Naděžda Tolokonnikova, členka skupiny Pussy Riot, která od konce léta držela hladovku na protest proti poměrům v mordvinském vězeňském táboře a v současnosti je uvězněná v sibiřské trestanecké kolonii, si v průběhu roku dopisovala s filosofem Slavojem Žižkem. Předkládáme část jejich korespondence, kterou před nedávnem zveřejnil britský list The Guardian.
2. ledna 2013
Milá Naděždo,
doufám, že se ti podařilo uspořádat si život ve vězení kolem malých rituálů, které ho činí snesitelným, a že máš čas číst. Píšu pár myšlenek k tvé obtížné situaci.
John Jay Chapman, americký politický esejista, napsal o revolucionářích v roce 1900: „Ve skutečnosti říkají pořád to samé. Všichni ostatní své názory mění, oni ne. Jsou obviňováni ze zločinů, které se navzájem co možná nejvíce vylučují, z egoismu a posedlosti mocí, z fanatismu, banálnosti, lhostejnosti ke svému úkolu, z šaškování, nedostatku humoru a úcty. Ale přesto pořád drží stejnou notu. Odtud ta obrovská moc radikálů, kteří si stojí za svým. Podle všeho je sice nikdo nenásleduje, ale všichni jim věří. Mají v ruce ladičku a hrají áčko a všichni vědí, že to skutečně áčko je, přestože je zrovna v módě ladit podle ges.“ Není to přesný popis toho, jaký mají dopad akce Pussy Riot? Navzdory všem obviněním držíte tón. Může se zdát, že za vámi lidé nestojí, ale ve skrytu duše vám věří, vědí, že říkáte pravdu, nebo dokonce, že se za pravdu stavíte.
Co to ale je, tahle pravda? Proč jsou reakce na akce Pussy Riot – a nejenom v Rusku – tak prudké? Dokud jste byly považovány jenom za další verzi liberálnědemokratického protestu proti autoritářskému státu, tloukla pro vás všechna srdce. Jakmile však vyšlo najevo, že odmítáte globální kapitalismus, staly se zprávy o Pussy Riot daleko nejednoznačnějšími. To, co liberálnímu pohledu tolik vadí na Pussy Riot, je, že zviditelňujete skrytou kontinuitu mezi stalinismem a současným globálním kapitalismem.
Od krize roku 2008 se nedůvěra vůči demokracii, kdysi omezená na třetí svět a postkomunistické rozvojové ekonomiky, usadila i v zemích Západu. Co když se tato nedůvěra ukáže jako oprávněná? Co když nás už mohou zachránit jenom odborníci? Krize však poskytla důkaz, že daleko spíš než obyčejní lidé jsou to právě odborníci, kdo neví, co dělá. Vidíme, že vládnoucí elita čím dál méně tuší, jak vládnout. Stačí se podívat, jak se Evropa chová k Řecku.
Není žádné překvapení, že nás Pussy Riot zneklidňují – víte velmi dobře, co nevíte, a nepředstíráte, že máte nějaké pohotové nebo jednoduché odpovědi. Ale říkáte nám, že to nevědí ani ti, kteří mají v rukou moc. Vašim poselstvím je, že v dnešní Evropě vedou slepí slepé. Proto je tak důležité, že se snažíte vytrvat. Podobně jako když Hegel napsal, poté co viděl Napoleona táhnoucího Jenou, že se mu zdálo, jako by na koňském hřbetu zahlédl Světového ducha, ani vy nejste ničím menším než kritickým vědomím nás všech, zavřeným ve vězení.
S bratrským pozdravem,
Slavoj
23. února 2013
Milý Slavoji,
na podzim roku 2012, když jsem byla ještě ve vazební věznici v Moskvě s dalšími aktivistkami z Pussy Riot, jsem tě navštívila. Pochopitelně ve snu. Chápu tvé poznámky o koních, Světovém duchu, o šaškování a neúctě, i to, jak se všechny tyto prvky k sobě vážou.
