Jižní hranice Evropy zažila horký podzim. Vzhledem k pokračující občanské válce v Sýrii i přetrvávající nejistotě v dalších zemích severní a střední Afriky zesílily ve Středozemním moři migrační proudy. Pozornost světa k této situaci přitáhlo především ztroskotání plavidla 4. října u Lampedusy, při kterém zahynuly tři stovky běženců. Současně však migranti zintenzivnili boje za svá práva. Od září proběhly v detenčních zařízeních pro migranty na jihu Evropy (Španělsko, Francie, Itálie a Řecko) desítky vzpour a uvěznění přistěhovalci použili ty nejradikálnější způsoby protestu: od polykání žiletek, zašívání úst a očí až po hromadné hladovky. Migranti se tak díky spolupráci s alternativními hnutími stávají čím dál více protagonisty emancipačních sociálních konfliktů ve společnostech trpících krizí, deziluzí a rezignací.
Svoboda a disciplinace
Současný postoj Evropské unie vůči početné masové migraci je často popisován souslovím Pevnost Evropa. Tato metafora plně vystihuje represivní povahu migračních politik členských států Evropské unie, jež vedou k polovojenské kontrole přírodních hranic schengenského prostoru a k soustavné mobilizaci policejních sil proti migrantům uvnitř členských států. Tyto migrační politiky jsou součástí širšího kontextu disciplinace pohybu uvnitř i vně zemí Schengenské dohody – tzv. schengenského konsenzu. Zakládá se na líbivém „volném pohybu uvnitř hranic schengenského prostoru“, díky kterému při cestě do Rakouska, Polska či jiné z členských zemí můžeme nechat doma cestovní pas a při cestě po souši cestujícího na hranici nezdržuje policejní hlídka. Tato svoboda je však vykoupena posílením dohledu nad pohybem na vnějších hranicích Schengenu, jehož se účastní jak jednotlivé národní státy, tak společné evropské agentury (v současností především agentura Frontex). Dohled na jižní i východní hranici nabývá čím dál silnější rysy vojenského dispozitivu: jeho součástí jsou jednotky námořních sil, pozorovací letouny či bezpilotní prostředky vybavené tou nejmodernější pozorovací technikou. Dalším důležitým prvkem schengenského konsenzu je zásada, že migrant spadá pod jurisdikci země, jejíž orgány poprvé zaregistrují jeho přítomnost. Desítky tisíc migrantů jsou tak nuceny zůstat na Jihu, ačkoli konečným cílem jsou státy severní Evropy.
„Není divu, že zadržení imigranti se v posledních letech uchylují k čím dál radikálnějším činům a akcím. Hlavním polem jejich politického boje je jejich vlastní tělo a fungování samotného detenčního zařízení.“
Současně se Evropská unie snaží rozšířit schengenský konsenzus i na nečlenské země. Dobrým příkladem této politiky je Dohoda o zpětném přijetí, kterou 16. prosince minulého roku podepsala EU s Tureckem. Dohoda umožní státům Schengenské dohody vyhostit do Turecka nelegální migranty, kteří překročili hranice sdílené s Tureckem. Bude potom záležet na tureckých autoritách, které zcela jistě nevynikají v respektování lidských práv, jak s těmito osobami naloží. Evropská unie se na oplátku zavázala, že do roku 2017 zruší vízovou povinnost pro turecké občany.
Oddalovaný konec schengenského konsenzu
Dohoda o zpětném přijetí je jen poslední ze série mezinárodních smluv, které EU či jednotlivé členské země podepsaly se sousedícími státy ve snaze přesunout dohled a disciplinaci migračních proudů z hraničního prostoru na území sousedících státu. Tato politika, jež se na začátku staletí zdála tak nadějná, však v poslední době vede od neúspěchu k neúspěchu. Na východní hranici má Unie geopolitické potíže, které jsou obecně známé; na jižní hranici pak padly prakticky všechny prověřené autoritářské režimy. Z Libye, Tuniska a Egypta, které měly zajistit represi proti přistěhovalcům, se najednou staly významné výchozí body migračních proudů.
Ani samotný schengenský konsenzus není v nejlepší kondici. Uvnitř dvou největší evropských politických uskupení, Evropské lidové strany a Strany evropských socialistů, sílí hlasy volající po zásadní změně současného stavu. Euroskeptická politická hnutí naopak požadují zrušení Schengenu a návrat národních hranic. Zelení a radikální levice taktéž požadují změnu současných evropských migračních politik, ale i zmírnit uzavřenost současné Pevnosti Evropa. Současné nastavení schengenského prostoru je tak možné chápat jako určité politické zombie: v současné době je obtížné naleznout někoho, kdo by se otevřeně zastával aktuálních pravidel. Názory na jejich změnu jsou ovšem natolik odlišné, že by nebylo překvapivé, kdyby ve své stávající podobě existovaly i po nadcházejících volbách do Evropského parlamentu.
