Uzavřené rezidenční areály (anglicky gated communities) představují novou, nicméně rychle se rozrůstající součást měst prakticky po celém světě. Zpravidla se jedná o areál bytových či rodinných domů, který je za pomoci zdí, plotů či soukromé bezpečností agentury uzavřen každému, kdo v areálu nebydlí či nemá zvláštní povolení ke vstupu. Jde tedy o jednu z forem privatizace veřejného prostoru. V areálech také často platí zvláštní společná pravidla, která mohou být vytvořena samotnými rezidenty či developerem.
Dostupný luxus
První uzavřené rezidenční areály začaly vznikat koncem 19. století v okolí severoamerických měst. Jednalo se o vysoce luxusní bydlení, určené pro nejvyšší společenské vrstvy a celebrity, které zde chtěly najít klid a soukromí uprostřed rušného průmyslového velkoměsta. Postupem času se stalo bydlení v uzavřených areálech dostupným i pro příslušníky širších společenských vrstev a etnických skupin. Přibližně od sedmdesátých let 20. století už uzavřené rezidenční areály přestaly být symbolem vysoce luxusního a nedostupného bydlení. V některých městech Spojených států, jako jsou Miami či Houston, v tomto typu bydlení dnes žije skoro třicet procent obyvatel. Postupem času se výstavba uzavřených rezidenčních areálů rozšířila i do dalších oblastí světa – především do zemí s vysokou kriminalitou a sociální polarizací mezi bohatými a chudými, jako jsou Latinská Amerika, Jihoafrická republika či Čína, ale také do postsocialistických států střední a východní Evropy.
Nechat problémy venku
Vznik uzavřených rezidenčních areálů ovlivňuje více faktorů. Ve státech s vysokou kriminalitou se do uzavřených areálů stěhují především lidé, kteří se cítí ohroženi trestnou činností. Lidé se do uzavřených rezidenčních areálů stěhují také proto, aby za ploty a zdmi unikli problémům města, jako jsou hluk, znečištění nebo špatně udržované veřejné komunikace. Mezi další důvody patří zajištění vyššího stupně soukromí či touha po životě v oblasti s vyšším pocitem komunitní sounáležitosti. Často jde také o prestiž – tuto image vydatně podporují developeři, kteří jsou v podmínkách současné ekonomiky nuceni neustále inovovat a hledat nové realitní produkty.
Výstavba by samozřejmě nebyla možná bez stavebních povolení vydávaných místní správou. Proto se výstavba rezidenčních areálů spojuje s popularitou neoliberální politiky. Neoliberálové prosazují privatizaci a deregulaci jako efektivní prostředek zvýšení ekonomické úrovně, ale také vyřešení sociálních problémů. Podporují proto také privatizaci veřejného prostoru a bezpečnosti. Podle zastánců této politiky jsou navíc uzavřené rezidenční areály výhodné pro místní správu, protože ta se pak nemusí starat o různé druhy údržby a služeb, jako je třeba odklízení sněhu nebo zajišťování bezpečnosti. Luxusní bydlení má navíc povzbudit další investice v lokalitě.
Malé, ale naše
Ve Spojených státech, Latinské Americe či Jihoafrické republice jsou uzavřené rezidenční areály obvykle rozlehlé a silně střežené. Jedná se především o oplocené čtvrti rodinných domů, lokalizované za městským jádrem. Obdobná výstavba v Česku bývá rozlohou menší a fyzická separace není nikterak silná – oplocení nebývá tak výrazné, často zcela chybí přítomnost bezpečnostních agentur. Jde především o nově postavené bytové domy, lokalizované ve vnitřním městě. Většinu českých uzavřených areálů nalezneme v Praze a jejím blízkém okolí. Podobně jako jinde také u nás se postupem času zvýšila dostupnost tohoto typu bydlení. Nicméně je stále patrné, že klientelu tvoří sociálně silnější obyvatelstvo a bohatší cizinci z USA, západní Evropy či Ruska. Kriminalita ani sociální nerovnost u nás není na takové úrovni jako ve Spojených státech či Latinské Americe, a proto rozvoj tohoto typu bydlení podněcují především marketingové strategie developerů.
Autor je sociální geograf.