Pussy Riot se ukázaly být součástí onoho proudu, jehož smyslem je kritika, kreativita a spolupráce, experimentování a neustávající provokace. Jsme Dionýsovy děti plující v sudu a neuznávající žádnou autoritu, vypůjčím-li si od Nietzscheho tenhle popis. Jsme součástí síly, která nemá žádné konečné odpovědi ani absolutní pravdy, jelikož naším posláním je ptát se. Na světě jsou architekti apollónské statiky i (punkoví) zpěváci dynamiky a transformace. Jedni nejsou lepší než druzí. Pouze dohromady můžeme dokázat, aby svět byl takový, jak ho definoval Herakleitos: „Svět vždy byl a je a bude živý oheň vzněcující se podle míry a hasnoucí podle míry.“
Jsme rebelové volající po bouři, kteří věří, že pravda může být nalezena pouze při věčném hledání. Pokud se tě dotkne „světový duch“, nečekej, že se to obejde bez bolesti. Laurie Anderson zpívala: „S problémem si poradí jenom odborník.“ Bylo by pěkné, pokud bychom s Laurie mohly specialistům zase přistřihnout křídla a poradit si s vlastními problémy samy. Protože status experta v žádném případě negarantuje přístup do království absolutní pravdy.
Dva roky vězení je splátka osudu, který nás obdaroval pozornýma ušima a umožnil nám hrát tón A, i když všichni ostatní jsou zvyklí slyšet ges. Ve správný čas vždy přijde zázrak do života těch, kdo dětinsky věří ve vítězství pravdy nad lží a ve vzájemnou pomoc, těch, kdo se řídí ekonomikou daru.
Naďa
4. dubna 2013
Milá Naděždo,
byl jsem příjemně překvapen, když dorazil tvůj dopis – kvůli jeho zpoždění jsem se obával, že úřady brání naší komunikaci. Svou přítomností ve tvém snu jsem byl hluboce poctěn, dokonce polichocen.
Ohledně zpochybňování kompetence expertů blízkých moci máš naprostou pravdu. Odborníci jsou, už ze své definice, služebníky těch, kdo jsou u moci – ve skutečnosti nepřemýšlejí, jen aplikují své znalosti na problémy definované těmi, kdo mají moc (jak vrátit zpět stabilitu? jak umlčet protestní akce?). Jsou za těchto okolností dnešní kapitalisté, údajní finanční kouzelníci, skutečně experty? Nejsou jen hloupými dětmi, které si hrají s penězi a naším osudem? Pamatuju si krutý vtip z Být či nebýt Ernsta Libitsche. Když se nacistického důstojníka ptali na německé koncentrační tábory v okupovaném Polsku, odsekl: „My máme na starost koncentrování, Poláci táboření.“ Neplatí to samé pro bankrot Enronu v roce 2002? Tisíce zaměstnanců, kteří přišli o práci, byli zcela jistě vystaveni riziku, ale ve skutečnosti neměli na výběr – pro ně bylo riziko něco jako zásah osudu. Ale ti, kteří možná nebezpečí znali a mohli včas zasáhnout (vrcholoví manažeři), minimalizovali svá rizika prodejem akcií dříve, než ke krachu došlo. Takže je pravda, že žijeme ve společnosti rizikových rozhodnutí, ale někteří lidé (manažeři) rozhodují, zatímco jiní (obyčejní lidé) na sebe berou rizika.
Podle mne je skutečným úkolem radikálních emancipačních hnutí nikoli pouze otřást věcmi v jejich se sebou spokojené setrvačnosti, ale také změnit samotné souřadnice sociální reality tak, aby po návratu věcí do normálu mohla vzniknout nějaká nová, uspokojivější „apollónská statika“. A ještě významnější otázka zní, jak do tohoto schématu zapadá dnešní globální kapitalismus.
Deleuziánský filosof Brian Massumi vysvětluje, jak kapitalismus překonal logiku totalizující normality a adoptoval logiku nepředvídatelných krajností: „Čím více proměnlivosti a nepředvídatelnosti, tím lépe. Normalita ztrácí svoje panství. Pravidelnost začíná prohrávat. Toto prohrávání je součástí hnacích sil kapitalismu.“
Ale když tohle píšu, cítím se provinile: jak se mohu nechat narcistně unášet takovými teoretickými výlevy, když ty jsi vystavena skutečným útrapám? Proto prosím, pokud můžeš a chceš, seznam mě se svojí situací ve věznici – jaký máš denní rytmus, jaké osobní rituály ti umožňují přežít, kolik máš času na čtení a psaní, jak s tebou jednají spoluvězeňkyně a dozorkyně, o svém kontaktu s dítětem… Skutečné hrdinství spočívá v těchto zdánlivě malých aktech organizace života, které v bláznivé době pomáhají člověku přežít, aniž by ztratil důstojnost.
