V dubnu 2009 na karibském ostrově Trinidad věnoval Hugo Chávez Baracku Obamovi knihu Otevřené žily Latinské Ameriky. Vyvrcholil tak druhý život tohoto esejistického díla, které vydal uruguayský levicový spisovatel a publicista Eduardo Galeano v roce 1971. Během následujících dní vyskočila tato kniha v prodejnosti na internetovém obchodu Amazon z příčky 54 925 až na druhé místo.
U nás tato bezmála pět let stará událost příliš rozruchu nevzbudila. Čeština ostatně nefiguruje mezi značným množstvím jazyků, do nichž bylo dílo přeloženo, a těch několik málo komentářů, které se tehdy objevily, byly téměř vesměs odmítavé. Už proto si tato kniha, nazývaná „ikonou latinskoamerické levice“, „biblí Latinské Ameriky“, nebo naopak „nejidiotštější kniha kontinentu“ a „marxistický pamflet“, zaslouží trochu více pozornosti, a to i dnes.
„Latinská Amerika je chudá, protože její země je bohatá, zatímco Spojené státy jsou bohaté, protože jejich země byla chudá – tak zní ve zkratce jedna z hlavních tezí knihy.“
Galeanova kniha podává, stručně řečeno, dějiny vykořisťování Latinské Ameriky od iberské kolonizace přes britský imperialismus po přístup Spojených států k jižním sousedům coby svému „zadnímu dvorku“. Od venezuelského prezidenta to byl dárek sice smělý, přesto však svým způsobem taktní, neboť toto vyprávění končí v sedmdesátých letech – tedy v době, kdy byl Obama školákem na Havaji. V roce 2009, pár měsíců po Obamově inauguraci, dosud ve značné části světa panoval optimismus: Obama přece mluvil o multilateralismu, o pokornější zahraniční politice. Tyto představy o nositeli Nobelovy ceny míru dávno odnesly drony. Přesto měl nebo má být podle některých autorů (spíše na základě přání než pozorování) „americkým Chávezem“; zvolení příslušníka dlouho utlačované etnické skupiny nicméně nepřineslo konec jiných útlaků. Vraťme se však k Otevřeným žilám, které si Obama nejspíš nepřečetl, ale díky němu si je přečetly tisíce méně mocných čtenářů.
Dějiny nespravedlnosti a exploatace
„Co to čteš?“ zeptal jsem se před časem jednoho Argentince, s nímž mě náhoda svedla na pokoj levného hostelu v bolivijském Potosí. „Las venas abiertas de América Latina,“ zněla odpověď, „a nemůžu přestat!“ Než stačil knihu vychválit, musel jsem ho přerušit s tím, že ji zrovna čtu taky. Místo abychom šli na místní pivo s kokou, četli jsme si v posteli každý svůj výtisk Otevřených žil.
Historka má ilustrovat prostou skutečnost: lidé napříč Latinskou Amerikou tuto knihu i po letech skutečně čtou. Možná je to i tím, že každý Latinoameričan v ní najde kapitolu popisující nespravedlnosti a exploataci v jeho zemi: od vyvrácení původních království v Mexiku a Peru přes oběti dolů v Potosí, uzurpaci severních území Mexika Spojenými státy a jejich vměšování ve Střední Americe, zpustošení Paraguaye ve válce se sousedy, vyčerpávání půdy v Brazílii až po úpadek ledkových dolů v Chile. Galeano navíc v této mozaice příběhů mísí popisy ekonomických procesů a statistky s vlastními zkušenostmi z cest, ironickými poznámkami, odkazy na latinskoamerickou beletrii a nejrůznějšími citáty (od amerických prezidentů přes che Guevaru po Korán), díky tomu je kniha velmi čtivá a pro mnohé až uhrančivá. Společným jmenovatelem tohoto sledu nespravedlností je nicméně kapitalistické úsilí o maximalizaci zisků, těžařský přístup ke světu, nezájem o dopad na prostředí a jeho obyvatele.
Bolívijské město Potosí je přitom jedním z žijících symbolů tohoto příběhu a Galeano mu věnuje jednu z prvních kapitol. Město postavené na úpatí hory s příznačným názvem Cerro Rico („bohatá hora“) a s obrovskými ložisky zlata, stříbra, cínu a olova zažilo obrovský boom v 16. a 17. století, avšak bohatství se zde dlouho neudrželo. Dnes je střediskem jednoho z nejchudších krajů Bolívie, která je sama nejchudším státem jihoamerického kontinentu. V dolech, jejichž oběti se od dob indiánských otroků počítají na miliony, se nicméně nadále těží.
Latinská Amerika je chudá, protože její země je bohatá, zatímco Spojené státy jsou bohaté, protože jejich země byla chudá – tak zní ve zkratce jedna z hlavních tezí knihy. Osadníci, kteří připluli na východní pobřeží dnešních Spojených států, zde nenašli zlato či stříbro ani zemi, která by rodila exotické plodiny, ani domorodá království, která by se dala plenit: zkrátka nic, o co by měla Evropa zájem. Kolonisté tedy začali budovat ekonomický systém podobný vznikajícímu západoevropskému kapitalismu – a uspěli. Naproti tomu nerostné bohatství a úrodnost jižní části amerického kontinentu byla pro její obyvatele prokletím, neboť od svého podrobení sloužila coby komplement starého kontinentu (a později Spojených států), tedy k tomu, aby dodávala zlato, stříbro, cín, měď, ledek, kávu, kakao, kaučuk, bavlnu, banány, cukr či tabák a aby odebírala průmyslové výrobky z těchto vyspělých zemí, samozřejmě za vyšší ceny a bez možnosti konkurovat jim vlastním průmyslem. A tento systém, píše Galeano, globálnímu Severu vyhovoval, a proto se ho snažil udržet.
