Na levicových a antirasistických internetech straší nové monstrum. Jednou „sadomasochistická domina“, jindy „ukřičená domovnice s drdolem“ se stala příhodnou čarodějnicí, již lze obviňovat z růstu rasismu v Česku. Svůj pořad Máte slovo prý Michaela Jílková vede neveřejnoprávně: bulvárně, se snahou dávat průchod emocím namísto odborně fundovaným postojům, které by šly k podstatě věci, způsobem, který ústí v pokřikování a skákání do řeči. „ČT nechtěla odborníky, ale emoce,“ postěžoval si František Kostlán. „Ostatně soudím, že vysílání Máte slovo by mělo být ve své současné, nekorigované a bulvární podobě zrušeno,“ dodala Apolena Rychlíková. Není ale tato kritika pořadu spíš zabíjením posla špatných zpráv či rozbíjením zrcadla?
Pravdivost našich emocí
Kritika bulvárnosti může mít ve všem pravdu a může odhalit mnoho manipulací – a stejně na ní ulpí cosi elitářského. Tak jako si bohatí staví gated communities a oddělují se od ostatních zdmi, zdá se, že ani intelektuálové nechtějí být obtěžováni lidovými názory, zkušenostmi a předsudky. Když už mluvit o sociálních problémech, tak nejlépe v pečlivě neutrálním, aseptickém doktorském jazyce odborníků, případně v pečovatelské řeči soucitu nevládních organizací. Jiné, rozpornější jazyky představují nepatřičné obtěžování a je třeba od nich očistit prostor, v němž se intelektuálové a antirasisté pohybují – některé segmenty internetu, veřejnoprávní televizi… Zásadní činností jsou pak stížnosti. Aktivismus proti rasismu tak získává nahořkle třídní příchuť: děcka s vysokými školami říkají ostatním, jak smí mluvit. Rasismus se pak může snadno změnit v „potlačenou pravdu“, z jejíchž zastánců se stávají disidenti.
„Tak jako si bohatí staví gated communities a oddělují se od ostatních zdmi, zdá se, že ani intelektuálové nechtějí být obtěžováni lidovými názory, zkušenostmi a předsudky.“
Z reakcí na nedávný díl pořadu Máte slovo by se zdálo, že 9. ledna zuřila na veřejnoprávní obrazovce div že ne rasová válka. Určitě lze dát za pravdu názoru, že pořad uměle vytváří dvě „strany“, a tím podprahově tlačí diváka k volbě a vymezení a zároveň tak umocňuje konfliktní pojetí témat. Právě polarizující nastavení vede k tomu, že se expertem na osvojování dětí homosexuálními páry stane Petr Hájek a že se pořad už poněkolikáté stal příležitostí ke zvyšování hodnoty politických akcií protiromsky zapáleného severočeského senátora Jaroslava Doubravy.
Kritika této polarizace je jistě namístě. Často ale ústí do naivní představy, že o otázkách veřejného zájmu budou bez zvýšení hlasu debatovat kompetentní experti a společně budou na základě racionálních argumentů hledat veřejné dobro. Takové debaty existují – a nestačí. Zůstane-li jen u nich, skončí většina lidí pouze v roli odcizených diváků, frustrovaně sledujících odborný jazyk, který jako by nijak nekorespondoval s jejich životy. O to víc si pak svůj hněv vybíjí v internetových diskuzích nebo na nějakém pochodu, kde si řeknou o slovo, které nedostali. Z takových debat je nakonec vyloučena i zkušenost samotných chudých Romů, kteří se diskuze „zúčastní“ pouze svou nepřítomností, jako objekty studia expertů.
V kritizovaném dílu nemluvil jen senátor Doubrava. Zaznělo, jak velké je „životní“ a „existenční“ minimum, za které musejí žít dlouhodobě nezaměstnaní, a co prakticky znamenají nové nucené práce. „Šest set korun za měsíc, za čtyřicet hodin zametání, je výsměch,“ by patrně od experta nevyznělo (pokud by to vůbec řekl) tak jako od člověka, který je s touto volbou konfrontován. Jílková měla aspoň jakous takous snahu, aby zazněla zkušenost nezaměstnaných, a zdůraznila fakt rasistické diskriminace Romů při hledání zaměstnání. Lidé zde aspoň občas nebyli v roli abstraktních „sociálních problémů“, ale prostě jako lidé.
Naše emoce v sobě nesou různé pravdy. Nejsou méně nebo více pravdivé než odborná znalost. Jistě je možné, že se snadněji spletou – obalí se slovy, která napojí zkušenost na obecný předsudek. Ale pokud je ve jménu obrany před těmito omyly zavrhneme a vyloučíme z diskuse, necháme před jejím prahem určité zásadní zkušenosti, nerozpoznané expertním rozumem. Vláda emocí by byla jistě děsivá – vláda odborníků ale neméně.
