Číst v Právu rozhovor s expremiérem Petrem Nečasem bylo tragikomické. Mohli jsme se samozřejmě dozvědět, že je spolu se svou novomanželkou pouhou obětí vykonstruovaného politického pronásledování a šikany, obětí zvůle policistů a olomouckých státních zástupců, které chtěl ještě jako premiér zrušit, a proto s ním prý zatočili. Žádné šmírování manželky vojenskou rozvědkou na příkaz milenky nebylo. Jeho vláda učinila mnoho dobrého, ale nějaké chyby by se přece jen také našly.
„Petr Nečas už jistě vstoupil do Zlatého fondu české politiky. Prodlévá v něm s takovými velikány, jako jsou někdejší šéf obskurních republikánů Miroslav Sládek, nejlepší ministr školství všech dob Josef Dobeš, ministerský bavič Radek John, ‚paní Biomasa‘ Kateřina Jacques nebo další expremiér Stanislav Gross, který si na nový byt půjčil od svého nemajetného strýce.“
Klausova amnestie prý byla sice „politickým průšvihem“, ale také aktem individuálního milosrdenství a žádný z nás nemá právo přezkoumávat míru svědomí druhého. Jinak prý postupovat nemohl a jeho podpis pod amnestií není podpisem, ale kontrasignací, což má asi znamenat, že je to podpis. Že svědomí Václava Klause neexistuje, protože bylo obětováno jeho egu a ambicím, se Nečasovi bohužel ještě nedoneslo.
Hlas z jiných dimenzí
Jeden si pořád říká, kde se takoví lidé berou? Není jich málo. Když i Erik Tabery v editorialu Respektu o současnosti, kterou charakterizují pogromistické pochody, ekonomika ve vleklé recesi, drancování společnosti lichváři a exekutory napíše, že „zažíváme poměrně klidné a stabilní časy“, dere se na jazyk otázka, jestli podobní lidé žijí skutečně ve stejné realitě jako většina občanů této země. Nepřichází náhodou hlas Nečase a dalších z mimozemských prostor či jiných dimenzí?
Petr Nečas už jistě vstoupil do Zlatého fondu české politiky. Prodlévá v něm s takovými velikány, jako jsou někdejší šéf obskurních republikánů Miroslav Sládek, nejlepší ministr školství všech dob Josef Dobeš, ministerský bavič Radek John, paní biomasa Kateřina Jacques nebo další expremiér Stanislav Gross, který si na nový byt půjčil od svého nemajetného strýce. Pár let po jeho premiérování se pak Standovi podařilo zčistajasna uskutečnit výhodný akciový obchod, na němž si vydělal 90 milionů. Nakoupil za dvacet a Tomáš Chrenek charitativně odkoupil za sto deset. Tomu se říká mít čuch na investice!
Nesnáze pana Čistého
Kdo ví, jak skvělý obchod se za pár let podaří uzavřít Petru Nečasovi. Zásluhy má také nemalé. Jeho vláda přivedla zemi do ještě hlubší recese, než do jaké ji původně uvrhla světová hospodářské krize. A dosáhla toho i přes to, že okolní ekonomiky začaly mezitím růst. Snažila se zprivatizovat, co se dalo. Státní rozpočet tunelovala stejně rozpočtově zodpovědně jako peněženky svých občanů – rozdáváním prémií milenkám, které dřely jako kůň, vecpáním stomiliardových majetků do církevních panděr, permanentně chybně odhadovaným růstem ekonomiky nebo dalším vyváděním peněz z průběžného důchodového systému v rámci penzijní reformy, na kterou naštěstí naletělo jen osmdesát tisíc lidí.
Nečasova vláda zavedla také nemilosrdnou rétoriku vůči sociálně slabým a vyloučeným, které vytrvale stigmatizovala jako zneužívače dávek a flákače. Ponižovala je sKartami a dalšími obstrukcemi, včetně nefunkčního Drábkova softwaru na sociálních úřadech, v podstatě je činila zodpovědnými za nedobrou finanční kondici českého státu a bezděčně se jí nakonec podařilo vyvolat vzepětí protiromského rasismu. Ovšem vysvětlovat to Nečasovi je nejspíš ztrátou času.
V informačním vakuu
Nečasův rozhovor v Právu je smutnou zprávou o pomatenosti jednoho asociála, který – uzavřen ve vlastních halucinacích – chtěl zlepšovat svět podle několika našprtaných ideologických pouček a pšouků ratingových agentur, jež mu v ekonomické sféře nahrazovaly hlas boží. Dodnes blábolí s pocitem výlučnosti, ba mučednictví o tom, že jeho vláda dělala nepopulární, leč nutná opatření kvůli konsolidaci rozpočtu. Nijak se přitom nepozastavuje nad tím, proč nám po jeho „rozpočtově odpovědné“ vládě zůstaly deficity státního rozpočtu na úrovni, jaké se nepodařilo vykázat žádné z předchozích, údajně rozhazovačných levicových vlád. Což ovšem Nečasovi nijak nebrání, aby nově vznikající koalici peskoval, že bude nepřiměřeně utrácet.
Nicméně nyní má Nečas jiné starosti. Naštěstí. Zachraňuje hlavně sám sebe. Živí se samozřejmě jako poradce, analytik a konzultant. Při míře jeho odtržení od reality jsou to profese zcela pochopitelné. Jako konzervativní politik a katolík, který měl svého času plná ústa rodiny a tradičních hodnot, se šťastně zamiloval a rozvedl a teď se musí ubránit hydře policie a státních zástupců. Může tedy i veřejně lhát, což nakonec dělal vždycky, a obelhávat sám sebe. Což také dělal vždycky. U jedinců disponujících jepičí pamětí mu to může i prospět. A tak dnes už neexistuje žádný „politický deal“, o němž svého času hřímal ve sněmovně a jehož efektem bylo, že trojice občanskodemokratických „rebelů“ tehdy rezignovala na poslanecký mandát a usedla ve správních radách státních firem. Dnes Nečas říká: „Žádná dohoda o tom, že někdo se vzdá poslaneckého mandátu a dostane za to nějaké funkce, nikdy uzavřena nebyla.“ O běžném „politickém dealu“ tehdy totiž hovořil jen proto, že byl „v naprostém informačním vakuu“. Což nejspíš znamená, že nyní o něm nemluví, protože už v informačním vakuu není. Ten se má.
Autor je dramatik a novinář.