Neuplyne snad ani jeden den, aby mi nepřišla do mailové schránky, případně na sociální síti žádost o příspěvek na crowdfundingovou akci. Podporu po mně chtějí krachující časopisy, ambiciózní knihy, muzikanti natáčející desky či plánující nějaké neobvyklé koncertní akce. Je jich tolik, že kdybych vyhověl každému, musel bych do měsíce vyhlásit osobní bankrot. Někdy to vypadá, že se celá kultura přesunula do fronty na almužnu, což je – když nad tím přemýšlím – vlastně docela přesný popis toho, jak ve skutečnosti v roce 2013 funguje umění v České republice.
Co si budeme nalhávat, systém státní podpory umění se pomalu a jistě drolí a ten, kdo má ostré lokty, bere všechno. Na koho jiného se v takové době obrátit než na fanoušky. Je ale crowdfunding skutečně absolutní spásou financování kultury? Nedělá ve skutečnosti z umělců jen pokorné žebráky?
Abych nebyl označen za zpátečníka, napíšu radši hned na úvod, že akce na serverech jako jsou Kickstarter nebo HitHit samozřejmě pomůžou na svět spoustě projektů, které by jinak asi žádnou šanci nedostaly. Vlastně mě každý z těch šťastných příběhů realizovaných projektů naplňuje nadějí, že u nás je pořád dost lidí, které zajímají věci mimo hlavní proud. Na druhou stranu se mi ale někdy stýská po časech, kdy umělci předstupovali před publikum se svým hotovým dílem, a ne jen s pouhým nápadem, kterému věří do té míry, do jaké mu věří jejich mecenáši.
Pohrdání dělbou práce
Dělat jen to, na co dostanu dopředu peníze, je velmi komfortní. Není ale umění spíše o tom vrhat se bezhlavě do bláznivých projektů s nejistým výsledkem? Znám kapely, které s vidinou nahrávání alba vyberou stavební spoření, na které jim léta přispívali nebozí rodiče, a když pak prodají po koncertě dva vinyly z krabice, krčí rameny, že by to nejspíš udělali znovu. Kdyby ještě nějaké další stavební spoření měli.
Sám jsem už na pár projektů přispěl, hned ten první ale dopadl neslavně. Jedna hudební publicistka s úzkými kořeny na český underground vedla několik let edici výročních sborníků nejlepších textů o hudbě – Best New Music Writings. Vydavatel jí řekl, že tento druh knih není rentabilní a že už v něm nechce pokračovat. A tak zkusila oslovit drobné mecenáše přes Kickstarter, kde bez problémů vybrala požadovanou částku na vydání knihy. Jenže pak uplynul rok a po něm skoro další a sborník pořád nikde. Když na to jeden zhrzený přispěvatel upozornil v článku na blogu, musela novinářka s pravdou ven – s vydavatelským byznysem měla nulové zkušenosti, a tak odhad potřebné částky nebyl vůbec realistický. Projekt se tudíž definitivně zadrhnul a peníze se budou podílníkům pomalu vracet.
Můžete namítnout, že jde o absolutní amatérismus – někdo si zkrátka ukousl příliš velké sousto. Jenže přesně tohle systém crowdfundingu po pořadatelích chce: z muzikantů, výtvarníků, spisovatelů či novinářů dělá kalkulující podnikatele. A že to pak občas dopadne takovouhle katastrofou, je celkem logické. Nevidím v tom ničí lenost, ale spíše pohrdání klasickou dělbou práce . Snad není naivní chtít po autorovi, aby tvořil, a po vydavateli, aby vydával. Obě strany ke své činnosti potřebují určité specifické dovednosti, které nelze načíst přes noc z příruček.
Služba přesvědčeným
Muzikanti to mají pochopitelně ještě o něco těžší. Státní podpora neexistuje, tedy pokud nejste zrovna zasloužilí jazzmani, a svoji roli pomocníků už dávno přestala plnit i hudební vydavatelství. Dříve jeden komerční trhák zaplatil dvacet méně úspěšných, dnes i velké labely chtějí po začínajících muzikantech, aby si sami zaplatili studio. Systém nahrávacího průmyslu se rozložil, a tak se nabízí, že fanoušci jsou v tomto systému poslední nadějí. Nicméně spojovat jakoukoliv kreativní činnost se zoufalstvím není zrovna dobrá výchozí pozice.
Říká se, že největším nebezpečím kreativity jsou pochybnosti nad sebou samým. Povolávat na pomoc armádu fanoušků a jejich peníze ale zavání nebezpečím pádu do divné spirály. Muzikant se snaží zavděčit svým mecenášům, protože když to neudělá, příště už mu žádné peníze nedají. Ty mu samozřejmě nedají ani zklamaní lidé, kteří by si desku koupili v obchodě, ale při crowdfundingu je manévrovací prostor ještě mnohem těsnější. Muzikanti tady slouží už jednou přesvědčeným – konkrétním jménům v seznamu dárců a nevědomky se uzavírají do kruhu jejich představ o tom, co by měli se svojí kariérou dělat.
Fanoušci vůbec dostávají v hudebním provozu čím dál větší prostor – už jsem zaznamenal pár případů, kdy se přes web vybíral tracklist „best of“ kompilace, jakási popová formace nechala své příznivce vybírat koncertní přídavek přes aplikaci pro chytré telefony a vsadil bych se, že už existuje i nějaká kapela, která v rámci crowdfundingové akce nabízí fanouškům přímo návštěvu do studia. Nejspíš to vypadá, jako když šéf vyrazí na kontrolu do provozu firmy a od viditelně nervózních podřízených si nechá vysvětlovat, na čem zrovna pracují – nakonec jsou to jejich peníze, ne?
Hudební prostituce
O crowdfundingu se poslední dobou píše bezmála jako o druhém příchodu Krista. I ten největší úspěch téhle taktiky (který už nepochybně vstoupil i do učebnic marketingu), tedy příběh o Amandě Palmerové a milionu dolarů vybraných na Kickstarteru, má ale podobné trhliny jako většina historek o zázračném zbohatnutí. Často se zapomíná, že Palmerová, známá též jako „já jsem budoucnost hudebního průmyslu“, nevstupovala do džungle crowdfundingu úplně z nuly, protože se už dříve proslavila jako členka kultovní kapely Dresden Dolls i jako manželka spisovatele Neila Gainmana. Stejný luxus popularity, na níž se podílela i nenáviděná nahrávací společnost, drtivá většina muzikantů nemá. Jistě, její sebepropagační taktiky jsou obdivuhodné. Najdete mezi nimi třeba zveřejňování nahých fotek na Twitteru – tady role nezávislého hudebníka v novém tisíciletí nabývá zcela konkrétní podobu prostituce.
V éře internetu muzikanti rádi dávají na odiv svoji obyčejnost a předstírají, že kreativním géniem může být každý z nás. Při vší úctě k lidskému pokolení to není tak úplně pravda. Psát na sociální sítě, co jsem měl k snídani, je fajn, ale neumazává jejich žádost o peníze auru výjimečnosti? Ne snad, že by mi nebyla božská aura popových idolů protivná. Otázka zní: Skutečně chceme submisivní hvězdy, která nám dělají, co nám na očích vidí? V knize I’m a Man popisuje Ruth Padel rockové hvězdy jako symbolické potomky bohů z antické mytologie. Tedy těch, kterým jejich status dovoluje žít mimo pravidla běžné morálky a jejichž rozhodnost i schopnost nacházet neobvyklá kreativní řešení zároveň hluboce obdivujeme. A není směšnější pohled než na bohy, kteří se stali našimi služebníky.
Autor je hudební publicista.