Ve středu 11. prosince indický nejvyšší soud zvrátil čtyři roky staré rozhodnutí vrchního soudu v Dillí a rozhodl o opětovném zákazu homosexuálního styku podle zákona starého 153 let. Mluvit o návratu kamsi do temného středověku by však nebylo úplně přesné. Spíš se ukazuje, že se indická společnost stále nedokáže vymanit ze své koloniální minulosti a znovuobjevit svůj vlastní postoj k mužství i ženství.
Když se člověk podívá na to, jak nejvyšší soud své rozhodnutí zdůvodnil, málem by si samým podivováním ukroutil hlavu z krku. Aktivisté z LGBT komunity prý selhali a nepřinesli žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by stát homosexuály diskriminoval. „Za posledních více než 150 let bylo podle zákona potrestáno méně než 200 osob,“ stojí v důvodové zprávě. K tomu se okamžitě nabízí otázka: pokud tedy zákon pošle za mříže jen jednoho člověka ročně, je vůbec pro jeho zachování nějaký jiný důvod než systematický nátlak na sexuální menšiny?
„Opakované porážky od agresivnějších nepřátel v indických mužích zažehly dodnes nevyléčený koloniální komplex z toho, že jsou málo zmužilí. Cesta ven se pak nabízela jen jedna: identifikovat se s agresorem a chovat se stejně jako britští důstojníci.“
Snaha ctihodných pánů bránit tradiční indické společenské hodnoty obnovením zákona z roku 1860 by jistě byla chvályhodná. Problém však je, že tyto hodnoty nejsou zas až tolik indické. Oddíl 377 indického trestního zákoníku, který kriminalizuje sodomii, byl totiž zaveden britskou koloniální správou, a to v celém tehdejším impériu. Odnětí svobody na deset let až na doživotí za sexuální styk „proti přírodnímu řádu“ je jen jedním z mnoha výdobytků tehdejší viktoriánské morálky, která mimo jiné hlásala přesné rozdělení rolí uvnitř rodiny, potlačování všech myslitelných pudů a čistě rozmnožovací účel pohlavního styku. Jakékoli sexuální chování, jež nevede k početí, mělo být trestáno a vymýceno.
Jak se chová skutečný muž?
Mohlo by se zdát, že takové mravy musely v zemi Kámasútry tvrdě narazit: indická náboženství jsou přece známá svým vstřícným postojem k sexu a považují jej za normální součást lidského života. Ano, indická společnost skutečně měla ještě v polovině 19. století větší pochopení pro sexuální menšiny než společnost britská. Postupně se však zhroutila pod tlakem její vojenské síly a světonázoru, který věřil v nadřazenost lidského nad zvířecím, mužského nad ženským a dospělého nad dětským. Opakované porážky od agresivnějších nepřátel v indických mužích zažehly dodnes nevyléčený koloniální komplex z toho, že jsou málo zmužilí. Cesta ven se pak nabízela jen jedna: identifikovat se s agresorem a chovat se stejně jako britští důstojníci. Kromě ženství coby přirozeného protějšku se tak nyní nežádoucím opakem mužství stává zženštilost či dětinskost. Výše uvedené můžeme ostatně také chápat jako jeden z důvodů, proč indická společnost dodnes tolik přehlíží násilí na ženách – demonstrace síly vůči opačnému pohlaví je přesvědčivým důkazem, že s ním nemám povahově nic společného.
Velká Británie se ze svého koloniálního dědictví dávno vymanila a zákon trestající homosexualitu zrušila před čtyřiceti lety. V Jihoafrické republice jej Nelson Mandela vymazal brzy po nástupu do funkce. Dokonce i v Nepálu, který byl donedávna hinduistickou monarchií, dnes sedí v parlamentu homosexuální aktivista Sunil Bábu Pant a svými hojnými citacemi z klasických textů ukazuje, že homosexuálové i transsexuálové vždy byli tradiční součástí jihoasijské společnosti. Indie však dodnes tápe a neví, jak se k problému postavit. Přiznání práv sexuálním menšinám by totiž pro mnoho Indů znamenalo další doznání, že nejsou muži, ale baby.
Když v červenci 2009 vrchní soud v Dillí rozhodl, že oddíl 377 je v rozporu se základními právy občanů a dobrovolný pohlavní styk mezi dvěma dospělými muži nelze trestat, indičtí homosexuální aktivisté se radovali, že jejich země konečně vykročila k toleranci sexuálních menšin. Nejvyšší soud však tento verdikt nyní zrušil s vysvětlením, že rozhodnutí v této věci smí učinit pouze parlament. Svým zbabělým rozhodnutím tak ukázal, že stále věří v koloniální společnost, kde si někteří jsou rovnější než jiní a jeden vzorec chování může být nadřazený druhému. Ještě ostudnější než tento rozsudek je skutečnost, že politikům napříč všemi stranami trvalo déle než den, než se k němu odhodlali vyjádřit.
Autor je indolog.