To se neříká
Aktivistka Ivanka Čonková se právem ohradila proti rámování debaty slovem „nepřizpůsobiví“, které se často používá jako rasistická slovní šifra pro označení Romů nebo jako hanlivé označení pro chudé. Poněkud zaskočená moderátorka se značnou agresí odpověděla: „Nepřizpůsobiví občané… to se teď používá.“
V boji, který aktivisté vedou proti slovu „nepřizpůsobiví“ v českých médiích, se často zdůrazňuje, že toto slovo používali i nacisté. Tudíž je přece jasné, že bychom je neměli užívat my, členové společnosti, která vychází právě z toho, že se z katastrofy nacismu poučila a představuje jeho negaci. „Ve 21. století, sedmdesát let po hrůzách romského holocaustu, nesmějí mít takové pořady místo na obrazovce veřejnoprávní České televize,“ píše se ve stížnosti na jiný díl pořadu Máte slovo.
Trochu to bohužel připomíná údiv některých lidí, jak bylo ve 20. století „ještě“ možné něco takového jako Hitler a nacisté. Nacismus však nestál vně západní modernity, představoval jednu z jejích možností – možnost, která je s námi dál. Konkrétně slovo „nepřizpůsobiví“ není jen rétorickým vlastnictvím nacistů, ale důležitým pojmem západních společností. Martin Luther King adresuje svou výzvu Buďte nepřizpůsobiví západní společnosti dvacet let po druhé světové válce.
Dnes je slovo „nepřizpůsobiví“ předmětem zmatení. Antirasističtí aktivisté je, v zásadě právem, považují za skrytý nebo ne-až-tak-skrytý projev rasismu, mnozí lidé, kteří je používají, naopak za ústupek politické korektnosti. Mají je buď za projev omezující řeči, která je tlačí ke zdi a zakazuje jim říct „Rom“ či „cikán“, anebo naopak za spravedlivou řeč, která jim umožňuje vyjádřit despekt vůči životnímu stylu, a ne rase. Je namístě se vůči tomu slovu ohrazovat, kritizovat ho a poukazovat na to, že pojímá jako „problém“ lidskou svobodu, která spočívá právě v tom, že se člověk nepřizpůsobuje okolnostem. Těžko si ale můžeme myslet, že vytlačením dalšího slova do kategorie „to se neříká“ něco podstatného vyřešíme. Jak ukázal dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy o střelbě v Tanvaldu, rasistický postoj lze vyjádřit i pohrdavým či nenávistným tónem při vyslovení slova tak neutrálního jako „spoluobčan“.
Povzbuzovat lidový jazyk
Pořad Máte slovo může působit jako Babylón – změť různých jazyků a zkušeností. Samo o sobě to není nic špatného. Mohou se zde setkat zkušenosti, které by se v běžném životě naživo nekonfrontovaly. Na rozdíl od internetových debat, často anonymních, se zde potkávají konkrétní lidé. V takovém prostředí není ve skutečnosti problém v silné moderátorce, která hostům skáče do řeči – naopak, potíž je spíš v tom, že některým by měla do řeči skákat ještě více. Skutečný problém pořadu spočívá v mocenských vztazích mimo studio, které zdánlivá lidovost pořadu falšuje. Dá-li Jílková stejné slovo profesionálnímu politikovi a dlouhodobě nezaměstnanému, nastoluje falešný dojem rovnosti, který profesionální politik umí využít, je to ostatně jeho práce. Je tedy třeba kritizovat manipulativní výběr hostů, který z pořadu udělal propagační akci pro novelu senátora Doubravy prosazující nucené práce.
Adekvátní reakcí na takovou situaci ale není pokřik: „Odstraňte nám lidový hlas plný emocí a předsudků z očí, nelíbí se nám. A tu čarodějnici, která ho produkuje, už na veřejnoprávní obrazovky nepouštějte. Chceme, aby mluvili odborníci.“ Pokud nám jde o emancipaci chudých, měli bychom spíš požadovat, aby hlasy zdola byly pestřejší a dostaly odpovídající prostor a povzbuzení. Měli bychom přispívat k tomu, aby se ve veřejném prostoru objevovali různí mluvčí – a získávali tak sebevědomí pro sebe i pro svou skupinu. Aby nezaměstnaní a chudí dostali prostor pro realistický popis svého života a dopadů různých změn zákonů. Aby Romové mluvili o svých životech i o rasismu, s nímž se setkávají. Název pořadu Máte slovo je prostě třeba vzít za slovo.
Autorka je prodavačka.
Autor je politolog.