Už týdny před zlomovým kongresem Občanské demokratické strany se hodně mluvilo o tom, jak správně uvařit lektvar zmrtvýchvstání pro tuto nešťastnou politickou stranu. Mezi občanskými demokraty přitom často zaznívalo, že tím správným receptem má být jakýsi „návrat ke kořenům“ či „návrat ke Klausovi“. To, že jde o obecně rozšířený postoj, dokazuje fakt, že jsme se úvah na podobné téma dočkali také od politických komentátorů, kteří mají ideově k ODS docela daleko (i když například takovému Jakubu Patočkovi z Deníku Referendum by se – viděno z jeho perspektivy zcela pochopitelně – mnohem spíše líbil „návrat před Klause“). Přímo na kongresu pak tento názor stvrzovala celá řada projevů, včetně těch, které publiku adresovali kandidáti na předsednickou funkci.
Nostalgie
Snaha o návrat k ideovým kořenům je na první pohled zcela pochopitelná. Představitelé ODS nutně potřebují nalézt cestu ze stále tísnivějšího postavení na politické scéně. Přiznání vlastních pochybení a veřejná omluva za osobní i systémová selhání představují logické únikové cesty. Otázkou však zůstává, zda půjde pouze o únik z pasti neustále se snižujících volebních preferencí, nebo zda tento kajícnický přístup může být i přínosnou a plodnou politickou strategií do budoucna. Rozhodování, které mají nyní řadoví straníci a funkcionáři na talíři, jim rozhodně nelze závidět a ještě obtížnější je jim radit. Tak často zmiňovaný „návrat ke kořenům“, jímž se chce ODS vyrovnat se svou historií, však není zrovna šťastnou volbou.
„Společenská situace dnes není stejná jako v časech, kdy byla napsána velká část pravičáky neustále připomínaných klasických děl politické filosofie, a nepodobá se ani době, v níž přišla na svět ODS.“
Tento přístup ovšem může přinést i krátkodobá pozitiva. Distancovat se od korupčních, klientelistických až kmotrovských praktik může aspoň trochu otupit hrany ve vztazích s veřejností a získat straně zpátky aspoň část sympatií (a hlasů). ODS samotné se touto konfesí nejspíš také uleví. V dlouhodobější perspektivě se však bude čím dál častěji projevovat negativní rys tohoto druhu politického uvažování – nostalgie po časech dávno minulých.
Při pohledu do minulosti skrze růžové brýle idealizace odvracíme oči od aktuální situace. Nechci tvrdit, že studium historie je nepraktické a neplodné. Politik však musí především vnímat fakt, že společnost prochází dynamickými změnami. Společenská situace dnes není stejná jako v časech, kdy byla napsána velká část pravičáky neustále připomínaných klasických děl politické filosofie, a nepodobá se ani době, v níž přišla na svět ODS. Pro praktickou politiku je nutné pochopit aktuální souvislosti a současné společenské dění a adekvátně na jejich proměny reagovat.
Klaus jako šidítko
Představy o minulosti typu „Za Klause bývalo líp“ se velmi jednoduše stávají něčím na způsob hledání ztraceného ráje, doby, kdy bývaly aspoň ideje – když už ne společnost – čisté a nezkažené. Pokusy o návrat ke kořenům se tak budou muset potýkat také s tím, že ODS má sice nakročeno k důslednému osobnímu pokání, ale základní ideologická východiska její politiky zřejmě zůstanou tímto zpytováním nedotčena. Nejde jen o nová témata spojená se společenským rozvojem (třeba ochrana životního prostředí či informační společnost a práce s daty), ale také o témata stará a jejich promýšlení v kontextu nejnovějších společenských změn (například sociálně-ekonomické otázky nebo lidskoprávní problematika).
Je dokonce možné, že znovunabyté sebevědomí, které bude úlevu z probíhající povrchní zpovědi doprovázet, už tak omezenou schopnost ODS zareagovat na aktuální společenskou realitu jen zkomplikuje. Drahná léta se mluví o tom, že českým politikům chybí schopnost formulovat dlouhodobé vize. Cesta, kterou si ODS při svém aktuálním resuscitačním úsilí, jak se zdá, zvolila, ovšem stranu k tomuto cíli dovede jen těžko. ODS nepotřebuje návrat ke kořenům, ale návrat do reality.
Autor je student politologie.