„To neni jednoduchej proces, ta přestavba, neni. To je proces, abych tak řek, v kerým se ne každej vyzná. Proces, do kerýho můžou vstoupit nepřátelé a vypadaj jako přátelé, po jistou dobu,“ tak zní památná, tragikomická Jakešova slova z Červeného hrádku ze září roku 1989. Slova, která se stala symbolem sklerózy upadající byrokratické elity umírajícího režimu, odtržené od lidí a jejich všední reality. Podobné pocity o kůlu v plotě v nás mohla vyvolat slova pánů Jiřího Peňáse a Josefa Chuchmy z Lidovek v pořadu Názory a argumenty Českého rozhlasu z 5. ledna. Ač se bezradné či vyprázdněné projevy k tomu Jakešovu přirovnávají často, těžko si v tomto případě nevšimnout podobné izolovanosti, v níž se tito nositelé vysoké kultury a konzervativních hodnot ocitli.
Co se stalo se zlatou mládeží?
Jiří Peňás označil jako akt vystihující uplynulý rok 2013 facku, kterou jednomu básníkovi uštědřili dva mladí levicoví radikálové. Co se to s tou naší zlatou mládeží, kterou jsme potkávali v kavárnách s knížecí plackou na klopě, stalo? Zdá se, že generace vysokoškoláků, které rok 1989 otevřel dveře k podnikání a budování kariér, té dnešní, stojící před dveřmi uzavřenými právě generací devětaosmdesátníků, nerozumí. Josef Chuchma se zase při návštěvě panelové diskuse o ideologii a literatuře v Tranzitdisplay, pořádané Ádvojkou, ocitl na půdě, o jejíž existenci neměl dosud ani ponětí.
„Je to politicky organizovaný fašismus, potvrzený řádnými volbami, vůlí lidu. Lidu, jehož existenční problémy nedokázal vyřešit levicově-populistický Směr, nýbrž pravicově-populistický Kotleba.“
K tomu všemu je třeba říct několik věcí. Za prvé: Peňás se o svou mládež, složenou z rozmazlených fracků, kteří nikdy nepoznali ani tvrdou dělnickou práci, ani nemají zničený život kvůli barvě pleti nebo přízvuku, nemusí bát. Je arogantně zahleděná do svého vlastního světa a odtržená od reality tam venku stejně jako on sám.
Za druhé: světů, o jejichž existenci Chuchma neměl dosud ani ponětí, je víc. Je to svět chudých, sociálně vyloučených Romů v lokalitách mimo Prahu. V Ostravě, Ústí nad Labem a na mnoha jiných místech. Lokace, na nichž uplynulý rok ozbrojení neonacisté týden co týden pořádali protiromské pochody. Místa, kde vedle starších Romů, pamatujících si rok 1989 i minulý režim, žije i romská mládež.
Nechodí do opery, nenosí šedé šály a kostěné kulaté obroučky a nepopíjí ve Slávii kávu se zdviženým malíčkem u stolku u okna, aby je každý viděl. Většina z nich nestuduje na vysokých školách a jména Peňás či Putna jim nic neříkají. A přesto si umí vytvořit vlastní kulturu. Mladí cigánští rappeři dokážou k ostatním cigánům mluvit jejich jazykem a reflektovat jejich problémy. Můžeme jim vytýkat leccos, ale nelze nevidět, že plní důležitou roli intelektuálů svého vlastního společenství a intelektuály (nejen) z Lidovek nepotřebují.
Fašismus z vůle lidu
Otázka pro všechny kůly v plotě, kulturní konzervativce veškerých politických orientací, tudíž zní: Proč nejdete mezi ně, nezachlastáte s nimi v místní putyce a nezeptáte se jich, co si myslí o liberální demokracii, tržním hospodářství a minulém režimu, případně o vzniku nové levicové strany, revoluci či komunismu? To je otázka především pro tzv. levicové intelektuály, kteří by rádi vykládali svět a vyváděli masy z temnoty vládnoucí ideologie, ale bohužel si takřka v ničem nezadají s Jakeši typu Peňáse.
Tím, co nejpřesněji vystihuje rok 2013, není facka, která byla uštědřena jednomu básníkovi za to, že není schopen vnímat realitu, ale zvolení neonacisty Mariána Kotleby županem banskobystrického kraje ve svobodných volbách – základní instituci liberální demokracie. Už to není fašismus ožralých zpěváků z vinárny Orlík ani fašismus v textech okrajových neumětelů. Je to politicky organizovaný fašismus, potvrzený řádnými volbami, vůlí lidu. Lidu, jehož existenční problémy nedokázal vyřešit levicově-populistický Směr, nýbrž pravicově-populistický Kotleba.
Tohle všechno jsou přece tak zlé, ošklivé věci a nepěkné světy, jimž naši přední i zadní, ale vždy hlavně elitní intelektuálové nemůžou a nechtějí rozumět. Snad to pomůže vyvolat falešný pocit, že to, co nechápeme, neexistuje. Nebudou možná rozumět ani tehdy, až si jednoho dne neonacisté přijdou i pro ně a budou jako hospodář, omámený alkoholem nebo hašišem, který křičí, že mu hasiči při hašení požáru postříkali peřinu – řečeno s Vasilem Biľakem.
Autor je levicový radikál.