„Já se až z těch seriálů dozvím, jak vlastně žiju,“ říká před večeří maminka z filmových Básníků Štěpánovi a Kendymu. Ukazovat život pěkně bez příkras, zkrátka takový, jaký je, zůstává ambicí seriálů, které zvedají prapor legend normalizace. Ta svěřila tomuto – ještě v šedesátých letech pro oficiální místa pokleslému – žánru ústřední roli ve své zklidňující propagandě.
Klid, který představuje máma servírující na talíř tučné domácí jídlo, je vždy kombinován s pohoršeným údivem, který má máma v záloze pro nepravosti a svinstva doby. Základem tohoto klidu je protiklad mezi dobrými lidmi, jejich domovy a pracovišti a zlým světem tam venku, obývaným feťáky, nácky, bezdomovci. Seriál Sanitka 2 pomáhá udržovat oba světy hezky od sebe.
„Doba zhrubla,“ říká si máma u televize. V Sanitce 2 se mluví sprostě a od prvních záběrů je jasné, že svět nám za pětadvacet let od uvedení první série pořádně zdrsněl. A přísně realistická Sanitka nakládá divákům svět, „jaký je“, přesně tak, jak to znají z televizních zpráv. K vypjaté době plné násilí a nespravedlnosti patří emoce, kterými se v seriálu při zásazích nešetří.
Kombinaci odsudku a strachu, kterou divák vstřebává u infotainmentu vydávaném za zpravodajství, vyvolává Sanitka 2 v ještě dramatičtějším a poutavějším hávu. Její realističnost ale nepřekračuje zkratku televizní reportáže. „Realita“ seriálu vychází z přesného kopírování současných předsudků, vytvářených mainstreamovými (rasistickými) médii, a z jejich efektivního posilování.
Život beze smyslu zaslouží pohrdání
Dvě romské epizody v Sanitce přesně odpovídají titulkům na Novinkách: „Romové okradli nevidomou, nepřežila“ a „Rom při žárlivé scéně zabil svoji přítelkyni“. Stereotypní obraz o romské komunitě využívá i romantické idealizace „cikánů“. Cikánský baron v klobouku potrestá zlodějíčky, kteří okradli slepou ženu a spráská je u ohně bičem za přihlížení divokého národa zlodějů (samotná krádež totiž baronovi nevadí, vadí mu okrádaní slepých). Předsudky vůči Romům jsou tak vybalancovány dobrým starým cikánem. Spojení dvou romských stereotypů tak tvůrci vydávají za vyváženost.
Ostrovem naděje a hodnot těch normálních a slušných tak zůstávají záchranáři a doktoři. Začínající záchranná služba v normalizační Sanitce nabízela jen Janderův pot a slzy při práci v opovrhovaném oboru. Mladý člen KSČ Vojtěch Jandera dal tehdy přednost volání lékařské povinnosti a místo slibné kariéry v nemocnici si vybral práci na záchrance. Odmítnul dobový kariérismus a prospěchářství a šel pracovat tam, kde cítil, že je ho zapotřebí.
Poctivost a smysl života v pomoci druhým si Janderovi kolegové udrželi celých dvacet pět let, sám Jandera šel opět tam, kde ho bylo nejvíc potřeba, a jako Lékař bez hranic odjel očkovat nemocné do Afriky. Při jeho návratu, kterým seriál začíná, ho čeká nejen bývalá manželka, ale i manželka nová, hezčí – dědička hotelu v hodnotě několika milionů. A stejně jako v osmdesátých letech, kdy dal přednost prosté holce před snobskou měštkou z dobré rodiny, i tentokrát má s majetkem své ženy vnitřní problém a dává přednost etice povinnosti.
Smysl života všech hlavních hrdinů pramení z jejich práce a pomoci druhým. Seriál raději příliš netematizuje fakt, že svoji práci mnozí z nich (zejména nelékařské profese) dělají – podle slov jednoho záchranáře – „za almužnu“. Doktoři jsou zajištění a jejich finanční podmínky netřeba řešit. Chudší – nedoktorská – část personálu záchranky se chová jako roztomilí chudí a díky tomu, že se jejich životy mimo pracovní dobu seriál nezabývá, může být divák s touto roztomilostí spokojený a představovat si, že je vlastně taky takový.
Zatímco anonymní chudí tam venku se navzájem podřezávají, chudí ze Sanitky jsou šťastní. I když se seriál, co se týče motivace postav, spokojuje s povrchní psychologizací, dává klid chudých uvnitř organizace logiku. Dopřávají si totiž vzácný luxus: jejich práce má smysl. Život těch venku žádný smysl nedává, a i proto si zaslouží pohrdání. Jakkoli analyzovat, proč ti venku žijí tak, jak žijí, je daleko za možnostmi seriálu.
Jak změkčit dnešní dobu?
Milionář a majitel vrtulníkové základny je při každé příležitosti nonšalantně elegantní, rozumí výtvarnému umění a vždy drží slovo. Chudí pracovníci záchranky, která funguje přes všechny dílčí problémy jako přístav normality a lidské dobroty, mají rádi především psy, rvačky (v jejich podání je to vlastně taková legrace) a samozřejmě svoji práci.
Jandera, který i za normalizace vstoupil do KSČ, přestože pohrdal kariérismem a byl – v rámci možností dobového seriálu – kritický k poměrům, se stává v kapitalistické současnosti nevysvětlitelným. Objasnit jeho motivace se nedaří ani tvůrcům Sanitky 2. Opovržení k majetku vlastní ženy se divákovi jeví jako Janderovo osobní selhání, jako bariéra ve vztahu k ženě, kterou miluje.
„Dvojky“ normalizačních seriálových hitů naráží na úskalí dvojího typu. Je z nich cítit na jedné straně silná nostalgie po minulosti a na straně druhé současný antikomunismus. Skloubit obojí dohromady je skoro nemožné. O některých věcech tak nezbývá než taktně mlčet, jako například o Janderově členství v KSČ.
Cenzurovaný socialistický humanismus nabízel lidštější hrdiny než současná seriálová produkce. Změkčování dnešní doby – v záplavě necenzurovaného násilí – není tak snadné, a pokud se seriál má tvářit realisticky, neobejde se bez zobrazení tvrdosti kapitalismu. Sanitka 2 na to jde metodou kopírování mediálních zkratek o zkaženém světě. Nezbývá než čekat, jak se budoucí tvůrci poperou s Ženou za pultem po čtyřiceti letech. Jaké hodnoty asi bude hájit vedoucí lahůdek v Globusu?
Autor je sociolog.