Ve věku pětadevadesáti let zemřel Nelson Mandela, bojovník za práva černošského lidu a první černošský prezident JAR. Zemřel doma v Johannesburgu obklopen svými nejbližšími, po dlouhém zápasu s vážnou nemocí. Mandela patřil k nejvýznamnějším osobnostem naší doby. Po desítkách let ve vězení zvítězil nad brutálním rasistickým režimem a svoji odvahou a vytrvalostí inspiroval všechny, kterým kdy záleželo na tom, aby lidé mohli důstojně žít a vážit si sami sebe.
Mandela říkal, že člověk má v životě dvojí závazek – nejen vůči rodině a dětem, ale i vůči své společnosti, komunitě a zemi. A každý ho může plnit podle svých schopností. Mandela šel příkladem, i když se nejprve zdálo, že dostát takovému závazku je zhola nemožné. Pokud totiž chtěl člověk tmavé pleti žít v Jižní Africe jako lidská bytost, hrozily mu ty nejtěžší tresty. Vláda bělošské menšiny zavedla v Jihoafrické republice systém apartheidu, odděleného vývoje ras, který se stal nosnou ideou státu. Krok za krokem byla černošská populace vystavovaná brutálním rasistickým opatřením a oddělována od bělochů. Přístup vlády shrnul v roce 1956 jihoafrický premiér Hans Strijdom: „Buď bude bílý muž vládnout černochovi, nebo černoch převezme moc. Jedinou cestou, jak zachovat naši nadřazenost, je nadvláda nad černochem.“
„Během procesu řekl, že je za myšlenku demokracie a svobody, kde lidé žijí společně s rovnými příležitostmi, připraven zemřít. Nakonec byl poslán do vězení, kde strávil celých sedmadvacet let.“
Každá rasa měla v apartheidu přidělené své místo. Zhruba třináct procent bělochů kontrolovalo hospodářství, armádu i politiku, kdežto černoši (asi pětasedmdesát procent populace) museli nosit speciální pasy kvůli vstupu do bílých oblastí, kde pracovali, ale nemohli tam žít. Černošská populace byla násilně přesidlovaná do oddělených oblastí – bantustanů, v nichž byli lidé umisťováni podle toho, jakou roli jim rasistický režim přisoudil. Převahu v ekonomice JAR měly zahraniční těžařské společnosti, které byly kompletně závislé na levné práci černošského obyvatelstva a které těžily zdroje nepostradatelné pro zájmy Západu.
Nelson Mandela vstoupil do Afrického národního kongresu (ANC) už v roce 1943 a od té chvíle pro něho nebylo cesty zpět. Černošská populace díky této osvobozenecké síle nabývala na sebevědomí a apartheidní režim reagoval represemi. V březnu 1960 došlo ke známému masakru v Sharpeville, kde policie postřílela šedesát devět černošských demonstrantů, z nichž většinu zasáhla kulka do zad ve chvíli, kdy utíkali. Střelba vyvolala celonárodní bouře, tisíce lidí byly pozatýkány. Mandela se postavil do čela nové ozbrojené složky ANC nazvané Kopí národa, ale byl zatčen, označen za teroristu a souzen za sabotáže a pokus o násilný převrat. Během procesu řekl, že je za myšlenku demokracie a svobody, kde lidé žijí společně s rovnými příležitostmi, připraven zemřít. Nakonec byl poslán do vězení, kde strávil celých sedmadvacet let.
Osvobodit utlačované i utlačovatele
Vláda v JAR se těšila podpoře západních zemí a tomu odpovídalo chování i politiků. Po střelbě v Sharpeville americké ministerstvo zahraničí nejprve vyjádřilo „lítost nad ztrátou životů“, ale prezident Dwight Eisenhower záhy toto stanovisko přehodnotil, označil ho jako unáhlenost a jihoafrické vládě se omluvil. Mandelu považovala za teroristu i premiérka Margareth Thatcherová, a třebaže současný britský ministerský předseda David Cameron vyjadřuje nad smrtí Mandely lítost a označil ho za „hrdinu naší doby“, sám byl v osmdesátých letech předním členem federace konzervativních studentů, kteří žádali, aby byl terorista Mandela pověšen.
Jihoafrická vláda označovala veškeré své odpůrce za „teroristy“ a „komunistické spiklence“ a schvalovala proti nim drakonické zákony. Mandela sice trestu smrti unikl, byl odsouzen na doživotí, ale i tak to byla pro ANC, který byl oficiálně zakázán, těžká rána. Své výsledky přinesly teprve další roky odhodlaného politického vzdoru a zvyšující se mezinárodní tlak na JAR. Úplné zhroucení apartheidu v Jižní Africe ovšem nastalo až po ukončení studené války. V roce 1990 tehdejší jihoafrický prezident Frederik de Klerk Mandelu propustil. Ve světle předchozího vývoje však svoboda pro Mandelu i následné ukončení apartheidu vypadaly jako malý zázrak.
Zvrácený politický systém v Jižní Africe skončil poměrně klidně, nevypuklo rasové násilí, političtí vězni byli propuštěni. Po komplikovaných jednáních se zrodila nová Jižní Afrika, v níž se po svobodných volbách v roce 1994 ustavila vláda národního usmíření s Mandelou jako prvním černošským prezidentem v čele. Když měl po prvním pětiletém funkčním období na vybranou, zda se bude znovu ucházet o prezidentskou funkci, jako téměř jediný ze všech tehdejších afrických státníků se rozhodl znovu nekandidovat a prozíravě přenechal tuto funkci svým nástupcům.
Mandela shrnul svoje životní přesvědčení ve svých pamětech: „Nikdo se nerodí s nenávistí vůči lidem jiné barvy kůže, jiného původu nebo náboženství. Lidé se musí nenávisti naučit, a mohou-li se naučit nenávidět, lze je naučit i milovat. (…) I za nejkrušnějších časů ve vězení, kdy jsme s mými soudruhy došli až na hranici svých možností, jsem v některém z dozorců dokázal zachytit jiskru lidskosti. Třeba jen na vteřinu, ale i to mi stačilo dodat sil, takže jsem mohl jít dál. (…) Bylo mi jasné, že utlačovatele je třeba osvobodit stejně jako utlačovaného. Když jsem vyšel z vězení, bylo právě tohle mým úkolem – osvobodit utlačované i utlačovatele.“
Mandela ale věděl, že tento krok představuje nejen pro JAR, ale i pro další země pouze začátek. Jak napsal, zatím jsme získali jen možnost být svobodní, právo nebýt utiskováni. Skutečná cesta za svobodou nás teprve čeká. Životní příběh Nelsona Mandely ukazuje, že člověk může bojovat za změnu k lepšímu. A právě tohle je aktuální i dnes, kdy se podobné věci zdají skoro nemožné.
Autor je politolog a historik, člen redakce A2.