Hrát orgasmus, hrát muže a ženu

„Většina kolumbijských žen předstírá orgasmus, aby si muži připadali aspoň trochu užiteční,“ říká jedna z účastnic soutěže genderového iluzionisty a anarchisty těla Lazla Pearlmana. Na jevišti pak spolu s ostatními ženami i muži převádí zvuky, kterými svého partnera či partnerku přesvědčí o tom, že dosáhli sexuálního vyvrcholení. Soutěž samotná je jen branou do umění performance […]

„Většina kolumbijských žen předstírá orgasmus, aby si muži připadali aspoň trochu užiteční,“ říká jedna z účastnic soutěže genderového iluzionisty a anarchisty těla Lazla Pearlmana. Na jevišti pak spolu s ostatními ženami i muži převádí zvuky, kterými svého partnera či partnerku přesvědčí o tom, že dosáhli sexuálního vyvrcholení. Soutěž samotná je jen branou do umění performance Lazla v dokumentu Fake Orgasm (Nahraný orgasmus, 2010) španělského režiséra Jordiho Sola, který se promítal v rámci programu čtrnáctého ročníku festivalu queer filmů Mezipatra.

Chybějící penis

Snímek zachycuje úspěch i pochybnosti umělce, který náleží ke skupině transgender lidí, jejichž biologické pohlaví neodpovídá tomu, jak by podle většinové společnosti měli předvádět svou femininitu či maskulinitu. Soutěž v předstírání orgasmu poukazuje na to, co všechno v životě hrajeme, jaké role střídáme, kdy lžeme a kdy a za jakých okolností můžeme být autentičtí. Lazlo vnímá genderové kategorie jako sociální konstrukt, který nás svazuje předsudky a stereotypy spojenými s maskulinitou a femininitou. Vrcholem jeho vystoupení je moment, když se vysvlékne a zcela nahý stane před zraky šokovaného publika – oblečení bylo rekvizitou zdánlivě nezpochybnitelného mužského těla, kterému však mezi slabinami dominuje vagína. Divačky a diváci žonglují s otázkami: Kam se poděl penis? Byl tam vůbec někdy? Nebo tam naopak nikdy nebyl, ale měl by být? Lazlo sám vzpomíná na reakci jednoho gaye, jíž zařadil do svého vlastního hraného filmu: „Uspořádáme benefici a koupíme ti penis!“

Co je vlastně queer

Jordi Sol zkoumá motivaci performera, který používá šok jako nástroj k odkrývání vlastních limitů zakoušení genderové identity. Lazlo se naprosto oddává publiku, když se vystavuje nahý na posteli, kolem níž krouží muži a ženy, zkoumající zvědavýma očima jeho tělo a kladoucí různé otázky. „Proč je důležité, s kým spím? Dobrá otázka je, jestli jsem šťastný. Ano, jsem,“ reaguje Lazlo Pearlman v jedné z odpovědí.

Úspěšnou etapu umělcova života představuje vystupování v klubu Bagdad. Lazlo s partnerkou ukazuje, nakolik nás může zradit vlastní představa toho, jak vnímáme maskulinutu a femininitu ve chvíli, kdy svlékneme kalhoty. Lazlovo tělo s vagínou vystřídá na jevišti žena s ňadry a penisem. Jedna z divaček prohlásí: „Je to překvapení. Nejženštější tělo je vlastně mužské a nejmužštější naopak ženské.“ Ale je tomu tak skutečně? Co tedy určuje, co je ženské a mužské? A proč je pro nás tolik důležitá?

Dokument Fake Orgasm se svou tematikou řadí k těm snímkům, které se v programu Mezipater objevují opakovaně. Hledání maskulinity a femininity, rozpouštění ostrých hranic těchto kulturních kategorií a mapování jejich mentálních konceptů patří k hlavním cílům festivalu. „Film je odpovědí na to, co je to vlastně queer,“ řekla jedna z dramaturgyň Mezipater Šárka Veselá.

fake-orgasm

Zapomenout na pohlaví

Režisér ve svém snímku nemilosrdně vystavuje Lazlovo tělo, stejně jako to dělá sám performer. Ve velkých detailech snímá zpocenou napudrovanou tvář, třpytkami posetou košili umělce, jeho tělo v objetí partnerky i nahotu, vystavenou slunečním paprskům kolonády v Barceloně. „Pořád pochybuji o tom, jestli mám obnažovat své tělo. Stárne, tloustne a rudne, ale ten okamžik, kdy se v sále po mém odchodu z jeviště rozhostí ticho a mysl lidí se obrátí vzhůru nohama, je pro mě důležitý,“ říká Lazlo.

Jordi Sol ve snímku ukazuje dramatické momenty, kdy Pearlman diskutuje o své show s feministkami, přehodnocuje význam své performance a její dopad na publikum, kdy oslavuje nové angažmá či vystoupení, i okamžiky, kdy vyklízí jeviště a oddává se pochybnostem. Život ve společnosti, v níž neustále něco hrajeme, ať už je to orgasmus nebo genderová identita, provokuje transgender umělce k reakcím. Možnost být součástí světa, v němž není exotickou kreaturou, ho nutí hledat nové cesty, jak bojovat s kulturou, vnímající biologické pohlaví v těsném sepětí s „odpovídajícím“ genderem. Vydat se jinou cestou znamená zapomenout na vagíny a penisy. Ať už budou reálné, nebo předstírané.

 

Autorka působí na katedře mediálních studií FSV UK.

 

Čtěte dále