Kolonie kolonií
Kritici Otevřených žil většinou knize vytýkají, že staví Latinskou Ameriku do role pouhé oběti: všechno zlo a všechna vina je prý házena na „ty druhé“ (v kontextu třetího světa tedy na „ty první“): na Španělsko a Portugalsko, na Britské impérium a nakonec na Spojené státy. Galeano je sice poněkud jednostranný, pokud jde o výběr faktů, nicméně tak černobílý jeho pohled přece jenom není.
Autor vychází z takzvané teorie závislosti, kterou od padesátých let formulovali především latinskoameričtí ekonomové ve snaze odpovědět na otázku, proč je kontinent zaostalý a jak tuto zaostalost překonat. Tato teorie pracuje s pojmy centra a periferie: chudé periferní regiony vyvážejí suroviny do rozvinutých center a jsou závislé na jeho poptávce, stejně jako na dovozu zboží, protože jejich vlastní průmysl je sporý. To však neplatí jen pro vztah latinskoamerických zemí a Evropy, respektive Spojených států, ale také pro vztah jednotlivých zemí a regionů uvnitř Latinské Ameriky.
„Paraguay je kolonie kolonií,“ tvrdí Galeano o jedné z nejchudších zemí kontinentu a popisuje, jak se Paraguaye v rukou diktátora Stroessnera zmocňoval zejména brazilský kapitál. Srovnatelná situace však podle něho panovala uvnitř samotné Brazílie a dalších zemí: „Uvnitř každé země se reprodukuje mezinárodní systém panství, kterým tyto země trpí.“ Většina latinskoamerických zemí se identifikuje se svým centrem nebo přístavem na úkor odlehlých regionů: typickým příkladem je koncentrace brazilského průmyslu a infrastruktury v okolí Ria de Janeira a São Paula, zatímco severovýchod země je zmítán chudobou. A tyto ostré nerovnosti uvnitř Latinské Ameriky jsou jedním z jevů, který přečkal oněch čtyřicet let od publikace Otevřených žil.
Fidelův polibek
Ovšemže se Latinská Amerika za ta léta změnila. Přicházely nové puče a diktatury, z Chile se stala kolébka neoliberalismu, zatímco z Kuby spíše skanzen. Čas tak usnadnil práci povrchním kritikům, kteří si všímají Galeanových sympatií ke kubánské revoluci včetně jejích ekonomických reforem.
Galeanova práce vyšla v roce 1971, tedy v době, kdy se naděje a sympatie velké části západní intelektuální levice dosud upíraly k „ostrovu svobody“. Zároveň to byl rok přelomový, protože právě tehdy se na Kubě začaly objevovat represe v literatuře a kultuře, které byly podnětem pro dnes už pozapomenutou polemiku, kdy desítky intelektuálů od Sartra po Vargase Llosu podepsaly rozhořčený dopis Fidelu Castrovi. (Je zřejmé, že málokterému ze signatářů vydržely sympatie k Fidelovi tak dlouho jako například Ignaciu Ramonetovi, který v posledním čísle Le monde diplomatique přichází s referátem o tom, jak se „el Comandante“ má a co dělá.) Pouhé desetiletí po svržení Batistova režimu na Kubě však situace vyhlížela o poznání jinak, přesto Galeano podle svých slov nelituje ničeho z toho, co tehdy napsal.
Čas také ukázal, že mnohé z Galeanových chmurných ekonomických či demografických předpovědí se nenaplňují: Latinská Amerika neměla v roce 2000 předpovídaných 650 milionů obyvatel a nemá je dodnes; a už vůbec netvoří polovinu populace nezletilí. Doma není nikdo prognostikem. Kdyby tyto předpovědi měly být v Galeanově knize tím hlavním, pak by ji nemělo smysl číst, neboť je odvál čas. Zůstává tu ovšem širokoúhlý a důvtipně sestavený obraz nespravedlností a utrpení, který má značný aktivizační potenciál.
Pamflet otervírající oči
Větší sílu si zachovává „rétorická“ stránka knihy, která nerovnosti a nespravedlnost označuje a skandalizuje, než „odborná“, která je vysvětluje. A proto jeden z nejčastějších odsudků této knihy zní: Není to seriózní dílo, ale pamflet. Výraz pamflet, původně označení literárního žánru, má přitom knihu dehonestovat.
V jiných případech však toto slovo slouží spíše ke cti. Sám nobelista Mario Vargas Llosa v předmluvě k Manuálu latinskoamerického idiota (1996) řadí společné dílo svého syna Álvara, Plinia Apuleya Mendozy a Carlose Montanera do úctyhodné tradice pamfletu k „mistrům jako Pascal nebo Voltaire“. Dostává tak autory do svízelné situace: sami píšou pamflet proti knihám, kterým coby pamfletům nedokážou rozumět a označují je za díla pro idioty. Takovéto porozumění zřejmě není snadné ani pro latinskoamerické neoliberály, ani pro nás. Jak před půlstoletím napsal v jedné předmluvě hispanista Lumír Čivrný, naše literatura „bohužel zřídka měla sklon brát do ruky bič a vysvištět jím na zádech stvůr píseň pamfletu“.
Je totiž zcela oprávněné chápat Galeanovu knihu jako dlouhý, velmi dlouhý, ale sevřený a zdařilý pamflet, který má Latinské Americe místo žil otevřít oči. A pokud možno nejen jí.
Autor je hudebník a komparatista.