OSA zla a férový boj všech proti všem


Rozmáhá se u nás zvláštní tradice vracet hudební ceny, které ještě ani nebyly uděleny. Když ale ústecká skupina Houpací koně na svém facebookovém profilu před týdnem oznámila, že pokud promění svoji nominaci na letošní Apollo, věnuje odměnu šedesát tisíc korun na charitativní účely, nebylo to gesto z kategorie laciných. Houpacím koním vadí, že peníze vítězi výroční ceny českých kritiků daruje Ochranný svaz autorský, s nímž nemá kapela pohybující se dlouhá léta v rockovém undergroundu příliš dobré zkušenosti. „Jeho působení na české kulturní scéně z našeho pohledu dlouhodobě brzdí celou zdejší nezávislou hudební scénu především tím, jak zatěžuje organizátory malých a středních hudebních akcí, jakým způsobem vykonává svou zákonem danou povinnost monopolního správce autorského práva a jak přerozděluje vybrané prostředky,“ zdůvodňují v otevřeném dopise.

„Nezávislá scéna představuje ekosystém, s nímž jsou určité postupy prostě neslučitelné, a pokud někteří muzikanti začnou parazitovat na nespravedlivém vybírání a přerozdělování peněz, ať pocítí, že si tak do určitých míst zavřeli dveře.“

OSA skutečně nemá na nezávislé scéně dobré jméno. Promotéři si stěžují, že po nich autorský svaz vyžaduje nesmyslné papírování a poplatky za akce, které beztak končí v mínusu. Majitelé klubů se děsí ročního „výpalného“, které je v současné ekonomické situaci sráží do kolen, a malé festivaly, které počítají každou korunu, z hloubi duše nenávidí povinné odvody, ze kterých nakonec zúčastnění muzikanti nedostanou nic, protože skončí v kapse nějaké celebrity z televizních estrád. To je také důvod, proč na ochranný svaz autorský nadávají muzikanti, kteří mají pocit, že na přerozdělování peněz – o placení samotného Svazu ani nemluvě – je cosi podezřelého. Členové Houpacích koní určitě všechny ty stížnosti za dvacet let objíždění českých a moravských klubů či malých festivalů slyšeli ve stovkách variant, a proto se rozhodli ozvat.

Fajnšmekr v baloňáku

Když se řekne OSA, nejdříve si vzpomenu na zvláštního pána v baloňáku mezi třiceti a smrtí, který kdysi, v hloubi devadesátých let, přišel navštívit naši DJskou produkci v parku na jakési kulturní akci konané pod záštitou města. Chvíli to vypadalo, že se opravdu živě zajímá o nejnovější vývoj drum’n’bassu a techna, pak z něho ale vypadlo, že musíme zaplatit poplatek dva tisíce korun za veřejnou produkci. Dělali jsme to tehdy samozřejmě zadarmo a při představě, že jako chudí studenti vytáhneme z kapsy dva litry, se nám zatmělo před očima a odmítli jsme. Pán kupodivu začal slevovat – nejdříve na tisíc, pak na pět set a nakonec to vypadalo, že mu bude stačit i stovka, za kterou si ve stánku naproti koupí párek a pivo. Nedali jsme mu nic a slíbili jsme, že pošleme seznam skladeb, které jsme ten večer hráli, a on nám poplatek zpětně vypočítá. Tracklist jsme sice poslali, ale všechna jména v něm byla vymyšlená. Ještě si pamatuju, jak se bavíme nad vymýšlením paralelních dějin elektronické hudby. OSA se nám už neozvala a na žádné další naše akce už pán v baloňáku nedorazil.

Vyprávěl jsem tuto historku letos v létě majiteli znojemské hospůdky Na Věčnosti, kam jsem od puberty chodil na pivo i na koncerty. Moc se u ní ale nesmál. Jeho totiž podobní pánové s průkazem OSA soustavně šikanují celé roky – jednou nechali klub zavřít policií, jindy vypočítali jakýsi zpětný poplatek i s obřím penále, který by už tak těžko přežívající klub poslal definitivně do bankrotu. Majitel chvíli přemýšlel, jestli to nemá všechno po dvaceti letech vzdát a klub zavřít, pak se ale rozhodl, že bude bojovat. Sešel se s právníky, loboval u poslanců a začal shromažďovat podobně postižené provozovatele, kterým OSA nesmyslně zatápí. Jak to celé dopadne, se samozřejmě teprve uvidí, všechno je to běh na hodně dlouhou trať. Vlastně jsem podstatě všech těch právních úkonů, které se chystá podniknout, ani moc nerozuměl. Co mě ale z jeho kroků a činů zaujalo nejvíce, byla drobná poznámka na webu klubu: „V současnosti nepořádáme koncerty umělců zastupovaných organizací OSA.“

