Konec roku přirozeně svádí k bilancování. Během posledních letošních dnů vám budeme přinášet ohlédnutí za děním v uplynulém roce v různých kulturních odvětvích od redaktorů, spolupracovníků nebo autorů a umělců spřízněných s tímto webem. Začínáme hudbou. Jaké nové hudební trendy se letos objevily? Kam se bude hudební produkce ubírat v následujícím roce? Co jste si nestihli poslechnout, anebo o čem jste ani neslyšeli? Nechte se inspirovat!
Jakub Adamec (hudebník, I love 69 popgeju)
Palermo: Still Life
András Cséfalvay: Funeral the Musical and Another Tabletop Opera
RSS BOYS: TH T00TH 0F TH FTR
Žhavé aktuality sleduji posledních několik let málo. Zasáhly mě ale například debuty Still Life od Palerma a Funeral the Musical and Another Tabletop Opera od Andráse Cséfalvaye.
Pokud mám ukázat na jedno album, pak to bude TH T00TH 0F TH FTR od RSS BOYS, vydané polským labelem Mik.Musik. Na své druhé desce nás anonymní maskované duo bere na výlet po sonických krajinách Rytmů a Bassů. Experimentální hypno, sférické a vrstevnaté trance techno, místy pomalé a heavy, jindy etnodance, jasno, nejasno, oblačno, záleží čím zrovna prolétáte. je to světová nahrávka – z Afriky do Evropy a zpět, nejednou. A další nahrávka má vyjít už brzy na Sangoplasmo Records, jiném polském labelu, který rovněž stojí zato sledovat.
Jan Bárta (hudební kritik, Radio Wave)
Sophie
Cashmere Cat
Arca
Nevolil jsem nahrávku, ale tři krále beatů, který se mnou tento rok nejvíc zamávali.
Sophie působil v roce 2013 jako zjevení. Pokud mohl jeho první singl Nothing More To Say/ EEEHHH působit „pouze“ jako neuvěřitelně chytlavý houseový crossover, track BIPP zní doopravdy jako z jiného světa. Je to neuvěřitelně funkční a zábavná směs zmutovaných cheesy vokálů a futuristické beatologie, která se skoro úplně obejde bez svých nosných pilířů typu kickdrum a masivního dropu na spadnutí, který však ve skutečnosti nikdy nepřijde. V době, kdy si spousta producentů zakládá na syrovém a lo-fi zvuku, přichází Sophie s absolutně vyčištěnou a syntetickou vizí klubové hudby, která je jakýmsi zvukovým ekvivalentem plastu. Nebo plastické chirurgie. Těším se na další implantáty!
Cashmere Cat je tak trochu novým Hudsonem Mohawkem, se kterým sdílí i počátky v turntablistické ekvilibristice. DJské skills jej do značné míry předurčily k podobně hektickému beatovému maximalismu. Na rozdíl od Hudsona však Cashmere Cat své tanečně-netaneční ódy se zvířecí paletou samplů prokládá zvláštním druhem melodické melancholie, díky níž zní jeho tracky, remixy i mixy stejnou měrou našlapaně jako zasněně. Přestože vydal své první EP již v roce 2012, do širšího povědomí klubové obce se dostal až letos – a příští rok má našlápnuto na to, stát se jedním z opravdu zásadních jmen.
Venezuelský producent Arca vydal svojí prvotinu také už vloni – ale podobně jako Cashmere Cat byl slyšet až letos. Jednak se blýskl coby jeden z producentů posledního opusu Kanyeho Westa a především se vytasil s vlastní mixtapem &&&&&, který obsahuje unikátní materiál připomínající dub na ruby, schizofrenní hip hop a zároveň temný „divnonoise“. Arca chystá na příští rok debutové album na značce Hippos In Tanks a tuším, že z jejich už tak dost roztodivné produkce bude doopravdy vyčnívat.
Jan Bělíček (hudební a literární kritik, A2)
Kelela: Cut 4 Me
Visionist: I’m Fine, Snakes, M/Secrets
eMMplekz: Your Crate Has Changed
Přestože hudební publicistice kraluje debata o smrti raveu, taneční hudbě se snad nikdy nedařilo lépe. Proniká téměř do všech hudebních odvětví a podmaňuje si už i jinak nekompromisní noiseovou scénu. Losangelský label Fade to Mind je jedním z dokladů toho, jak může znít klubová hudba budoucnosti. Jeho šéf, producent Kingdom, stejně jako duo Nguzunguzu nebo Fatima al Qadiri každou novou nahrávkou určují kurz americké scéně. Vrcholem jejich snažení pro mě letos byla deska Cut 4 Me od r’n’b zpěvačky Kelely. Velmi netradiční kombinaci klasického r’n’b zpěvu s nejžhavějšími instrumentálkami současné bass music, strčí s přehledem do kapsy Rhianu, Ciaru i Beyoncé.
Britskou odpovědí na aktivity americké scény je nová mutace grime music. Producenti jako Wen, Bloom nebo Saga dokazují, že rychlé tempo a agresivní basová linka nejsou vším, co může tento hudební žánr britských předměstí nabídnout. Ještě o stupínek výš stojí DJ a producent Visionist, a to především svou uhrančivou prací s vokálem. Při pozornějším poslechu totiž zjišťujeme, že takřka všechny jeho letošní nahrávky jsou utkány ze sítí vysamplovaného hlasu, který spolu s výraznou orientální basou tvoří podmanivou a zneklidňující postapokalyptickou atmosféru.
Jeden z mých dlouhodobých oblíbenců, britský umělec Nick Edwards, si pro nahrávku Your Crate Has Changed opět změnil pseudonym a natočil společně s Ianem Hicksem z Mordant Music desku, ve které se přes sebe přelévá to nejlepší, co hudební Británie světu přinesla: potemnělé šansoniérství i radikální elektronické experimenty legendárních Coil, agresivní a hysterické hlučení Throbbing Gristle, svébytnou verzi na ostrovech zdomácnělého dubu i rytmické experimenty kultury raveu.
Ondřej Bělíček (hudební kritik, A2)
James Ferraro: Cold
Zomby: With Love
Visionist: I’m Fine
Uplynulý rok potvrdil výrazný nárůst zájmu o trap. Původně jižanský hiphopový žánr se letos dokázal vymanit z rapového ghetta a jeho specifický zvuk se postupně stává pevnou součástí klubové taneční scény. Z mého pohledu došlo k daleko zajímavějším pokusům o prolnutí trapu a taneční hudby spíše mimo mainstream. Konkrétně mám na mysli Jamese Ferrara a jeho album Cold nebo vynikající Zombyho album With Love.
Letos také vyvrcholila pár let trvající obroda instrumentálního grimeu. Vyloženě britská záležitost se prostřednictvím producenta Visionista postupně přesouvá i do Spojených Států. Jeho vynikající EP I’m Fine totiž letos vyšlo na americkém labelu Lil City Trax. Jako nejprogresivnější label v rámci taneční hudby se mi jeví Fade to Mind. Jakýkoli jejich release je nadčasová záležitost, kterou se už naučili vstřebávat i zámořští posluchači. To potvrzuje třeba velký zájem o klubové akce newyorkské značky GHE20G0TH1K. Ta často spolupracuje právě s umělci na tomto labelu vydávanými, jako jsou například Nguzunguzu nebo Kingdom. Na příští rok se pod názvem Future Brown připravuje kolektivní deska celé skvadry, která za Fade to Mind stojí. Soudě podle prvních dostupných nahrávek se máme rozhodně na co těšit.
Ondřej Hlaváč (hudební kritik, Indiemusic)
Julia Holter: Loud City Song
Sapphire Slows: Alegoria
Tachycardia Theater: Eden
Lightning Glove: Raving Peacocks Tail
No Pavarotti: Season of the Week
Letošní rok rozkryl v plné míře potenciál ženských zpěvaček. Julia Holter se svým Loud City Song přenastavila definici popu současnosti. Kinuko Hiramatsu s projektem Sapphire Slows a albem Alegoria zase vystoupila ze stínu jedné z mnoha vábniček amerického labelu 100% Silk a stala se zajímavou tvůrčí personou fungující i mimo žánrová stigmata tohoto roztancovanýho labelu. Začínající hudebnice Jessy Lanza, Tirzah, Cuushe, FKA Twigs nebo Empress Of zase slibují výrazný příslib do budoucnosti. Za vypíchnutí bezesporu stojí agilnost labelů Semantica (Abdulla Rashim), Opal Tapes (Basic House, Coin, Huerco S.) nebo Modern Love (Suum Cuique, Vatican Shadow).
A samozřejmě i česká scéna se stává čím dál tím zajímavějším prostorem k tvůrčí osvětě. Tachycardia Theater vystřeluje s debutem Eden do sfér space ambientu, který u nás má tradici asi stejnou jako kvalitní kytarovky (kontextuální nonsens). Lightning Glove přesáhli kvality debutu Fantasmagorie Interiéru kazetkou Raving Peacocks Tail a No Pavarotti s albem Season of the Week dostáli statusu jedné z nejpozoruhodnějších domácích kapel. Naopak Jiří Burian se svojí Bohemií zatloukl hřebíček do už tak řádně prohnilé rakve čecháčkovského zpátečnictví bez pointy, čímž se pro mně stal průserem roku…
Michal Šuranský (hudebník, Jacques Kustod, Exitab, Counterpoint)
András Cséfalvay: Funeral the Musical and Another Tabletop Opera
Dean Blunt: Redeemer
András Cséfalvay a jeho Funeral the Musical and Another Tabletop Opera je naozajstným a unikátnym zjavom, svojou formou prístupným širšiemu publiku, avšak stále v sebe nesúcim obrovskú dávku originality, príbehovosti a pochybnej pseudoviktoriánskej atmosféry, ktorá uspokojí aj náročnejšieho poslucháča. Intímne podaný príbeh sa odohráva na pohrebe Margaret Thatcherovej a vedie dialóg medzi reálnym a posmrtným životom. Je naplnený historickými postavami, veľkou dávkou sebairónie a zdanlivo nešikovnou a niekedy až asociálnou produkciou, ktorou Cséfalvay skrz svoj majstrovsky zvládnutý plachý prejav vykresľuje morbídne smiešnu atmosféru. Výsledok je ohromujúco intímny a epický, napriek tomu, že celý album je postavený na zvuku možno troch hudobných nástrojov a Andrásovom hlase.
Pre mňa je jednoznačným releasom roka Dean Blunt a jeho konceptuálna vzťahová jazda pod názvom Redeemer. Blunt je londýnska postavička, ktorá pracuje na rozhraní performance artu a hudby, ktorú podporuje obrovskou dávkou mystifikácie, zámerného zavádzania v rozhovoroch a nepredvídateľných kariérnych krokov, ktoré dokážu vždy prekvapiť. Redeemer je montáž obrovského množstva samplov (od Pink Floyd až po K-Ci & Jo-Jo). Tie sú však použité v úplne inom kontexte ako ich pôvodný zámer. Tento popkultúrny balík dopĺňa vlastnými textami, ktoré sú, samozrejme, opäť enigmatické. Takto má vyzerať popkultúrna avantgarda. Youtube videá, ktoré odkazujú na Blunta ukazujúce screening testy, nás môžu všetkých len nechať hádať, čo má tento mystifikátor prichystané do budúcnosti.
Lucia Udvardyová (hudební publicistka, Baba Vanga, Easterndaze)
Marina Rosenfeld: P.A./ Hard Love
Daniel Kordík: Syria
Imre Kiss: Midnight Wave
Konceptuální umělkyně Marina Rosenfeld vytvořila subtilní, filmovou desku. P.A./ Hard Love zní jako soundtrack tísnivého snu. Se svými duchařskými vokály zde exceluje Warrior Queen, mimo jiné spolupracovnice The Buga.
Daniel Kordík je polovina slovenského, v Londýně žijícího hardware elektronického projektu Jamka. V roce 2011 se vydal na výlet do Sýrie. Právě v té době se tato země nacházela v počátcích nepokojů, které byly později označeny za Arabské jaro. Kordíkovi se podařilo zaznamenat tamější klaustrofobní náladu, kterou o dva roky později transformoval do alba Syria.
Imre Kiss, původem ze slovenského Šamorínu, se pohybuje zejména na čím dál aktivnější budapešťské elektronické scéně. Zde také na labelu Farbwechsel vydal pozoruhodnou nahrávku s příznačným názvem Midnight Wave. Album se nese ve znamení somnambulního lo-fi houseu, je nasáklé éterickou atmosférou okamžiků, v nichž se potkává den s nocí, minulost s přítomností.
Daniel Vlček (hudebník, Guma Guar, Reverend Dick)
Lumigraph: Nautically Inclined
Machweo: Leaving Home
Shlohmo: Laid Out
Rád bych zmínil aspoň tři alba. Zaujal mě label Opal Tapes, na který jsem narazil díky albu Nautically Inclined projektu Lumigraph. Sympatický název projektu vychází z vynálezu německého malíře, hudebníka a průkopníka filmové abstrakce Oskara Fishingera. Jedná se o nástroj pro dvě osoby, který umožňuje synchronně reagovat na živou hudbu. Kazeta Nautically Inclined spojuje zvukové elementy techna, špinavého houseu, acidu, nahrávky z exteriérů, industriální samply, pomalé vokály – všechno to zní jako ozvěny minulosti převedené do současného zvuku undergroundové klubové scény, která má momentálně velkou podporu v Brooklynu. Album čerpá z minulého století, ze vzkvétající klubové scény konce devadesátek se však na kazetě amerického producenta Gerryho Reada stává zašpiněný a zpomalený, skeptický postindustriální styl.
Leaving Home je album italského producenta George Mailouxe, který vystupuje pod pseudonymem Machweo. Žánrově je to postchillwave, glitchhop, glo-fi a folktronika s prvky wonky. Valící se ambientní plochy prostorových a terénních nahrávek citlivě doplňují syntetické melodie, kytarové samply a basové linky s promyšlenou rytmikou nastřihaných samplů. Ústředními motivy jsou tekoucí voda, kapky, praskání dřeva, hučení ohně, křik ptáků opakující se kytarové melodie, doplněné o občasné vokály a samply. Jedenáct skladeb pomalu stéká po stěnách a s meditativní lehkostí expanduje do nekonečného prostoru. Na skladbě Chase the Sun spolupracuje Machweo se zajímavým americkým producentem, který si říká Smith Comma John. V souvislosti s ním musím zmínit ještě dalšího oblíbence a tím je Shlohmo, který je minimálně z tohoto kousku hodně cítit. Ten letos vydal výborné EP Laid Out.