Když člověk nastoupí na vysokou školu, zvlášť když má dost rozumu nebo štěstí a zvolí si obor, který ho zajímá, z počátku prožívá něco jako líbánky. Většinou jde prostě o okouzlení už samotným faktem, že je tam. Pocitem, že tam něco znamená, a taky vcelku neoddiskutovatelně radostnou skutečností, že se zbaví všech předmětů, které ho na střední obtěžovaly. Tohle prvotní okouzlení – jako u všeho – jednou pomine, je tu ale pravděpodobnost, že se přetaví ve stabilnější vztah, k němuž ještě přistoupí obyčejný zvyk. Končí to jako u většiny vztahů: zůstáváte spolu, protože si neumíte představit, jak by to mohlo být jinak, a nenajdete dost odvahy být sám. Tohle je příběh jednoho rozchodu.
Když jsem nastoupil na univerzitu já, probíhalo to bez debaty tak, jak jsem popsal výše. Oba mé obory, filosofie a religionistika, mě bavily a navždy jsem se zbavil chemie. Jeden z přednášejících mě sice na úvodním večírku překvapil svou podporou školného, ale to byl jen nepodstatný detail. Podobný, jako když na nástěnkách v rámci echa Týdne neklidu visely platy některých pedagogů a já si u jednoho nejmenovaného profesora spočetl, že vzhledem k tomu, že každý rok odpřednáší to samé, si za ty tři hodiny přednášek a další hodinu a půl konzultací odnese hodinovou mzdu, která není až tak mizerná. Člověk nad tím pokrčil rameny. Být na akademické půdě byl fajn pocit.
O důslednosti vědy
Co to vlastně je, ta akademická půda? Na tuto otázku by se dalo odpovídat poměrně dlouho. A to i v případě, že bychom ji zúžili na moderní dobu, kdy se k tradičním univerzitám přidala celá škála technických oborů, které si průmyslová revoluce vyžadovala, od architektury přes chemii až po elektrotechniku. Můj příběh se ale týká humanitních oborů. Ty jsou sice neméně spjaty s rozvojem modernity, kapitalismu a industriální společnosti, k jejich úkolu však kromě školení specialistů patřilo i spoluutvářet, reprezentovat a vštěpovat kulturu vládnoucím třídám. Vychovávat gentlemany. Ještě počátek 20. století byla totiž doba, kdy patřit k honoraci znamenalo nejen zajímat se o kulturu, ale znát a vyznávat vysokou kulturu. Byla to doba, kdy kapitáni průmyslu a milionáři v salonech diskutovali o hudbě, malířství, literatuře a pokroku věd a filosofie. Doba, kdy četli Kanta či Goetha. Jejich dnešní následovníci dost možná ani nevědí, kdo Kant nebo Goethe byli.
„Mohlo by to být vlastně skvělé, kdyby vysoká škola v postindustriálním kapitalismu byla podnětným místem k žití, myšlení a setkávání s klíčovými otázkami naší doby. Bohužel není.“
Po druhé světové válce se ale časy změnily. Demokratizovala se nejen kultura, ale i vysoké školy. Univerzitní vzdělání přestalo být výsadou vládnoucích tříd a v průběhu několika desetiletí se stávalo přístupným stále širším vrstvám společnosti. Rostl počet škol a s ním se zvětšovalo množství těch, kteří vysokou školou prošli, a těch, kteří na nějaké z nich zůstali. Nevyhnutelně se muselo rozšiřovat i pole zájmů akademických disciplín. To, čemu snad pro zjednodušení mohu říkat věda, se ze všeho nejvíc začalo podobat mapě z Borgesovy povídky O důslednosti vědy. Mapě vzniklé z touhy po přesnosti tak důkladné, že mapa je nakonec stejně velká jako mapované území. Poválečná univerzita dala vzniknout mapám možná ještě větším. Vznikají historické práce, které pod rouškou diskursivní analýzy resumují, co v určitém období říkal denní tisk, filosofické práce se na stovkách stran zabývají pěti stranami z díla filosofa, filologické práce se zase obšírně věnují například slovanské terminologii tkaní. Na jednu stranu je představa, že pomyslná síť vědění nakonec pokryje celý svět, fascinující, na stranu druhou je ale děsivá. V Borgesově povídce z mapy zbyly cáry, které je možné občas najít v pouštích. Důsledkem univerzitní vědy není nic jiného, než že vznikají toporným jazykem psané texty, které nejenže neoslovují nikoho než pár odborníků, a mnohdy ani ty ne, ale dokonce někdy nezajímají ani ty, kteří je píšou. V posledku jediné, co je skutečně třeba umět psát, jsou totiž granty.
All about money
Jaký je život na akademické půdě, si člověk uvědomí až ve chvíli, kdy odejde. Důvod je prostý: kdo tam je, ten až na statisticky zanedbatelné výjimky jiné prostředí než školu nepoznal. V šesti sedmi letech nastoupil na základku, poté na střední a nakonec na vysokou. Ten, kdo po absolvování pokračuje v akademické kariéře, dost možná nepozná nic jiného než školu po celý život. Mohlo by to být vlastně skvělé, kdyby vysoká škola v postindustriálním kapitalismu byla podnětným místem k žití, myšlení a setkávání s klíčovými otázkami naší doby. Bohužel není.
Vysoká škola, jak jsem ji zažil, je daleko spíš chráněnou enklávou, jakousi ze společnosti vydělenou bublinou. Atmosféra, kterou tam je možné nasát, je charakteristická apolitičností, uzavřeností, neochotou spálit si prsty, sebeuspokojením a také elitářstvím – tím vším jsou studenti prodchnuti, a dokonce možná ještě víc než učitelé. Všechny významnější vstupy univerzity do veřejného prostoru – Týden neklidu v roce 2004, Věda žije! v roce 2009, protesty (proti čemu vlastně?) v roce 2012 – byly charakteristické svou sebestředností. Dokonce ani při posledních protestech se univerzitní prostředí neodhodlalo postavit proti vládní neoliberální politice jako takové. Studenti se nebyli schopni shodnout ani na odmítnutí školného a akademický establishment se snažil jen tlačit na zachování svých pozic. Realita za patetickými prohlášeními o akademických svobodách byla prozaičtější. Jak rapují OutKast, „it’s all about money, money, money“. A to se týká období „protestů“ – každodenní život je před okolním světem ještě uzavřenější.
Poté, co jsem se rozhodl skončit a nedostudovat, jsem měl párkrát příležitost na té samé akademické půdě přednášet. Možná až tehdy jsem si úplně uvědomil svůj skutečný problém s akademickou bublinou. Netkvěl v tom, že bych se jí nedokázal přizpůsobit, ale v představě, jak by to ve chvíli, kdy bych to udělal, mohlo být všechno snadné. Jak je ta uzavřenost pohodlná, a dokonce přívětivá. Odejít pro mě bylo přirozené, i když hlavním důvodem bylo spíše aktuální znechucení nad akademickou pasivitou, sterilitou a autismem. To, že byl odchod veden svého druhu pudem sebezáchovy, jsem pochopil až později. Problémem není, že by akademická bublina byla příliš malá, ale to, že je velmi komplexní. Není to jen škola nebo práce, ale její součástí jsou i styl života, okruh známých, způsob vyjadřování a možná i způsob myšlení.
Neskonale větší flexibilita
Účelem vysokých škol dnes ani vzdáleně není vzdělání nebo vědění. Ne že by je v žádném případě nedokázaly vyprodukovat, ale prostě v tom není jejich hlavní smysl. Když i vyloženě teoretické disciplíny musí v informacích pro uchazeče zdůraznit, že naučí „neskonale větší flexibilitě“ a že se jejich absolventi dobře uplatní „tam, kde je třeba prokázat nadhled a dobře rozhodovat (mj. i v managementu)“, je jasné, v čem jejich podstata spočívá. Vysoké školy musí produkovat novináře idiotizovaných médií, human resources specialisty a manažerské kádry, kteří vlastně nemusí umět vůbec nic. Přitom jde o instituci, která ke všemu, co se netýká vyloženě jejích konkrétních zájmů, zpravidla taktně mlčí.
Na jedné straně se univerzity snaží být průtokovým ohřívačem, který dělá z vlažných středoškoláků žhavé komety, razící si cestu postindustriální společností, v níž zbytnělý terciér a čím dál zmenšující se podíl reálné práce vyžadují přinejmenším neskonalou flexibilitu. A na druhé straně mohou pro své vlastní účely formovat učené mloky, kteří budou produkovat informace, nezajímavé pro ně samotné, a tím reprodukovat instituci jako takovou. Pokud člověk netouží být perspektivním kádrem ani zpohodlnělým asociálním krabem, otázka nezní, proč odejít, ale proč vlastně chtít zůstat…
Autor je publicista a pracuje jako knihkupec.