V poslední z několika anket se kultuře vzdalujeme jen nepatrně. Ptáme se, jaká kniha pojednávající o historii, politice, filosofii, společnosti nebo umění v uplynulém roce příjemně, anebo naopak nepříjemně překvapila. Odbovídali například bývalý disident a politik Petr Pithart, sociolog Jan Keller nebo novinář Petr Zídek.
Jan Keller (sociolog, Ostravská univerzita)
Christophe Deloire a Christophe Dubois: Circus politicus (Rubato)
Dvojice francouzských novinářů Christophe Deloire a Christophe Dubois zpovídala dva roky přední politiky a bádala v archívech, především těch bruselských, aby podala svědectví o současné politice. Kniha podrobně popisuje zákulisí dnešní velké politiky. Ale dozvíme se z ní dokonce i věci týkající se malé politiky české. Například to, proč jezdí mladí a nadějní čeští politici na krátké seznamovací pobyty do USA. Především však kniha obsahuje kritiku Evropské unie. Nikoli tu klausovskou, nýbrž inteligentní. Z výhrad vůči dnešnímu způsobu fungování Unie plyne požadavek zdánlivě paradoxní: je nezbytné, aby se Evropa stala silnější navenek, integrovanější dovnitř, ale při tom všem výrazně demokratičtější než dosud. Je to úkol téměř nesplnitelný. Pokud k tomu však nedojde, doplatí na to všechny evropské země, každá sama za sebe.
Matěj Metelec (knihkupec a publicista)
Maurice Merleau-Ponty: Fenomenologie vnímání (Oikoymenh)
Gilles Deleuze: Logika smyslu (Karolinum)
Martin Heidegger: Už jenom nějaký bůh nás může zachránit (Oikoymenh)
Merleau-Pontyho Fenomenologie vnímání je jedním z milníků francouzské fenomenologické tradice, jehož vliv trvá dodnes, protože zásadním způsobem klade do středu fenomenologického myšlení zájem o tělo a tělesnost.
Logika smyslu Gillese Deleuze je nejen jedním ze skvělých momentů poststrukturalistického myšlení povrchu, vnějšku a neanalyzovatelných směsí, ale lze v ní rozeznat i limity tohoto myšlení, body lomu, v kterých se místo proražení mimo hranice aktuálního, hroutilo dovnitř a stávalo stavebním materiálem dalších úvah.
A do třetice rozhovor s Martinem Heideggerem. Ne proto, že by byl tak zásadní nebo mimořádně pozoruhodný, ale protože v Heideggerově naprostém nedostatku kritického náhledu na svou nacistickou epizodu jasně vyvstává fakt, že být velkým filosofem neznamená být schopen sebereflexe a že i filosofické myšlení je prodchnuto politikou jako společenským bytím.
Petr Pithart (politik)
Eva Kantůrková: Tajemství sametu. O zákulisí převratu 1989 s Jiřím Svobodou (Akropolis)
Chad Bryant: Praha v černém. Nacistická vláda a český nacionalismus (Argo)
Nemám už čas číst knihy, které by mne překvapily nepříjemně. Většinou to totiž dokážu odhadnout už předem. Přesto jsem se jednou pořádně seknul: zkoušená a zkušená Eva Kantůrková s porozuměním popřála sluchu filmovému režiséru Jiřímu Svobodovi, který v knize-rozhovoru tvrdí, že listopad 1989 byl „předem domluvený“. Čili další varianta konspirační teorie. To mne na ní tuze mrzí. Na něm, kdysi předsedovi KSČM a pak dlouholetému obdivovateli, ba adorátorovi Václava Klause, nikoli. Ten inteligentní muž a dobrý režisér chce být zřejmě za každou cenu originální. Jenže „teorie konspirace“ bývají právě banální až běda, banálně hloupé. Lidé vždycky touží slyšet, že to či ono se rozhodlo „v zákulisí“ – to je totiž dodatečně i předem zbavuje vší odpovědnosti.
A co mne překvapilo příjemně? Nepříjemně věrohodná kniha Chada Bryanta o tom, jak se český nacionalismus strašlivě protiněmecky zatvrdil, ba zaťal v době protektorátu. Že to bylo po Heydrichovi pochopitelné? O tom právě čtenář musí nad knihou přemýšlet a, myslím si, pochybovat. Protože se to stalo už před Heydrichem, hned poté, co jsme se nesměli Hitlerovi postavit. Tedy nenávist jako způsob, jak odreagovat vlastní selhání. Proč ale tuto veledůležitou knihu musel napsat až Američan?