Členové Houpacích koní určitě všechny ty stížnosti za dvacet let objíždění klubů či malých festivalů slyšeli

Členové Houpacích koní určitě všechny ty stížnosti za dvacet let objíždění klubů či malých festivalů slyšeli

Ekosystém a paraziti

Zní to absurdně? Vlastně ne tak moc. Nezávislá scéna představuje ekosystém, s nímž jsou určité postupy prostě neslučitelné, a pokud někteří muzikanti začnou parazitovat na nespravedlivém vybírání a přerozdělování peněz, ať pocítí, že si tak do určitých míst zavřeli dveře. Vybavuju si spoustu kapel, které na Ochranný svaz ve svých začátcích permanentně brblaly, ale v okamžiku, kdy se jim začalo dařit a od Svazu přicházely první peníze, staly se jeho zarytými zastánci. Muzikanti a skladatelé jsou hlavními klienty organizace, jenže místo toho, aby cítili spoluzodpovědnost za to, jakým způsobem jejich kulturní scéna funguje, se nechali vmanipulovat do pozice, v níž stojí proti ekosystému klubů a promotérů, bez nichž by nebyli nic.

Zdaleka nejzajímavější debatu o OSA jsem ale zažil s členy jisté zasloužilé (nebo spíš vysloužilé) folkrockové skupiny, jejíž jediný hit léta vydatně protáčí Radiožurnál a díky tomu jim z ochranného svazu pravidelně tečou peníze. Po určitém váhání se prý nakonec stali i členy OSA a nemůžou si to vynachválit: za drobný poplatek mají ještě výhodnější podmínky při přerozdělování peněz a navíc se aktivně podílejí na chodu celé organizace. S drakonickými postupy proti klubům a šikanováním promotérů absurdním papírováním a poplatky samozřejmě souhlasí. Všechno je to pro dobrou věc: aby muzikanti dostali svoje peníze.

Najednou se mi zjevila velmi děsivá vize kulturní scény, v níž se ti úspěšnější snaží všemi silami zadupat do země svoji konkurenci – méně slavné nebo nováčky, kteří se v jejich představách hladově natahují po jejich penězích. Nepřáteli, před nimiž je potřeba se mít na pozoru, jsou podle této logiky i majitelé klubů nebo promotéři, kteří nechtějí platit za užití skladeb. Jde zkrátka o kapitalismus, v němž silnější stoupají ke hvězdám po zádech těch slabších a každý člověk je potenciálním nepřítelem na trhu práce. Vzývaná spravedlnost systému je navíc jen iluze, všechno to totiž ve skutečnosti funguje ve prospěch nejvyšší třídy, která si sama určuje výhodná pravidla. V tomto případě je to hrstka muzikantů napojených na OSA. Pro ně je současný stav věcí dokonalý.

Kluby jsou mnohdy jedinými centry alternativní kultury a suplují všechno možné: galerii, koncertní sál, knihkupectví, bar, komunitní centrum

Kluby jsou mnohdy jedinými centry alternativní kultury a suplují všechno možné

Komu se nevyplácí kultura?

Zástupci Svazu samozřejmě tvrdí, že za všechno může legislativa, která nastavila hranice jejich aktivit a dala jim do rukou monopol na vybírání poplatků. Zastupovaní muzikanti nejspíše připomenou, že když už je fanoušci stahováním okrádají o peníze z prodaných nosičů, mají aspoň zde nějaké zastání. A podle zákonodárců autoři přece musí mít svá práva.

Absurdita tohoto myšlení se ale už ukazuje v celé své kráse. V malých městech se zavírají kluby, které zde byly mnohdy jedinými centry alternativní kultury a suplovaly všechno možné: galerii, koncertní sál, knihkupectví, bar, komunitní centrum. Pořadatele malých hudebních festivalů už přestává bavit doplácet ze svého a také končí. Ekonomové by určitě namítli, že pokud daná věc není rentabilní, nemá smysl, aby přežívala. Jenže muzika a vůbec celá kultura jsou na určitém stupni nutně ekonomicky iracionální – věci se tady dělají či aspoň začínají dělat z nadšení, a ne kvůli penězům. A asi není třeba dodávat, že právě na nezávislé scéně se rodí ty nejautentičtější a umělecky nejzásadnější věci. Až OSA vysaje peníze ze všech klubů a festivalů, můžou to zabalit i muzikanti. Nikdo je už nebude potřebovat.

 

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM