Po třech letech se na britských univerzitách opět rozšířila vlna studentských protestů. Vedení univerzit po zkušenostech s nepokoji v roce 2010 zasahují proti demonstrujícím za pomoci policie, soudů a imigračních úřadů.
Protesty a represe
Na Univerzitě v Sussexu již od února 2013 probíhala okupace konferenčního centra na protest proti privatizaci služeb (například jídelny či kopírování). Minulý měsíc se vedení univerzity rozhodlo proti protestujícím radikálně zakročit a pět studentů bylo za organizaci okupace a za účast na ní vyloučeno ze studia.
„Je patrné, že úsporná opatření v jednom sektoru nemohou uchránit zbylá odvětví od stejného osudu. Studentům i celé společnosti naopak začíná být jasné, že jde zase jen o starý známý program konzervativní pravice.“
Nepokoje od listopadu probíhají i v hlavním městě. Vedení Londýnské univerzity totiž plánuje zrušit studentský svaz, jenž reprezentuje studenty v jednání s univerzitou a nabízí výpomoc a volnočasové aktivity. Během protestů byl zatčen jeho předseda Michael Chessum. Začátkem prosince pak byla studenty obsazena budova, v níž sídlí vedení univerzity a knihovna. Britskými médii proletěl videozáznam zachycující policistu, který do tváře brutálně udeřil demonstrujícího studenta (proti policistovi nebylo dodnes zahájeno oficiální stíhání). Zatčeným demonstrantům byl následně soudem udělen zákaz účasti na jakémkoli shromáždění na území Velké Británie a byl jim zakázán vstup na akademickou půdu Londýnské univerzity. Vedení této instituce za asistence policie a vybavené soudním nařízením navíc zakázalo jakékoli protestní akce na půdě univerzity po dobu šesti měsíců.
Tato preventivní opatření ani brutalita zásahů nicméně studenty neodradily a 11. prosince byla uspořádána celostátní protestní akce #copsoffcampus proti přítomnosti policie na britských univerzitách. Podle odhadů se protestů v Londýně účastnily tři tisíce lidí a k akci se připojily stovky studujících z desítek univerzit po celé zemi. V Sussexu bylo pět původně vyloučených studentů po protestu studentů, pracovníků univerzity a politiků opět přijato ke studiu. Paralelně se studentskými protesty také probíhají demonstrace organizované odborovými organizacemi zaměstnanců univerzit.
Po třech letech pesimismu
Před třemi lety nezkušení, nicméně odhodlání studenti po celé zemi pořádali shromáždění a okupovali přednáškové sály. Celonárodní studentský protest, který Velká Británie neviděla po více než deset let, vyvrcholil pochodem padesáti dvou tisíc demonstrujících Londýnem a obsazením sídla vládní konzervativní strany. Studentské hnutí ale přesto nedosáhlo svého cíle. Konzervativně-pravicová vláda školné na univerzitách nakonec ztrojnásobila – s podporou místopředsedy vlády Nicka Clegga, který ještě před volbami na jaře 2010 sliboval, že liberální demokraté návrh nepodpoří. Studentské hnutí vlastně prohrálo na celé čáře. Vláda totiž jako „bonus“ zrušila i příspěvek studentům z ekonomicky slabých rodin. Většina mladých, kteří hnutí podporovali, následně přestala věřit, že protesty a demonstrace mohou něco změnit.
Za tři roky se toho ale hodně změnilo. Za prvé je nutné zmínit, že paměť studentského protestního hnutí je určena dobou nutnou pro dokončení bakalářského studia, tedy třemi až čtyřmi roky. Pesimismus a beznaděj, které následovaly po neúspěchu před třemi lety, se tak z kampusů částečně vytratily. Současní studenti už nechápou předešlé protesty jako selhání studentského aktivismu, ale jako lekci, ze které je třeba se poučit do dalších bojů. Přímá zkušenost z roku 2010 navíc nezmizela. Do magisterských programů se totiž vrátili absolventi, kteří po vstupu na pracovní trh zjistili, že na ně ve většině případů čeká nezaměstnanost, kterou lze kvůli osekané podpoře od státu a bez další finanční podpory rodičů jen těžko zvládat. Nadšení a nasazení nové generace studujících ve spojení se zkušenostmi, které nabízejí starší studenti, vytváří silné zázemí pro efektivní politickou akci.
Vládě věří málokdo
Dalším podstatným rozdílem je zaměření protestů. Zatímco v roce 2010 se na univerzitách protestovalo proti vládnímu rozhodnutí, které se stejnou měrou dotýkalo všech bakalářských studentů, letos se protesty zaměřují na jednotlivé projevy vládní politiky škrtů a privatizace. Zaměření akcí se tak liší kampus od kampusu – v Sussexu jde o privatizaci jídelen a kopírovacích center, v Londýně se protestuje proti zrušení studentského svazu. Jak se ale ukázalo během protestu proti přítomnosti policie v univerzitních kampusech 11. prosince, lokální zaměření nezabraňuje celostátnímu sjednocení, ale naopak vytváří pro akce v celonárodním měřítku silné zázemí.
Od roku 2010 se také podstatně změnila nálada ve společnosti. Před třemi roky vláda slibovala, že ztrojnásobení školného údajně „privilegovaných“ vysokoškolských studentů zachrání před škrty rezorty, jako jsou zdravotnictví či sociální služby. Vládnímu establishmentu se tak podařilo mezi jednotlivými skupinami vyvolat vzájemnou nevraživost. Letos už ale vládě věří málokdo. Je patrné, že úsporná opatření v jednom sektoru nemohou uchránit zbylá odvětví od stejného osudu. Veřejnost navíc už ani nevěří, že se jedná o nouzová a dočasná opatření, jež mají zachránit britskou ekonomiku před hrozícím krachem. Studentům i celé společnosti naopak začíná být jasné, že jde zase jen o starý známý program konzervativní pravice.
Co dál?
Na leden se chystají protestní akce proti privatizaci studentských půjček. Podle vládního návrhu má každý student dlužit svých třicet šest tisíc liber vypůjčených na studium nikoli státu, jak tomu bylo doposud, ale soukromým firmám. Podobně jako ztrojnásobení školného před třemi lety se toto – podle současné vlády „nutné“ – opatření týká všech vysokoškolských studentů v zemi. Tentokrát ale protestující mohou, jak už bylo zmíněno, čerpat ze zkušeností nabytých během celostátních neúspěšných protestů z roku 2010. Celonárodní protest se také může opřít o silné základy lokálních akcí v jednotlivých univerzitních kampusech a má podporu odborů sdružujících univerzitní zaměstnance i širší veřejnosti. Studentské hnutí má tedy lepší podmínky pro efektivní akci než před třemi roky.
Jacob Mirzaian je studentský aktivista.
Lenka Vráblíková je doktorandka Kulturních studií na Univerzitě v Leedsu.