Jaroslav Tvrdoň (nakladatel, Rubato)
Peter L. Oesterreich: Podoby veřejného rozumu. Filozofičtí učitelé v prostoru politiky (Nakladatelství Petr Rezek)
Daniel Poyner (ed.): Autonomy. The Cover Designs of Anarchy, 1961–1970 (Hyphen Press)
Petr Rezek ani jako filosof, ani jako nakladatel ze sebe nevydává žádné pitomosti, takže když napíše v anotaci, že se jedná o moc dobrou knihu, myslí to naprosto vážně. Kniha Podoby veřejného rozumu od Petera L. Oesterreicha může na první pohled vypadat jako filosofická suchařina, ale pravda je taková, že i přes neoddiskutovatelnou akademickou erudovanost a přesnost výkladu svěže interpretuje starší filosofy a ukazuje na možnosti filosofa v době moderní. Pro mne velmi inspirativní čtení. Výborně přeložili Petr Rezek s Martinem Pokorným.
Také v případě britského nakladatelství Hyphen Press se můžete každý rok těšit na jednu, maximálně dvě, nové knihy, které si ovšem – nehledě na jejich téma – stejně koupíte. Produkce knih je zde pomalá, protože je maximálně pečlivá, průkopnická a příkladná. Díky tomuto přístupu byla mimořádně příjemná i konzumace knihy Autonomy, věnující se obálkám anglického časopisu Anarchy, který vycházel v šedesátých letech minulého století, a záležitostem souvisejícím s jeho produkcí. Na opakujících se tématech jednotlivých čísel časopisu je názorně vidět, co britským anarchistům lezlo krkem nejvíce. Anarchie na úrovni.
Vít Strobach (historik, Masarkykův ústav AV ČR)
Rudolf Kučera: Život na příděl. Válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918 (Nakladatelství Lidové noviny)
„Nepříjemně překvapilo“ či „zklamalo“ by u knihy Rudolfa Kučery nebylo to přesné hodnocení. Ono se totiž od tohoto autora až tolik nečekalo. Už na přebalu knihy se Kučera nezapomněl pochválit, kolik zahraničních škol vystudoval, kolika odbornými stážemi prošel a kde všude publikuje. Biografie napovídá o standardním produktu dnešní evropské, globalizované, kosmopolitní vědy. Vykořeněnost Kučery se projevuje snad na každé straně útlé, prameny a poznámkami spoře provázené knížky. Vidíme to zejména tam, kde autor hovoří o dělnické třídě. Při svém vymezování proti všemu a všem pohřbil nejen komunistické historiky, ale i veškerou literaturu o národním útlaku Čechů ze světové války a hrdinném odporu obyčejných lidí proti němu. Co je podle autora ona „dělnická třída“? Jedná se podle něj o „velmi nestabilní, proměnlivý kolektiv, ovlivňovaný řadou symbolických prostředků, které v závislosti na sociálních kontextech dokážou vytvořit z určité části amorfní masy fyzicky pracujících lidí kolektivního historického aktéra“. Takovými a podobnými definicemi nás autor krmí v celém nesrozumitelném úvodu, který je ve skutečnosti velkým úhybným manévrem. Ptám se, zda se Kučera domnívá, že kulturalistickou hatmatilkou zakryje krvavou historii obestírající „třídu“, že nás, bdící obránce demokracie, obelstí? Ptám se dále, jak daleko má „třída“ od „třídního boje“, tedy pojmu, kterému se historik tak okázale vyhýbá? A nakonec se táži, jak dlouho bude ještě tato společnost a grantová agentura trpět vychytralé kariéristy, Kteří ve Stínu Čekají na Moc?
Petr Zídek (publicista, Lidové noviny)
Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel. Český filmový magnát (Knihovna Václava Havla)
Jako příjemné překvapení musím uvést knihu Krystyny Wanatowiczové o Miloši Havlovi. Její biografie českého filmového magnáta je překvapivě kvalitní, a to jak literárním zpracováním, tak rozsáhlou rešerší archivních a orálních pramenů.
Dominik Želinský (literární kritik, Psí víno)
Jaroslav Šrank: Individualizovaná literatúra (Cathedra)
Za jednu z najzaujímavejších kníh, ktoré tento rok vyšli na Slovensku, považujem Individualizovanú literatúru Jaroslava Šranka. V komplexnej štúdii o slovenskej poézii po páde železnej opony mieša Šrank prvky konvenčnej literárnej teórie s filozofiou postmoderny či kultúrnou teóriou, pričom sa mu darí zachovať si pomerne vysokú mieru presvedčivosti. Priestor venuje prakticky každému autorovi, ktorý prispel k utváraniu ponovembrovej scény – robí to však kriticky a vybrúseným jazykom.