Před nedávnem prolétla světovými médii zpráva, že největšímu španělskému výrobci domácích spotřebičů hrozí bankrot. V zemi zmítané krizí to není až tak velké překvapení, ale v něčem tato informace unikátní je. Bankrotující společnost se jmenuje Fagor Electrodomésticos a je součástí slavné baskické družstevní korporace Mondragón, největšího konsorcia svého druhu na světě. Mondragón už desítky let slouží jako příklad zaměstnanecké demokracie a jako alternativa ke kapitalistickému vlastnictví. Čím to, že se dostal do problémů?
Mondragón získal věhlas po celém světě. Zaměstnává desítky tisíc lidí a sdružuje kolem dvou set padesáti firem a organizací, z nichž asi polovina jsou družstva. U jejího zrodu stál charismatický katolický kněz José María Arizmendi, který začal v baskickém ocelářském městečku Mondragón organizovat obyvatele. Nejprve zde byla v padesátých letech minulého století založena továrna na petrolejová kamna, která fungovala jako družstvo – její zakladatelé i zaměstnanci byli zároveň podílníky. Podnik slavil úspěchy, v Mondragónu vznikla podle jeho vzoru řada dalších a byla založena například i družstevní banka. Rozrůstající se projekt postupně nabídl práci velkému počtu lidí. Dnes patří k deseti největším španělským firmám, má pobočky v sedmadvaceti zemích a roční obrat kolem třinácti miliard eur (asi půl bilionu korun).
„Potíže mondragónského družstevního kolosu nezapříčinily ,příliš štědré‘ sociální podmínky, ale drsná konkurence z levně vyrábějících asijských zemí, kde si o nějaké sociální ochraně můžou místní dělníci nechat leda zdát, a pokles kupní síly ve Španělsku i v dalších zemích.“
Bankrot Fagoru, jedné z důležitých mondragónských společností, však představuje nejvážnější krizi, které tato družstevní korporace čelí za mnoho let své existence. Je to rána pro 5 600 zaměstnanců, z nichž mnohé čeká vyhazov. Šok je o to větší, že Mondragón byl pověstný pravidlem klást pracující na první místo. Je založený na principu zaměstnaneckého spoluvlastnictví, klade důraz na vzdělávání, demokratické rozhodování o výrobních programech, na co nejmenší rozdíly v platech a kvalitní sociální zabezpečení. Například v letech 2009 až 2010 musela společnost v důsledku krize snížit stavy, ale řešilo se to tak, že zaměstnanci určení losem byli posláni na rok domů a mohli pobírat osmdesát procent svého platu.
Mondragón byl navíc dlouhá léta chválen za vymýcení nezaměstnanosti. Dělníci, kteří jsou zároveň spoluvlastníky, byli v případě potíží zdarma přeškolováni a převáděni na jinou práci, případně se zkracovala pracovní doba bez újmy na mzdě s tím, že mzdy za neodpracované hodiny budou odpracovány dodatečně. Tradiční zásady, na nichž Mondragón fungoval, a s nimi i práva a prosperita dělníků však následkem krize berou za své.
Ve víru konkurence
Mondragónskou korporaci tvoří sdružení více či méně nezávislých družstev a společností, které dosud spojoval princip solidarity. Pokud se některý podnik dostal do problémů, někdo další mu většinou pomohl. Prosby Fagoru na záchrannou půjčku ve výši 170 milionů eur však byly tentokrát odmítnuty. Problémy má totiž i další součást Mondragónské skupiny – největší španělský řetězec supermarketů Eroski, který dnes bojuje s tvrdou konkurencí a potýká se s dluhy čítajícími asi 2,6 miliardy eur. Právě tento řetězec a dvě další družstva záchranu Fagoru vetovaly.
Ukončení záchranného plánu způsobilo řadu potíží. Kromě samotného Fagoru, jenž vyrábí spotřebiče, jako jsou pračky a ledničky, a který má pobočky nejen ve Španělsku, ale i ve Francii nebo Polsku, hrozí bankrot asi padesáti subdodavatelům. Navíc tu vzniká další problém. Jelikož v Mondragónu jsou dělníci zároveň spolumajiteli, získávají i podíly na zisku podniků. Část těchto podílů se jim ukládá na kapitálový účet, kde zůstává až do okamžiku, kdy odcházejí do důchodu. Jenže dnes není jasné ani to, zda se propuštění lidé těchto podílů dočkají. Několik set naštvaných dělníků proto na protest proti krachu obsadilo jednu z poboček Fagoru nedaleko města Bilbao a další demonstrovali i před sídlem vedení Mondragónu.
Potíže mondragónského družstevního kolosu nezapříčinily „příliš štědré“ sociální podmínky, ale drsná konkurence z levně vyrábějících asijských zemí, kde si o nějaké sociální ochraně můžou místní dělníci nechat leda zdát, a pokles kupní síly ve Španělsku i v dalších zemích. A tak ani vlna škrtů a snižování platů zaměstnanců Fagoru v poslední době nikam nevedly. Výrobní linky před časem oznámily zastavení výroby.
Na místě jsou také obavy, že krach vyvolá řetězovou reakci. Šéf Fagoru Sergio Treviño varoval, že krach podniku způsobí v Mondragónu výpadek ve výši stovek milionů eur ročně, přičemž není jasné, co bude se zaměstnanci. Vedení slibuje, že zkusí najít práci co nejvíce vyhozeným lidem, ale v zemi se sedmadvacetiprocentní nezaměstnaností to nebude snadné. Supermarket Eroski proto už nabídl plán pro propuštěné dělníky Fagoru – část z nich se údajně chystá zaměstnat.
Renomovaný britský časopis The Economist shrnul příčiny bankrotu jednoduše: „Družstevnictví má své přednosti, ale někdy i nestoudní, po penězích prahnoucí kapitalisté s sebou nesou jisté výhody.“ Tito kapitalisté však fungují na základě prosté logiky: snižovat na minimum náklady na zaměstnance, zvýšit zisky a obstát v konkurenčním boji. Pokud mají být budoucím (nebo již současným?) vzorem pracujících asijští dělníci, vystihuje tuto situaci nejlépe výraz závod ke dnu.
Autor je publicista.