Z ankety věnované nejdůležitějším filmům uplynulého roku vyplynula jedna zajímavá skutečnost: televizní zábava se pomalu ale jistě stává rovnocenným konkurentem celovečerních filmů. V následujících odpovědích se vedle sebe objevují vítězné snímky prestižních filmových festivalů, populární televizní seriály a dokonce i československé reality show.
Apolena Rychlíková (FAMU)
Mama, ožeň ma! (reality show)
Deník Dity P. (režie David Ondříček)
Velká nádhera (La Grande Belleza, režie Paolo Sorrentino)
Velká noc (režie Petr Hátle)
Když musíte být většinu času, který jste dřív trávili v hospodě, doma z půlky těhotná a z půlky na mateřské dovolené, probudí se ve vás zlomyslný zevl, co nejdřív s jídlem a potom s děckem v posteli fascinovaně konzumuje největší zla současné televizní produkce. Radost nad tupostí někoho jiného v kombinaci s fascinací pramenící z pouhého faktu, že někdo něco takového vyrábí, se letos spojila v druhé sérii Mama, ožeň ma! a Deníku Dity P. Prvně jmenovaná reality show je šílenou polemikou o hranicích dokumentárního a zhmotněnou otázkou, co je ještě televizní zábava. Intimně-kulinářský deník je perverzním a smutným zhmotněním touhy po designování vlastního života.
První návštěva kina po úspěšně završeném těhotenství vedla na snímek Velká nádhera a hned z toho byl nejlepší filmový zážitek tohoto roku. Což při faktu, že si nepamatuju ani to, co jsem dělala před dvěma hodinami, nemusí nic znamenat, ale stejně – opulentní večírky na střeše s výhledem na Koloseum, botox deroucí se z tváří, církevní hodnostáři a novodobá buržoazie tancující v jednom vláčku na diskotékové hity, zhýralé pseudointelektuální promluvy s koksem u nosu, vysoké a nízké v jedné posteli. „Sladký život roku 2013“ je právě tolikanásobně odpudivý, kolik let uplynulo od uvedení Felliniho originálu. Velká nádhera. Doslova.
Vítězný film letošního jihlavského festivalu, Velká noc Petra Hátleho, je dle mého nejvtipnějším zrcadlem nastaveným filmům Heleny Třeštíkové a provokativním bouráním ustálených představ o dokumentárním filmu v našich zeměpisných šířkách. O jeho důležitosti svědčí třeba i ambivalentní přijetí, zhmotněné v nádherných 51 procentech na csfd.cz a komentářích typu „wanna-be umělecká pseudodokumentární výpověď“, které společně s kamenováním režiséra, že odmítá poskytnout návod ke čtení snímku, tvoří docela úsměvný obrázek o diváckých požadavcích na dokumentární filmy.
Tomáš Stejskal (Aktuálně.cz, Cinepur)
Velká nádhera (La Grande Belleza, režie Paolo Sorrentino)
Post Tenebras Lux (režie Carlos Reygadas)
Gravitace (Gravity, režie Alfonso Cuarón)
Život Adѐle (La Vie d’Adѐle, režie Abdellatif Kechiche)
Na rozdíl od předchozích let letos nebyl karlovarský festival nějak zásadní zprávou o kvalitě filmové produkce. Podobně jako vloni se ovšem většina těch nejkvalitnějších festivalových titulů dostala i do běžné distribuce. Příkladem budiž vrcholný karlovarský zážitek, Velká nádhera Paola Sorrentina.
Jak lze dnes přistupovat k dědictví spirituální kinematografie autorů typu Andreje Tarkovského? Carlos Reygadas tvoří v době bez hodnot, kdy se lze duchovna, ať už jím míníme cokoli, dotknout jen stěží. Přesto se mu ve snímku Post Tenebras Lux daří vymanit se ze stínu velkých vzorů minulosti, skloubit transcendenci s transgresí a nabídnout obrazy, v nichž se snoubí zázrak a apokalypsa. A navíc dokáže spojit extrémně osobní perspektivu s tematizováním velkých mystérií, absurdní humor s posvátnem. To vše bez velkých symbolů a gest.
Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet, ale když se uprostřed té nekonečné nicoty podaří nechat zaznít rozechvělý hlas, účinek je nezměrný. Alfonso Cuarón na první pohled natočil survival drama z netradičního prostředí, ve skutečnosti však provedl s hollywoodským vyprávěním radikálnější věci, než se daří většině autorů ve světě dnešního festivalového art filmu. Tomuto spojení minimalismu a šíře nejen epické, ale především prostorové se nedaří jen ohromovat publikum zcela novou estetikou, ale především se dobrat intimity v místech, kde by ji nikdo nehledal.
Je pozoruhodné, že většina letošních nejsilnějších děl výrazně tematizuje sexualitu – mnohdy velmi výrazně. To je případ vítěze z Cannes, snímku Život Adѐle, v němž se objevují explicitní scény spolu s tematizováním homoerotiky (podobně je tomu i v dalším výrazném canneském titulu Stranger by the Lake, který bohužel unikl jak naší distribuci, tak festivalům). Někdy je třeba k inovativním tvarům vynalézt nové technologické postupy, jindy stačí zaměřit kameru na nejtradičnější a nejdůležitější objekt v dějinách kinematografie – lidskou tvář. Abdellatif Kechiche z lidské tváře odečítá intimitu, dramata, tragédie a v posledku i rozdílnost třídy a naturelu. Dá se říct, že zatímco na straně Gravitace stojí spíše pohyb a rychlost, na straně Života Adѐle čas a slzy. V obou případech jde ale o komplementární spojení, z něhož se díky ryze filmovým postupům dozvídáme něco podstatného o lidské přirozenosti.
Antonín Tesař (A2, Cinepur)
Gravitace (Gravity, režie Alfonso Cuarón)
Post Tenebras Lux (režie Carlos Reygadas)
Perníkový táta – pátá série (Breaking Bad, režie Vince Gilligan)
Před stylem filmu Gravitace nelze než smeknout – a to se netýká jen 3D, ale také práce s kamerou a zvukem obecně i speciálních efektů. Navíc na mě Cuarónův film zapůsobil i svým vyprávěním, nad kterým hodně kritiků ohrnovalo nos. Gravitace představuje přesně ten ideální případ filmu, ve kterém nemá smysl rozlišovat mezi formou a obsahem. Je to film, který už svým stylem předává z hlediska kinematografie poměrně výjimečnou diváckou zkušenost a astronautka Ryan, skvěle zahraná Sandrou Bullockovou, je při tom mimořádně sympatickou průvodkyní.
Post Tenebras Lux je další v mnoha ohledech mimořádný snímek, tentokrát od vyhraněné autorské osobnosti Carlose Reygadase. Divácký zážitek by se dal popsat jako neustálé klopýtání za dílem, které nepřestává překvapovat obtížně uchopitelnými scénami. Režisér tu na sebe vrství silné výjevy, jež spolu vzájemně spíš kontrastují, než aby se doplňovaly. Na výsledný plodný zmatek se vyplatí fascinovaně zírat.
Finále brilantního seriálu Breaking Bad drží závratně vysoko nasazenou laťku předchozích sezón a završuje chemickou proměnu Waltera Whitea „z protagonisty na antagonistu“. Stejně jako v případě Gravitace se jednoznačně jedná o naprosto přelomové dílo, které v dějinách televize (ale vlastně ani audiovizuálního vyprávění obecně) nemá obdoby. Psát o románové epice je přitom opravdu nepatřičné, protože v tomhle případě jde o dosud nevídané využití svébytné „seriálové epiky“.
Táňa Zabloudilová (Radio Wave)
Perníkový táta – pátá série (Breaking Bad, režie Vince Gilligan)
Mad Men – šestá série (režie Mathew Weiner)
České století (režie Robert Sedláček)
South Park – sedmnáctá série (režie Matt Stone a Trey Parker)
Příběh středoškolského učitele Waltera Whitea neboli narkogénia Heisenberga, který se posledních pár let svého života konečně cítil „naživu“ a současně postupně zničil svoji rodinu, by si zasloužil depresivnější závěr. Poslední sezóna Breaking Bad byla ale zároveň koncem jednoho z nejlepších seriálů v historii. Totální proměna charakteru hlavního hrdiny a nejednoznačné vyznění příběhu naznačují, že lidská identita je v různých situacích silně proměnlivá. Seriál si s gustem udržuje odstup od stereotypů. Člověk nakonec odpustí i příliš smířlivé finále. Waltrovým geniálním hračičkovstvím, které se naposledy připomene, když kulomet připevněný v kufru auta vystřílí gang vyšinutých neonacistů, to koneckonců celé začalo.
Od první série tahá seriál Mad Men americký sen blátem. Sílící pocit strachu a hnusu v nejlepším městě světa signalizuje v šesté sezoně konec šedesátých let. Předposlední řada není tolik nabitá nezapomenutelnými scénami z prostředí reklamních textařů a account manažerů vymýšlejících příběhy, kterými ovlivňují vývoj popkultury i konstrukci reality. Život hlavní postavy Dona Drapera ale po vyeskalované mizérii nabírá zajímavý obrat – Draper si chce připomenout svoji skutečnou minulost. Přes všechnu depresi a zmar si seriál drží smysl pro humor a scenáristickou hravost podobnou té, která copywritery ovládne při experimentu, kdy jim v práci píchají amfetaminové injekce.
Přes občasnou hereckou topornost nebo scény balancující na hraně banality se Robertu Sedláčkovi a Pavlu Kosatíkovi podařilo natočit jeden z nejpozoruhodnějších českých seriálů za dlouhou dobu. Navíc se nesnaží dějiny vykládat jednoznačně. Snad proto se v prvních čtyřech epizodách seriál soustředí na příběh Edvarda Beneše, jedné z nejvíce ambivalentních českých politických postav. Jedna z nejlepších epizod, Kulka pro Heydricha, neukazuje samotný atentát, ale vyjednávání, která mu předcházela a dobře ilustruje snahu rozebírat pozadí událostí. Zabíjení soudruha je skvělým politickým thrillerem. Poslední dvě epizody s celou partou z KSČ jsou velmi osvěžující, obzvlášť v porovnání s českými filmy poslední doby, ve kterých jsou komunisté zrůdy nebo donutilovští ťunťové. Není bez chyb, ale v českém prostředí nemá konkurenci.
Tahle sezona South Parku nebude nejlepší v historii seriálu, Trey Parker a Matt Stone jsou ale pořád jednou z nejvtipnějších kreativních dvojicí dneška. V porovnání s úvodními sezonami o poznání uvědomělejší South Park pokračuje v komentování trendů a malých i velkých událostí, tentokrát od skandálu NSA přes obsesi Hrou o trůny po rasistické kecy Aleca Baldwina na Twitteru. Právě první epizoda, v níž Cartman infiltruje NSA, působí trochu jako promarněná příležitost. Epizody jako Informative Murder Porn, Black Friday nebo Hobbit ale sérii vylepšují profil a seznam skvělých scén by byl dlouhý jako penisy mužů z Game of Thrones, které zneklidňují Butterse. Jeho modlitby k Obamovi a láska ke Kim Kardashian na seznamu figuruje se stejnou jistotou, s jakou můžeme říct, že manželka Kanyeho Westa není hobit.