřej Slačálek a Roman Rops. Situace je podána jako zákulisní utkání dvou týmů: odhodlaní komunisté versus nejistí představitelé nekomunistických stran vlády Národní fronty a mezi nimi prezident Beneš v roli bezmocného arbitra.

 

Milena Bartlová: Herci nehrají živé lidi, ale historické konstrukty

Neexistují žádné jediné objektivní dějiny. Výklad, který v Českém století podávají Kosatík se Sedláčkem, mi připadá dobrý a aktuální. V těchto dějinách rozhoduje přehledné množství politiků – sledujeme je jako konkrétní muže, kteří mají manželky, třídní zázemí, určitý způsob uvažování a lidské slabosti. Díl o únorovém převratu pokračuje ve formálním řešení předchozích částí. Dnešní divák s výhodou zpětného pohledu musí přiznávat negativním postavám, že mají víc pravdy než kanoničtí pozitivní hrdinové českých dějin. Bylo tu víc psychologizace než v předchozích dílech, ale navrch stále měla zcizující forma, která je, zdá se, pro mnoho diváků obtížně pochopitelná. Nezakrývá se tu totiž, že herci v perfektních kostýmech a prostředích nehrají živé lidi, nýbrž historické konstrukty. Například prezident Beneš je v tomto díle oproti předchozím náhle zestárlý (Martina Fingera vystřídal Jan Novotný), přestože minulá část se odehrávala jen o pár let dříve.

Čtvrtstoletí po listopadovém převratu je načase přestat komunisty zesměšňovat a démonizovat a začít o nich přemýšlet. Gottwald není směšná figurka, ale schopný politik, byť stratégem převratu je Slánský. Beneš je ukázán jako pronikavý politický teoretik lapený v neřešitelných situacích a spoutaný německou otázkou. Oceňuji, že se tu nezakrývá socialistický ideál národních socialistů, ohebnost lidovců, pasivní přítomnost sovětských poradců ani reálná masová podpora komunistů. Snad jediné, co mi chybělo, byl důraz na to, jak „zdivočelá“ byla doba a celá Evropa tři roky po konci světové války. Z kombinace mocenského převratu a postupování v souladu s ústavou právem mrazí. A jasně je tu vidět, že „československý národ“ nebyl zvenčí znásilněn. Byla to jeho vlastní politika.

ksč
Politiky sledujeme jako konkrétní muže, kteří mají manželky, třídní zázemí, určitý způsob uvažování a lidské slabosti

Ondřej Slačálek: Démoni a impotenti

Komunisté jsou opravdu odporní a navíc mocichtiví a perverzní. Zatímco plánují, jak zakroutit buržoazii krkem, pojídají párky. Gottwald rozvíjející své ďábelské plány, zatímco močí do řeky, Ďuriš křičící, že bez krve to nebude revoluce. A vulgární Kopecký děsící výroky o řezání „u pytlíku“ (fascinace tvůrců varlaty by vůbec stála za hlubší analýzu). Komunističtí démoni jedna báseň… Proč jim vůbec lidé věří? Inu, válka jim zlomila páteř a pak už jen vyhnali Němce, neobnovili pluralitu politických stran (jmenovitě agrárníky, kteří svou oddanost této hodnotě manifestačně projevili za druhé republiky), znárodňovali a zvykli si na sociální výhody. Komunisté mohou vyhrát také proto, že jejich odpůrci jsou pozoruhodně bezkrví, neschopní uplatnit nátlakové prostředky, až člověk musí souhlasit s nálepkou „impotentů“, kterou jim přisuzuje Gottwald.

O snech, vizích a nadějích spojovaných s Únorem se mnoho nedozvíme. Sledujeme opět jen kroniku bojů „těch nahoře“, tentokrát dvou mocenských skupin. Jedni pojídají laciné párky, druzí mají drahé obleky.

Únor 48 – tak známý, a přitom stále tak záhadný­… O některých tématech se historici přou dodnes (motivace Jana Masaryka, role SSSR). Ve filmu zůstanou jen lehce naťuknuty, do replik se hodí spíš známé banality. I silná místa, například Benešovo přemýšlení o socialismu, se bohužel trochu utápí v kontextu. Jako by tvůrcům historického seriálu chyběla vůle k základní empatii vůči odlišné době.

gottwald-slánský
Gottwald rozvíjející své ďábelské plány, zatímco močí do řeky

Roman Rops: Sami doma

Když jste z někoho hodně nervózní, když z něj máte opravdu velkou trému, představte si ho, jak sedí na záchodě, představte si ho hambatého. Zabírá to.

Mám teorii, že Robertu Sedláčkovi to zabírá taky. Proto se v každém díle můžeme těšit na šrapnel, na bublinku pitvořivé absurdity v jinak těžké vodě konverzace. Hrůzu z českých dějin a jejich skutečných tvůrců je prostě nutné nějak kanalizovat a kompenzovat. Jsme uvnitř své historie jak v míchačce na beton: nestačí si prostě přát, ať vyhraje ten lepší.

Byly-li předchozí epizody Českého století vystavěny na polaritě dvou figur, pro dramatizaci Února zvolili autoři model soupeřících družstev. Vznešení blbci se brání invazi barbarů – o to nebezpečnějších, že inteligentních. V duchu českého sebepojetí, jak se projevuje v posledních dekádách, je pak národní pře zcela odstíněna od „velkých dějin“ geopolitického kontextu.

V té naší kotlince si to všechno holt děláme sami, nikdo nedělá pro nikoho venku a nikdo venku se o nás vlastně ani nezajímá. Jen občas nám na Hradě straší bílá paní Hana. A celé to ani nemůže vyznít jinak než jako apologie Beneše. Tohoto diplomata se v závěru kariéry podle pana Kosatíka nijak netýkala studená válka nebo boje o židovský stát…

Zahraniční zájmy ve filmu symbolizuje – a skutečně pouze abstraktně symbolizuje – osobní Stalinův emisar Zorin, na samé hranici pravděpodobnosti. O to víc zamrzí (ale nepřekvapí) úplné zamlčení Karla Švába, který byl na lavičce rudých jedním ze zásadních mozků převratu, o nichž současná historie ví.

Silnou stránkou seriálu jsou bez diskuse výkony herců a zejména si zaslouží vyznamenání autor jejich masek (Martin Valeš). Beneš si charisma Jana Novotného snad ani nezaslouží a magnetický Kléma Jiřího Vyorálka slibuje velkou podívanou pro příští díl, až začne řádně chlastat.

A nakonec to dopadlo dobře. Výkon našich borců sice nebyl bez chybičky, ale soupeře na jeho hřišti jasně přehráli. Doufám upřímně, že obejde-li se i příští díl Českého století bez Švába, sehraje úlohu šrapnelu alespoň vysoce očekávaná guma u kalhot Otto Šlinga. Sranda musí být, i kdyby Slánského věšeli.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies