Ležérně vlající šála, kostěné obroučky ani stylové fotoblogy ale nejsou dostatečnou obranou před obyčejnou nenávistí, kterou běžně přisuzují plebsu. Zatímco ožrala ve čtyřce s upřímnými předsudky zahlásí, že „kdyby jí to někdo pořádně udělal, na feminismus by se vysrala“, kulturní člověk a gurmán to samé rozepíše na několik tisíc znaků a s tím rozdílem, že by to dotyčné rád udělal on sám. Svou nenávist pak decentně označuje za „rozpaky“.
Představy o prostých lidech, kteří se realizují v rodině, jsou pro správného snoba či „výstředního intelektuála“ zhmotněním desátého kruhu Dantova pekla. Pinožení průměrných Čechů se bonvivánovi jeví jako ztráta času, který raději věnuje someliérským kurzům a milostným eskapádám. Pohrdání rodinou ale nebrání doktorům různých věd přikládat ženám podobně podřízenou roli, jakou měly v tradičních rodinách na začátku dvacátého století.
Ne že by ženám, zejména těm mladým, nepřáli vzdělání. Naopak, bez patřičného vzdělání by citlivá studentka literární akademie nedokázala kulturou nasáklého seladona náležitě ocenit. Milostné dobrodružství by bylo poloviční, kdyby během společného pročítání nejnovějšího katalogu současného designu, nedošlo na interpretaci posledního kousku v divadle Komedie. Jedině vzdělaná žena je důstojným zrcadlem pro dobývajícího machointelektuála.
Když ovšem dá svému zkušenostmi ošlehanému milenci přečíst něco ze svého šuplíčku, většinou tomu dle něj chybí „pořádný příběh, humor a dotyk s realitou“. Mladičká adeptka literárního řemesla se o sobě dozví, že se utápí ve vypjaté citovosti a dějová linka jejího kousku se jaksi zamotává ve snovém fantazírování. „Nic si z toho nedělej, ty můj broučku, cit je tvůj maják, který ti svítí ve tmách,“ dodává rozněžněle a jeho jednodenní partnerka k němu nepřestává obdivně vzhlížet. Přes všechnu svou kultivovanost nepochopila, že většího ponížení už se jí snad ani nemohlo dostat.
Místo ženy kulturního muže není sice za plotnou, ale přesunulo se jen o kousek dál – do postele. Autorská čtení, kurzy tvůrčího psaní a literární semináře nabízí dost prostoru, aby se pánové v nejlepších letech náležitě realizovali. Postelové výstřelky v sexuálně liberální společnosti nejsou žádnou variací na volnou lásku, ženy totiž na poli kultury nedosahují úrovně svých milenců. Zůstávají pořád plné „nespojitých dojmů“, a pokud zabrousí do literatury nebo jiného krásného umění, řeší jen „osobní dilemata“ (zatímco významní čeští prozaici neřeší pro jistotu vůbec nic).
Dobré umění je jako uleželý sýr, jeho pracně kultivovaná chuť je vzácná jako největší poklady literární tradice. Camembert z Normandie se na jazyku rozplývá stejně jako ty nejvybroušenější rýmy Borise Pasternaka. Vysoká kultura i kuchyně působí na lidi s lepším vkusem jako sedativum. Pomáhá jim zapomenout na smutnou realitu, ve které je i jim souzeno žít.
Zasněné fotky židovského hřbitova, Andersenovy mořské víly a romantika rodiště Jakuba Demla jsou spolehlivou přehradou před tupou a šedivou všedností i jejími nositeli. Kvalitní umění, těžká červená vína a záchvěvy vnitřních dramat s osudovými ženami umožňují udržet představu, že „jiný svět je možný“.
Surová pravda tuzemáku, startek a tlačenky musí být ze světa vytříbeného vkusu vytěsněna. Lidé, kteří dokáží trávit večery sledováním stupidních seriálů, se do fantazií intelektuálních elegánů nehodí. Stejně jako od jednoho procenta nejbohatších majitelů korporací prosáknou peníze i ke zbytku společnosti, tak i z nejvyššího hájemství krásy časem snad dopadne hřejivé světlo lepšího lidství i na prostý lid. I kdyby to mělo znamenat jen zvýšení spotřeby ristretta na úkor instantního kafe.
Autoři věří, že jiný svět je možný.