Česká televize odvysílala druhý díl cyklu České století scénáristy Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka nazvaný Den po Mnichovu. Zajímalo nás, jak se na průběh a vyznění tohoto inscenovaného dramatu z české historie dívají tři pravidelní přispěvatelé A2larmu s výrazným názorem – dramatik Roman Sikora, politolog Ondřej Slačálek a spisovatel Roman Rops. Žádný z respondentů této miniankety samozřejmě neopominul Daniela Landu v roli plukovníka a kolaboranta Emanuela Moravce, jehož souboj s prezidentem Benešem dílu zcela dominuje.
Roman Sikora: Guláš z dodělávající mrtvoly
Po druhém dílu seriálu České století už není pochyb o tom, že se Česká televize docela rozmáchla. Seriál disponuje početným a hvězdným obsazením, nechybí ani davové scény a ambice zmapovat významné úseky moderních českých dějin jsou nemalé. Před očima nám defilují významné postavy naší historie. V prvním dílu to byl zejména Masaryk, ve druhém prezident Edvard Beneš, Emanuel Moravec, generál Syrový, Prokop Drtina a další a další. Jenže jaký je vlastně smysl té podívané? A dají se vůbec tak významné události vměstnat do hodinového formátu?
Zdá se mi, že smysl se tak úplně nepodařilo najít a hodina pro dané téma nestačí, i když to chvílemi vypadá, že autoři mají zvláštní potřebu časem plýtvat nebo ho jen tak bezzubě zaplácnout úplně podružnými situacemi. A také postavami. Scénář totiž občas pěkně škobrtne. Občas se v dialozích nesmyslně až didakticky plácá, občas padají pravdy, jejichž hodnota je sporná, postavy zpočátku jakoby důležité se v průběhu dílu kamsi ztratí, o jakýchsi důležitých a údajně emočně vypjatých schůzkách se dozvíme jen z vyprávění a podobně.
Proč je pro nás tak důležité vědět, že Moravec spí s nezletilou? Proč je výsledkem situace, v níž se zjevně domlouvá vojenský převrat, najednou jen Moravcova návštěva u Beneše a pouhý vypjatý rozhovor dvou protikladných osobností? A to myslí autoři opravdu vážně, když hned v úvodu prohlásí, že „to nejdůležitější se v roce 1938 nestalo v Mnichově, ale o několik dnů dříve v Praze“, kdy československá vláda přijala podmínky diktované Hitlerem, Británií a Francií? Jenže pak, jak sami předvádějí, se vláda vyměnila, byla vyhlášena mobilizace a národ byl odhodlán se bránit. A teprve pak přišel Mnichov, který Československu přerazil páteř, i když se pořád ještě mohlo přesile vzdorovat. Ten žebříček důležitosti je opravdu nepochopitelný.
Co to vlastně autoři Českého století konstruují? V době, v níž česká státnost páchá trapný seberozklad a není schopna nalézt nový smysl, přichází Kosatík se Sedláčkem a ještě si do dodělávající kobyly kopnou, aniž by se nějak zvlášť snažili cosi nově definovat? Jen boří české svaté obrázky nebo po nich jen mělce kloužou. Skrze docela zmatečnou strukturu, takže z toho je nakonec pěkný guláš.
Ondřej Slačálek: Utkání karikatur
Nad prvním dílem Českého století šlo ještě aspoň být rozpačitý a uvažovat. Zatímco většina mých přátel se domnívala, že jej zabily dlouhé, nudné debaty mluvících hlav (tedy to, čím se tvůrci pyšnili jako dokladem své autorské odvahy), já měl opačný názor. Když už konverzace, ať je tedy pořádná! Ať vytvoří drama sama ze sebe, aby nepotřebovala doplňující scény či ilustrativní postavy a nesnažila se neustále dohánět historickou Událost nějakou další scénou, která bude zase jen nastavenou a zbytečnou ilustrací. Kdyby se první díl osekal pouze na rozhovory Masaryka s místodržícím Thunem a s Llyodem Georgem a tyto rozhovory se poněkud prohloubily, měly by určitě potenciál takovým dramatem se stát. Ve zbytečné přehršli vedlejších scén a motivů ale přišly vniveč.