S láskou, úctou a obdivem, myslím na tebe!
Slavoj
16. duben 2013
Milý Slavoji,
skutečně moderní kapitalismus překonal logiku totalizujících norem? Anebo nás o tom chce jenom přesvědčit? Jako dítě jsem chtěla pracovat v reklamě. Zamilovala jsem se do reklamního průmyslu. A teď se nacházím v pozici, z níž mohu posuzovat jeho hodnotu. Protihierarchické struktury a odnože pozdního kapitalismu jsou úspěšnou reklamní kampaní za kapitalismus samotný. Moderní kapitalismus se musí předvádět jako flexibilní a dokonce výstřední. Všechno slouží k opanování zákazníkových emocí. Moderní kapitalismus nás ujišťuje, že se chová podle principů svobodné kreativity, nekonečného pokroku a rozmanitosti. Přikrášluje svoji lepší stránku, aby zakryl skutečnost, že miliony lidí jsou zotročeny všemocnou a neuvěřitelně neměnnou normou produktivity. Tuhle lež chceme odhalit.
Neměj strach, že mě vystavuješ svým teoretickým úvahám, zatímco já musím snášet „skutečné utrpení“. Cením si omezení a výzev. A jsem skutečně zvědavá: jak se s tímhle vypořádám? Jak bych mohla tuto zkušenost proměnit v něco smysluplného pro mne i mé druhy? Nacházím v tom zdroj inspirace, přispívá to k mému osobnímu rozvoji. Nikoli díky, ale navzdory systému. Tvoje myšlenky, nápady a příběhy mi v mém úsilí pomáhají. Jsem šťastná, že si s tebou píšu, těším se na tvou odpověď a přeji ti hodně štěstí v naší společné věci.
Naďa
10. červen 2013
Milá Naděždo,
skutečně jsem se styděl, když jsem četl tvoji odpověď. Píšeš: „Neobávej se, že mě vystavuješ svým teoretickým úvahám, zatímco já musím snášet ‚skutečné utrpení‘.“ Tahle jednoduchá věta mě upozornila na to, že nakonec byl sentiment obsažený v mých posledních slovech falešný. Můj výraz účasti na tvé vážné situaci v podstatě znamenal: „Mám privilegium dělat skutečnou teorii a poučovat tě o ní, zatímco ty jsi dost dobrá akorát tak na podávání zpráv o zkušenostech s útrapami.“ Tvůj poslední dopis ukazuje, že jsi něčím mnohem víc než rovnocenným partnerem v teoretickém dialogu. Přijmi tedy upřímnou omluvu za tento důkaz toho, jak hluboce zakořeněný je mužský šovinismus, obzvlášť je-li maskován za účast na cizím utrpení, a dovol mi pokračovat v našem rozhovoru.
To zběsilá dynamika globálního kapitalismu činí odpor tak obtížným a frustrujícím. Vzpomeňme na obrovskou vlnu protestů, které zaplavily Evropu v roce 2011, od Řecka po Španělsko, od Londýna po Paříž. I když neexistuje žádná konzistentní politická platforma, která by mobilizovala protestující, protesty fungovaly jako součást širšího výchovného procesu: nespokojenost a zoufalství protestujících se proměnily v obrovský kolektivní čin mobilizace – stovky tisíc lidí se shromáždily na náměstích a prohlašovaly, že toho mají dost, že takto nelze pokračovat. Tyto protesty nicméně ve výsledku nesly jen čistě negativní gesto zlostného odmítnutí a podobně abstraktní požadavek spravedlnosti, přitom ale postrádaly schopnost vytvořit z těchto požadavků konkrétní politický program.
Co můžeme dělat v situaci, kdy demonstrace či protestní akce, a dokonce ani demokratické volby, nemají žádný smysl? Můžeme přesvědčit unavené a zmanipulované davy, že jsme nejen připraveni podkopat stávající řád, účastnit se provokativních akcí odporu, ale také ukázat, jak by měl vypadat řád budoucí?
