Během posledních dvou desetiletí svého života byl Nelson Mandela vydáván za modelový příklad toho, jak lze zemi zbavit neblahého dědictví kolonialismu a zároveň nepodlehnout svodům diktátorské megalomanie a antikapitalistického pozérství. Jinými slovy, Mandela nebyl Mugabe, Jižní Afrika zůstala pluralitní demokracií se svobodným tiskem a dynamickou ekonomikou, plně integrovanou do globálního trhu a imunní vůči ukvapeným socialistickým experimentům. Po jeho smrti jako by byl jeho kredit moudrého muže obklopeného svatozáří zpečetěn na věčné časy: byly o něm natočeny hollywoodské filmy – jeho postavu ztělesnil Morgan Freeman, jenž hrál mimochodem v jiném filmu Boha. Filmové hvězdy a církevní hodnostáři, sportovci a politici, počínaje Billem Clintonem a Fidelem Castrem konče, se všichni bez rozdílu klaní jeho památce.
Vytěsnění sociální spravedlnosti
Je však toto celý příběh? Všeobecná chvála nebere ohled na dvě skutečnosti. V Jižní Africe se bídná existence chudé většiny jen málo liší od situace, jaká panovala za vlády apartheidu, a posilování politických a občanských práv kráčí ruku v ruce s prohlubováním sociální nejistoty, s přibýváním násilí a rozmachem zločinnosti. Hlavní změna spočívá v tom, že řady tradiční bělošské vládnoucí třídy rozšířili příslušníci nových černošských elit. Za druhé, v paměti lidí stále přežívá vzpomínka na Africký národní kongres, který sliboval nejenom odstranění apartheidu, ale také větší míru sociální spravedlnosti, ba dokonce jistý druh socialismu. Vzpomínka na tuto radikálnější ANC je postupně vymazávána z naší paměti. Není divu, že mezi mladými, černými Jihoafričany narůstá hněv.
„Chceme-li tedy zůstat věrni Mandelově odkazu, potlačme patetické krokodýlí slzy a soustřeďme svou pozornost na nenaplněné přísliby, které po sobě jeho vláda zanechala.“
Z tohoto pohledu se Jižní Afrika ukazuje jen jako delší epizoda v dokola se opakujícím příběhu cyklického selhávání současné levice. Politický vůdce nebo strana dosáhnou volebního vítězství v atmosféře všeobecného nadšení na základě příslibu „nového, lepšího světa“. Posléze se však potýkají s tradičním dilematem: mají zasahovat do chodu kapitalistického systému, nebo mají hrát „podle pravidel“? Pokud se do těchto mechanismů odvážíme intervenovat, stihne nás záhy „trest“ v podobě tržních fluktuací, ekonomického chaosu atd. A proto je přespříliš laciné kritizovat Mandelu za to, že s koncem apartheidu opustil socialistickou perspektivu: Měl doopravdy na výběr? Byl eventuální krok ubírající se směrem k socialismu reálnou alternativou?
Přímé a nepřímé vykořisťování
Je snadné vysmívat se Ayn Randové, nicméně její proslulá Óda na peníze z románu Atlas Shrugged (Sehnutý Atlas, 1957) obsahuje zrnko pravdy: „Dokud se nedopracuješ k poznání, že peníze jsou zdrojem veškerého dobra, říkáš si o svou záhubu. Když peníze přestanou sloužit jako prostředky, s jejichž pomocí spolu lidé navzájem obcují, jsou odsouzeni k tomu stát se nástroji jiných lidí. Krev, důtky a zbraně – nebo dolary. Tak si vyber. Jiné volby není.“ Netvrdí snad Marx ve známé tezi, že v říši zboží „vztahy mezi lidmi nabývají podobu vztahů mezi předměty“, něco obdobného?
V tržní ekonomice se vztahy mezi lidmi mohou jevit jako vztahy vzájemně respektované svobody a rovnosti: nadvláda jako taková již nemá žádného bezprostředního nositele a není sama o sobě viditelná. Na argumentaci Ayn Randové je však problematická její skrytá premisa, totiž že jediná volba, kterou máme, je volba mezi přímými a nepřímými metodami nadvlády a vykořisťování, přičemž jakákoliv jiná alternativa je pokládána za utopii. Přesto bychom neměli zapomínat, že její groteskně ideologické tvrzení v sobě skrývá pravdivé jádro: pokud si lze z éry státního socialismu vzít nějaké poučení, tak je to poznání, že bez konkrétních podob sociální regulace procesu společenské produkce vede okamžité zrušení soukromého vlastnictví a tržně regulované směny nevyhnutelně k návratu otevřených forem vykořisťování a útlaku. Pokud pouze zrušíme trh (a to včetně tržního vykořisťování) a nenahradíme ho autentickým komunistickým modelem organizace výroby a směny, vymstí se nám to návratem přímé nadvlády v podobě bezprostředního vykořisťování.
Když opadne nadšení
Když začíná revolta proti represivnímu polodemokratickému režimu, jak tomu bylo na Blízkém východě v roce 2011, je obvykle relativně snadné nadchnout početné masy hesly, která se setkávají se vstřícnou odezvou shromážděných davů – hesly dovolávajícími se demokracie, boje proti korupci atd. Postupně však musíme čelit obtížnějším výzvám: když naše revolta dosáhne svého bezprostředního cíle, dojde nám, že to, co nás skutečně trápilo (naše nesvoboda, ponížení, chronická korupce, absence vyhlídek na důstojný život), přežívá dál v novém přestrojení. Vládnoucí ideologie zde mobilizuje veškerý svůj arzenál, aby nám zabránila dospět k tomuto radikálnímu závěru. Začnou nás přesvědčovat, že demokratická svoboda s sebou nese určitou zodpovědnost, že není zadarmo, že je jen projevem naší nezralosti, když od demokracie očekáváme příliš mnoho. Takto nás obviňují za naše selhání: ve svobodné společnosti, říkají nám, jsme všichni kapitalisté investující do vlastních životů, a pokud máme uspět, musíme investovat do vlastního vzdělávání, a ne si jen užívat.
Na bezprostřednější politické rovině zahraniční politika USA vypracovala detailní strategii, jak zredukovat škody napáchané spontánním výbuchem revoluční energie jejím svedením do standardních parlamentárně-kapitalistických koryt. Tak k tomu došlo v Jižní Africe po pádu apartheidu, na Filipínách po pádu Ferdinanda Marcose, v Indonésii po pádu Suhartova režimu a mnohde jinde. V tomto uzlovém bodě čelí politika radikální emancipace své největší výzvě: jak posunout věci kupředu poté, co entuziastické nadšení pominulo, jak učinit další krok bez toho, abychom podlehli „totalitárnímu“ vábení, nebo ještě jinými slovy, jak vykročit za Mandelu, aniž by se z nás stal Mugabe.
Chceme-li tedy zůstat věrni Mandelově odkazu, potlačme patetické krokodýlí slzy a soustřeďme svou pozornost na nenaplněné přísliby, které po sobě jeho vláda zanechala. Můžeme se právem domnívat, že navzdory jeho nezpochybnitelné mravní a politické velikosti to byl ke konci života také zatrpklý, starý muž, jenž si byl dobře vědom toho, že jeho politický triumf a jeho pasování na symbolickou postavu univerzálního hrdiny bylo maskou jeho trpké porážky. Jeho univerzální sláva je symptomem, že se mu ve skutečnosti globálním mocenským řádem otřást nepodařilo.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Mandela’s Socialist Failure, publikovaného v The New York Times, přeložil Radovan Baroš.