Církevní restituce a poslední pomazání státu


Rétorika kolem církevních restitucí se v posledních týdnech výrazně posunula. Už skoro neslyšíme, že „co bylo ukradeno, má být vráceno“. Je to koneckonců i současný papež František, který církvím ztížil užívání hesel zapuštěných do černobílé ideologie soukromého vlastnictví. Církve obhajující současnou podobu restitucí se dnes daleko víc zaklínají službou společnosti, kterou prý budou moci poskytovat za pomoci získaného majetku a finančních prostředků. A s podobným apelem se na ně ve znovuotevřeném jednání obrací i ČSSD. Zní to slibně a mnohem „levicověji“. Ale… je potřeba položit několik zásadních otázek. Nikoli, zda církve jen planě neslibují. Jde spíše o možnost, že by tuto misi(i) mínily vážně.

Služba společnosti?

Když církve mluví o své službě společnosti, kterou jim nabytý majetek umožní poskytovat, zmiňují nejčastěji sociální a ošetřovatelskou péči, například hospice nebo práci s problémovou mládeží. Tváří se přitom, jako kdyby tyto činnosti představovaly samozřejmé, neoddiskutovatelné a univerzální dobro. Jenže naše představy o „dobré smrti“ se mohou dramaticky lišit – eutanazie, vysoce technologizovaná péče, která člověka může velmi dlouho udržovat „při životě“, třeba i v kómatu, anebo poslední pomazání? Kdo definuje dobrou péči a žádoucí podobu umírání?

„Jaké hodnoty budou církve skrze svoji ‚péči o společnost‘ prosazovat? O tom, že minimálně katolická církev, o kterou tu především běží, má na řadu z položených otázek poměrně jednoznačné, po staletí vyhraněné odpovědi, není pochyb.“

Stejně tak se budou podstatně lišit představy o tom, co je to „problémová mládež“ – charakterizují ji drogy, obezita, funkční negramotnost, chudoba, squatterství a odpor k autoritám, „nepřirozená“ sexuální orientace, delikvence nebo předmanželský či mimomanželský sex? Kdo definuje problémy mládeže a žádoucí cesty k její nápravě? Jaké hodnoty budou církve skrze svoji „péči o společnost“ prosazovat? O tom, že minimálně katolická církev, o kterou tu především běží, má na řadu z položených otázek už staletí poměrně jednoznačné, vyhraněné odpovědi, není pochyb.

Kdo definuje dobrou péči a žádoucí podobu umírání?

Kdo definuje dobrou péči a žádoucí podobu umírání?

Plíživé etické monopoly

Na první pohled by takové obavy mohl rozptýlit argument, že církve přece budou svoji péči nabízet, nikoli komukoli vnucovat. Vzhledem k tomu, jak bídně tu ale už dnes funguje státní podpora sociálních a dalších pečovatelských služeb (z velké části kvůli téže vládní koalici, která prosadila církevní restituce) a jak velké prostředky se budou církvím každoročně vyplácet (na úkor nemandatorních položek státního rozpočtu), je nicméně evidentní, že tu neběží o rozšiřování stávajících služeb o širší portfolio aktivit církví. Daleko spíše půjde o přesunutí výkonu sociálních služeb od různorodých nevládních organizací do rukou církví a nenápadné nastolení jejich monopolu. Jak přitom s odkazem na rovnost před zákonem uvedl 21. 11. v České televizi generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub, církve na tyto vlastní služby plánují nadále čerpat podporu z veřejných rozpočtů „tak jako všichni ostatní“. Akorát z dramaticky odlišné, privilegované infrastrukturní pozice.

Do jaké základní školy zapíšou „rozumní“ rodiče své děti, když bude ve městě na výběr bohatá církevní škola a finančně živořící škola státní? Jaké „hodnoty“ budou v jedné a druhé škole žákům vštěpovány? Jaké předměty a jak budou vyučovány a jaké potlačeny? Nestraším tím, že by církevní školy škrtly z výuky biologie evoluční teorii, nejsme (zatím) v Americe. Ale co bude třeba s již dnes napadanou sexuální výchovou a tematizací genderových nerovností ve společnosti?

Kdo definuje problémy mládeže a žádoucí cesty k její nápravě?

Pastýřská moc

Jak ukázal ve svých analýzách „pastýřské moci“ francouzský filosof a sociolog Michel Foucault, péče představuje jednu z nejúčinnějších forem ovládání. Zatímco vnější nátlak či násilí jsme schopni rozeznat jako formu moci a jako takové se jí postavit, péče působí zevnitř. Přetváří nás nepozorovaně, ale o to účinněji. Jak se celá společenství stávají pod heslem „pomoci“ zajatci bílého boha a jeho pozemských vyslanců v rozvojovém světě, zdokumentoval český antropolog Tomáš Ryška.

Chápu, proč dnešní odpůrci církevních restitucí poukazují na různá výnosná podnikání, která církve a kolem nich kroužící byznysmeni s navráceným majetkem chystají, a volají preláty ke společenské zodpovědnosti. Zároveň se ale obávám, zda církve pod tímto heslem nevedeme k daleko problematičtějšímu působení, kterému se jako společnost budeme jen obtížně bránit. Zatímco se bude český stát s vynaložením nezanedbatelných veřejných prostředků starat o církvím navrácené kulturní dědictví, jehož část se „duchovní“ instituce milostivě uvolují ponechat ve správě veřejných galerií, církve se ze svého – a po svém – postarají o banální každodennosti našeho pozemského života, jako jsou vzdělávání, stonání a umírání. Vyčůrat, pomodlit a spát, děti!

 

Autorka je socioložka.

 

A2LARM