Foto Libreshot
Noviny jsou plný řečí o městských liberálech, ze kterých se údajně rekrutují voliči pravice. Tihle voliči ale nejsou moc zajímavý, pro majitele zlatých kreditek je volba stran hájících bohaté snadná. Opravdu hodnotný pravicový volič, srdcař, totiž nevydělává víc než čtrnáct tisíc měsíčně a bydlí v paneláku. Jeho identifikace s „krutým, ale spravedlivým“ světem volného trhu je tak silná, že chápe, když mu šéf zkrouhne plat, protože potřebuje čas a peníze pro svou milenku.
Kluci, kteří už na základce považovali celoživotní dílo Viktora Koženého za geniální, po kariéře v pokeru a pokusech rozjet internetový rozcestník nakonec vykupují vibrátory v second handech a na webu je prodávají jako nové. Díky Velkýmu Viktorovi se i šméčka maloměstské chudiny dají opentlit rétorikou volné soutěže a úspěchu. „Našel jsem díru na trhu,“ říkají při každé nové podnikatelské příležitosti.
Děti otroků hypoték tak pod stromečkem zase nachází trička a sportovní potřeby potištěné logem vysněného chlebodárce a až do dvanácti sní o tom, že jednou budou jako táta.
Představa, že „jednou to vyjde“, drží mnoho lidí nad vodou. Svoje budoucí postavení tak s předstihem politicky kolíkují. Podlehnout názorům, které se zastávají socek, by znamenalo další prohru. Rozsudku smrti se pak rovná připustit si, že k neúspěšným sami patří. Voliči TOP 09 spávají v autech a o velkých penězích mluví díky svým dluhům: „Tam visím dvacet, tam skoro kilo, to je v klidu,“ popisuje brigádník na skotské farmě svoje kontokorenty, jako by se jednalo o prosperující byznys, kterýmu šéfuje. Rčení „budoucnost máš ve svých rukou“ se drží zuby nehty a o to bolestnější je pro kariéristicky orientovaného nezaměstnaného uvědomit si, že jediné, co svírá „ve svých rukou“, jsou pohledávky od exekutora.
Antikomunistické hrdinství po roce 2000
Věčně odkládaný úspěch není to jediné, co pravičáctví našich dní může nabídnout. Idealistickým jedincům dává pocit boje za lepší svět a díky televiznímu upozorňování na zločiny komunismu pak mají pocit, že vedou odboj proti rudé diktatuře i dvacet čtyři let po jejím pádu. Antikomunismem nabitý intelekt jim pak umožňuje u každého článku, kde se objeví výraz „sociální dávka“, „ochrana zaměstnance“ nebo „odbory“, odhalovat ideologii a u čtení novin při snídani donekonečna opakovat: „Marto, zas nám tady chtěj zavádět soudružský manýry.“
„Kritizovat umí každej, máme svobodu, tak co,“ říká muž, který získal v osmdesátých letech antikomunistické ostruhy pašováním porna z Jugošky. Vlastní boj proti minulému režimu roste v hlavách bývalých poslušných voličů KSČ rok od roku. Stejně ostře, ne-li ostřeji, pak minulý režim odsuzují dnešní třicátníci, ačkoli před revolucí proti bolševikovi protestovali maximálně tak sraním do plínek. Husákovy děti dorostly do Kristových let a i během veřejně prospěšných prací si do omrzení prozpěvují: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“
Realitu komunistických dob přebírají opoždění bojovníci do důsledků. „Emigruju. Už toho tady v tom bolševickým absurdistánu mám plný brejle,“ vyhrožují před každými volbami všichni uvědomělí pravičáci od personalisty po posledního life kouče. Při plamenných výhrůžkách opuštění státu jim v amoku kolem uší sviští kulky pohraniční stráže, přestože k cestě na svobodný Západ si stačí doma nezapomenout občanku.
Těm, kteří se opravdu odhodlají, svět připadá jako místo plné možností. Mají pocit, že si v Londýně otevřou vodňanský kuřecí kebab, útulnou kavárničku, nebo „nějakej shop“. Navracející se šůrovači záchodových míst pak nadšeně horují pro tvrdé reformy v domovině, aby to tu bylo jako v Anglii – s tím rozdílem, že tady nebudou za „špinavý Poláky“.
Bohatství na hranici chudoby
Když jim k dokonalosti bohatých bílých mužů kousek chybí, zdatně dokážou se svými příjmy i postavením čachrovat. I když s jejich platem by například v Německu nepřekročili hranici chudoby, během oběda čtyřikrát zopakují, že jsou střední třída.
„Vydělávám dvaatřicet táců,“ holedbá se pravicově orientovaný bakalář inženýrství před rýsovacím prknem, i když je to lež jako věž a vydělává osm. Aby si udržel mzdový průměr pomyslných voličů pravice, přepočítává svůj třicetihodinový čtvrtúvazek na vysněnou plnou gáži. „Počkej, až vyhoděj Jardu, Lukáše nebo Karla, pak pojedu na full-time,“ vysvětluje blondýně, proč ji pozval na večeři do bufetu, a ukecává ji, ať si dá k dršťkovce jen jeden rohlík.
Někomu se splní sen a opravdu pracuje na plnej v nadnárodní společnosti. Svýmu okolí pak jako u vytržení básní o čistotě záchodů, inspirativních coffeebreacích a basketbalovým koši v kanceláři ředitele divize. Největším smečem personalisty je, když pak natěšeným kravaťákům sděluje, že letos zase nebudou prémie, o to ale bude bohatší vánoční besídka. Děti otroků hypoték tak pod stromečkem zase nachází trička a sportovní potřeby potištěné logem vysněného chlebodárce a až do dvanácti sní o tom, že jednou budou jako táta.
Epilog aneb borec na konec
Svůj kříž světem strukturální nezaměstnanosti táhnou i pravicoví intelektuálové. Devadesátkoví hc amatérští historici, kteří to zkoušeli v soutěži O poklad Anežky české, často nakonec podléhají vábení levice. „I nezaměstnaný historik propuštěný z ÚSTRu je člověk a má právo volit,“ variuje hesla o proletariátu dávný vítěz populární soutěže s Markem Ebenem.
Autoři mají hluboko do kapsy.