Po světě se více či méně symbolicky protestuje proti zimním olympijským hrám v Soči kvůli porušování lidských práv v Rusku. V Praze zatím roste Olympijský park Soči–Letná, za který dají daňoví poplatníci minimálně čtyřicet milionů korun, tedy polovinu jeho celkové ceny. Mají na vybranou buď zahořkle nadávat, odevzdaně mávnout rukou, anebo si v lehkomyslném opojení užívat běžkařskou trať, snow park, bruslení na ploše téměř pěti kilometrů čtverečních a další podobné atrakce, ale především přímé přenosy z olympiády.
„Spekuluje se o tom, že projekt Olympijského parku má ověřit, nakolik je možno posunout hranice využití zatím volné Letenské pláně.“
Přípravy na atmosféricky růžově nasvícené zimní plesání narušily zprávy o nesrovnalostech při povolení stavby parku. Původně pořadatelé počítali s využitím výjimky stavebního zákona pro umisťování cirkusů. Vzhledem k velikosti Parku ale měli na stavebním úřadu městské části Praha 7 na okamžik za to, že stavba probíhá načerno. Úřad však velmi rychle otočil a potvrdil, že použití výjimky je v pořádku. Magistrát poté ještě pro jistotu odsouhlasil výjimku ze stavební uzávěry, která pro Letenskou pláň platí.
Faraonské stadiony
Servilita úřadů vzhledem k pořádání této nákladné akce, jež by se klidně mohla konat na už existujících sportovištích (ale jde přece o prestiž), je příznačná. Ostatně také vlády kandidátských zemí usilujících o nominaci se mohou přetrhnout, aby uspěly, a vynakládají nemalé částky na zpracování studií využitelných lokalit a na reklamní propagaci, jejímž účelem je přesvědčit veřejnost o prospěšnosti akce. Třeba bývalý pražský primátor Pavel Bém, který nadšeně propagoval možnost pořádat olympiádu přímo v Praze, dokázal za propagační kampaň, jež byla tak trefně parafrázována na plochách následně zrušené letenské venkovní galerie Artwall, a za studie možných lokací z veřejného rozpočtu utratit sedmdesát milionů. I když se těmito penězi mohly jistě podpořit lepší věci než Bémovy olympijské sny, je tato částka mizivá proti investicím, které by město a stát čekaly v případě úspěšné kandidatury. Tvrdilo se přitom, že většina investic (například výstavba silnic nebo nová linka metra) je stejně v budoucnu nevyhnutelná.
Jak známo, kvůli jednorázové akci se staví faraonské stadiony, pro něž se následně těžko hledá využití a při jejichž stavbě obvykle umírá mnoho špatně placených dělníků. Zpravidla je také potřeba vystěhovat populaci, která buď bydlí v lokalitách určených pro výstavbu, nebo by svou chudobou kazila idylický obrázek zdraví, úspěchu a bohatství, jež se olympijské hry snaží navodit. Z toho důvodu bylo před olympiádou v Pekingu vystěhováno na jeden a půl milionu obyvatel, v případě Soči šlo „jen“ o dva tisíce, z nichž někteří nedostali žádné náhradní bydlení. Dalším souvisejícím problémem je značné zrychlení procesu gentrifikace, tedy zlukrativnění částí města, které původně obývala chudší populace. Ta je vytlačena rostoucími cenami a nahrazena lépe situovanými obyvateli, případně čtvrtěmi skleněných administrativních paláců, obchodních center a podobně. Hry jako cizopasník napadnou určité místo, a když je opustí, je k nepoznání – jako třeba londýnská čtvrť Hackney. Ale vraťme se do Prahy: spekuluje se totiž o tom, že projekt Olympijského parku má ověřit, nakolik je možno posunout hranice využití zatím volné Letenské pláně.
Zisky neznající hranic
Většinu již zmíněných efektů s sebou přináší i FIFA se svým mistrovstvím světa ve fotbale. V Brazílii, jež bude šampionát v létě hostit, bylo vystěhováno nebo ještě je vystěhováváno ze svých domovů kolem dvou set tisíc obyvatel a výrazně se zvýšila státní represe. Stát ví, proč se má na pozoru. Z velké části chudé populaci se totiž poněkud špatně vysvětluje, proč vláda financuje padesáti miliardami dolarů mega akci, když základní veřejné služby, jako je zdravotnictví nebo školství, nefungují. Důvod je přitom prostý: veřejné peníze se tak snadno mění v soukromé zisky. Kromě velkých stavebních firem a sponzorů si na své přijde i samotná FIFA, která letos odhaduje čisté zisky na pět miliard dolarů. I když Mezinárodní olympijský výbor je neziskovou organizací, také v případě olympiády jde samozřejmě o byznys.
Emoce spojené se sportovními událostmi mají především pomoci zastřít, co se při nich skutečně děje a v čí prospěch. Národnímu fandění předchází snaha jednotlivých vlád o získání mezinárodní prestiže a úplně na počátku pak leží skutečný zájem, který nás vrací ke staré dobré globalizaci neznající hranic. Jde přece o to co nejvíce vydělat.
Autorka je spolupracovnice redakce.