Pokud první díl prokazoval nějaký potenciál, druhý díl věnovaný Mnichovu ho zabil. Sledujeme utkání dvou karikatur maskulinity: slabého elitáře Beneše, který kromě toho, že divákovi připomene, že Hitler a Stalin jsou stejné zlo, jen mdle a hloupě paroduje sám sebe a obelhává celý národ včetně své manželky, a Emanuela Moravce, jehož hlavním problémem není ani tak to, že jej hraje Daniel Landa, ale že jeho role je napsána tak, aby Landa mohl hrát právě Landu. Historická situace, v níž bylo v pohybu mnoho podstatných emocí, je zde redukována na dvě parodie. Jako kdyby tvůrci filmu přijímali fixní ideu své hlavní postavy, že dějiny jsou o tom, kdo má na co koule. Epizodní postavy bez významnějších rolí, k nimž se dopisují titulky říkající, o koho jde, připomínají svou nevýrazností seriál Gottwald blahé paměti – snad ještě víc než v tomto seriálu jsou přitom z postav pouhé věšáky na teze.
Po prvním dílu se mohlo zdát, že seriál bude ilustrací toho, jak moderní české dějiny viděl hlavní intelektuální proud devadesátých let – tedy jako hru nezodpovědného nacionalismu, který snad měl zpočátku ušlechtilé motivy a silné důvody, ale skončil a nejspíš musel skončit totalitarismem. Jako hru, v níž jsou důležité pouze elity, nižší vrstvy do ní vstupují – pokud vůbec – spíše jako obtížný hmyz. Díl o Mnichovu bohužel dostal, aspoň prozatím, seriál na hranici karikatury.
Roman Rops: Obraz ruší při poslechu
Měli jsme do toho jít? Kosatík se Sedláčkem trauma Dne po Mnichovu dramaticky demonstrují na dvou antagonistických životních i filosofických typech. Boxer proti šachistovi. Pragmatismus proti vitalismu. Eman versus Edoušek.
Obě stanoviska jsou vytěžena s takovou přesvědčivostí, že si živě představuju vysílání filmu za dvacet, za čtyřicet let. Bude následovat dokument uvádějící vše na pravou míru a tříhodinová beseda s odborníky. Ve své – doufejme – životní roli Emanuela Moravce zahodil Daniel Landa všechnu hereckou techniku a ukázal, že je srdcař. Vždy bude působit jako hospodský raubíř, ale nikdy jako voják. Tady je to dobře. Dle očekávání zastínil historicky věrně suchého Martina Fingera (proč má oproti známému Benešovu mečení normální mužský hlas?). Beneš být výrazný nemůže a nezachrání ho ani obraz, kdy dostává a pročítá mnichovský diktát… Neprozradím, jak to celé dopadne, to se nedělá.
Mohl z těch dvou Moravec mít větší kus pravdy? Landův výkon je cenný, sugeruje provokativní pochybnosti. Jsou situace, kdy z pozice velké pravdy vede jen malý krůček na úplné dno hanby. A zrada vyrůstá z hluboce lidských kořenů (lidských, příliš lidských).
„Emane, tohle jsou ty velký věci?“ ptá se přemotivovaného plukovníka jeho pubertální milenka. Ve své prostotě má možná ze všech figur nejvíc rozumu.
A celé je to tak krásně literární a didaktické, že úpravná vizuální stránka, jakkoli dává vzpomenout na pohádky Zdeňka Trošky, dílu mnoho nedává. Kromě mrazivě úžasného panoramatu Prahy, zhasnuté a zatemněné předtuchou německých bomb, obraz bezmála ruší při poslechu. Jako rozhlasová hra, jako dramatizovaný esej by to bylo strhující. Jako televizní filosofická disputace je Den po Mnichovu sice lepší než polední zažívání s pány Bělohradským a Stropnickým, ale ne o moc, neboť tento digestiv nápadně připomínal Českou sodu.
Poslední slovo si zaslouží prorok Eman. „Lidi se třesou, až přijde chlap, kterej řekne: Já do toho jdu!“ On přichází. Představuju si, kdo za pár let aspoň tak dobře ztvární jiného Moravce. Václava.