Většina návrhů na změnu vycházejících od evropských politických sil se zaměřuje pravidlo, podle kterého je za přijetí přistěhovalců zodpovědná země, která jejich přítomnost zaznamená. Změnu tohoto pravidla prosazují především politické síly z jižní části EU, které se domnívají, že tímto způsobem se migrační tlaky přesunou do severních zemí Unie, jež jsou v lepší hospodářské kondici. Rovnoměrnější rozložení zodpovědnosti za imigranty je nicméně jen vějičkou pro národní veřejná mínění. Většina přistěhovalců se totiž do Evropy nedostává ilegálně přes Středozemní moře, ale na turistická víza.
Hlavní problémem jsou tak strukturní podmínky, které nelegální migrační proudy vytvářejí. Drtivá většina evropských zemí zpřísnila svoji migrační politiku do té míry, že legální migraci takřka znemožnila. To samozřejmě nezastavilo přistěhovalectví jako takové, poháněné především nerovností v distribuci bohatství a jednotlivými regionálními konflikty, jen z něho učinilo výnosný byznys pro organizovaný zločin a zdroj oné rezervní armády pracujících v šedé ekonomice, na které je současný kapitalismus tolik závislý. Jak jednou poznamenal Zygmunt Bauman, „kdyby všichni nelegální imigranti žijící na Britských ostrovech byli identifikováni a deportováni, tak by zkolabovalo britské zdravotnictví i hotely“.
Disciplinace dělnické třídy
Hlubším smyslem migračních politik evropských států tak není regulace migračních proudů, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale vytvoření výjimečného stavu, kterému jsou nelegální přistěhovalci podrobeni. Jedná se o naprosto bezprecedentní disciplinaci těl a životních stylů nezanedbatelné části evropské dělnické třídy, jejíž příslušníci mohou být kdykoliv zatčeni policií, zadrženi až po dobu osmnácti měsíců ve sběrných táborech, jen minimálně se lišících od vězení, a nakonec – bez majetku, práv či citových vazeb – deportováni do země, kterou imigrační úředníci určí jako migrantovu „vlast“. V určitých zemích tak vzniká všeprostupující síť výjimečného stavu založeného na binární dvojici legální/nelegální pobyt. Tomuto nátlaku jsou vystaveni i legálně pobývající přistěhovalci, jimž neustále hrozí ztráta oprávnění pobytu, a tudíž přesun do ilegality. Není divu, že zadržení imigranti se v posledních letech uchylují k čím dál radikálnějším činům a akcím. Hlavním polem jejich politického boje je jejich vlastní tělo a fungování samotného detenčního zařízení. Nespočet případů sebepoškození, povstání či masových útěků ze sběrných táborů narušují chod deportační mašinérie a v některých případech ji dokáží výrazným způsobem poškodit.
Nová vlna bojů nelegálních přistěhovalců se ze strany místního obyvatelstva setkala jen s nepatrnou solidaritou. Ve společnostech v krizi nakonec převážila lhostejnost nebo podprahová obava, „že nám vezmou pracovní místa“. V tomto ohledu zaujímají nejednoznačnou pozici i mnohé organizace bojující za práva migrantů – jejich funkce kolísá mezi advokátní kanceláří specializující se na migrační právo a Červeným křížem.
Pokud však mají boje migrantů dosáhnout trvalých úspěchů, bude nutné je propojit s boji vyvíjenými zdola ostatními vrstvami obyvatelstva a zahrnout jejich politické požadavky do širšího rámce nových univerzálních práv. Toto propojení má také své taktické opodstatnění: disciplinace a výjimečný stav, kterému je podrobena tato (nemalá) část evropské dělnické třídy, podrývají její celkovou akceschopnost. V neposlední řadě ve fenoménu migrace zhmotňují nerovnosti v distribuci bohatství na globální úrovni i uvnitř jednotlivých společností, kulturní a sociální rasismus a násilí soudobých kapitalistických režimů, jež protínají naše společnosti. Odpovědět na požadavky, jež vznáší migranti, tak může být prvním vykročením na cestě k alternativní a emancipované společnosti.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.