Performance Pussy Riot nemohou být redukovány na pouhé subverzivní provokace. Pod dynamickým povrchem jejich aktivit je patrná vnitřní stabilita rozhodného eticko-politického postoje. V určitém hlubším smyslu je tedy v dynamice bláznivého kapitalismu bez smyslu a míry chycena společnost, a Pussy Riot naopak de facto nabízejí stabilní eticko-politický bod. Už samotná existence Pussy Riot lidem ukazuje, že oportunistický cynismus není jediným možným názorem, že nejsme úplně ztraceni, že tu stále je společná věc, za niž bojujeme.
Takže ti přeji hodně štěstí v naší společné věci. Zachovat jí věrnost si žádá odvahu, zvlášť teď, ale jak zní staré rčení, odvážnému štěstí přeje.
Tvůj Slavoj
13. červenec 2013
Milý Slavoji,
ve svém posledním dopise napsaném ve spěchu, když jsem pracovala v šicí dílně, jsem se nevyjádřila tak jasně, jak jsem měla, k rozdílu mezi fungováním „globálního kapitalismu“ v Evropě a ve Spojených státech na jedné straně a v Rusku na straně druhé. Nedávné události v Rusku (proces s Alexejem Navalným a schválení protiústavních zákonů omezujících svobodu) mě skutečně rozlítily. Nutí mě to mluvit o určitých politických a ekonomických praktikách v mojí zemi. Naposledy jsem takový vztek pocítila v roce 2011, když Putin prohlásil, že bude potřetí kandidovat na prezidenta. Můj hněv a odhodlání pak vedly ke zrodu Pussy Riot. Co bude následovat, ukáže čas.
Tady v Rusku silně pociťuji cynismus ze strany takzvaných zemí prvního světa vůči chudším národům. Podle mého skromného názoru v „rozvinutých“ zemích panuje přílišná loajalita vůči vládám, které leckdy omezují své občany a znásilňují jejich práva. Vlády Ameriky a Evropy bez omezení spolupracují s Ruskem, které zavádí středověké zákony a zavírá opoziční politiky do vězení. Spolupracují s Čínou, kde je útlak tak obrovský, že mi vstávají hrůzou vlasy na hlavě, jen na to pomyslím. Jaké jsou hranice tolerance? A co když se tolerance stává kolaborací, konformitou a spoluúčastí na zločinu?
Cynicky si říkat „Nechme je v jejich zemi dělat, co chtějí“ nadále není možné, protože Rusko, Čína a podobné země jsou teď součástí globálního kapitalistického systému. Putinovské Rusko se svou závislostí na surovinách by bylo masivně oslabeno, pokud by ty národy, které z něho dováží ropu a zemní plyn, odvážně ukázaly své přesvědčení a přestaly je kupovat. Pokud by Evropa učinila tak mírný krok, jako je přijetí „Magnitského zákona“ (ve Spojených státech dovoluje postihovat ruské představitele, u nichž je podezření na porušování lidských práv – pozn. red.), o morálce by to řeklo mnohé. Bojkot zimních olympijských her v Soči roku 2014 by mohl být dalším etickým gestem. Ale trvající obchod se surovinami představuje tiché potvrzování ruského režimu – nikoli slovy, ale penězi. Prozrazuje to zájem chránit politický a ekonomický status quo a dělbu práce ležící v samotném srdci světového ekonomického systému.
Cituješ Marxe: „Všechny pevné, zakořeněné vztahy… se rozkládají.“ A tu mě máš, odpykávám si trest v zemi, kde deset lidí ovládajících největší hospodářské sektory patří mezi Putinovy nejstarší kamarády. S některými studoval, s jinými sportoval a s dalšími sloužil v KGB. Nejsou toto „pevné, zakořeněné vztahy“? Není toto snad feudální systém?
Upřímně ti, Slavoji, děkuji za tvé dopisy a nemůžu se dočkat tvé odpovědi.
Tvoje Naďa
Korespondence byla zveřejněna na stránkách britského listu The Guardian 15. listopadu 2013. Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.