Snowdenovo odhalení, že Národní bezpečnostní agentura (NSA), tato americká továrna na totální světovou kontrolu, jen v Německu dokázala „zpracovat“ stovky milionů telefonátů, e-mailů a textových zpráv měsíčně, vyvolalo rozhořčení občanů a paniku mezi politiky. O šok ale přesto nešlo. Vzhledem k vývoji politiky Spojených států mohl nanejvýš překvapit rozsah a systematičnost špiónování, nikoli jeho existence. Nicméně politická scéna byla nucena reagovat, přičemž měla na vybranou buď frontální konflikt se Spojenými státy, nebo demontáž vlastního mýtu suverénního státu.
„Veřejné odhalení postavilo každého jednotlivce před otázku, jak vnímá hodnoty suverenity a práva a jakou roli dnes německý stát vůbec hraje. Ani ten největší politický naivka totiž nemohl brát vážně Obamovu argumentaci, že odposlechy slouží boji proti terorismu.“
Od samého počátku bylo patrné, že na programu je taktika sametového protestu podle hesla „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Nyní se ale zdá, že tolik opěvovaná plánovaná smlouva o vzájemném nevyzvídání (v německé politické hantýrce „No Spy-Abkommen“) zůstane pouze zbožným přáním. Před několika dny o tom s odkazem na dobře informované kruhy referovaly deník Süddeutsche Zeitung i severoněmecká veřejnoprávní televizní stanice NDR. Podle těchto zpráv měl jeden vysoce postavený německý účastník jednání prohlásit: „Oni nás obelhali. Američané chtějí nadále vyzvídat, nedostaneme nic.“ Američané se prý nechtějí vzdát ani špiónování vládních činitelů. Gerhard Schindler, šéf německé zpravodajské služby BND, k tomu dodal, že než přijmout pakt zvýhodňující USA, bude lépe nemít žádný.
Rétorická kulturistika
Politická reprezentace Spolkové republiky, která má podle ústavy chránit své občany před špehováním, byla náhle nucena reagovat, což v kontextu „úzkých spojeneckých vztahů“ představuje právně-politický problém, bobříka odvahy a morální výzvu v jednom. Edward Snowden zkrátka přinutil reprezentanty lidu prokázat, jak vážně berou nejen ústavu, ale i sebe samotné. Veřejné odhalení postavilo každého jednotlivce před otázku, jak vnímá hodnoty suverenity a práva a jakou roli dnes německý stát vůbec hraje. Ani ten největší politický naivka totiž nemohl brát vážně Obamovu argumentaci, že odposlechy slouží boji proti terorismu. Již první fáze špionážní diskuze přitom naznačila, že USA své aktivity nehodlají omezit nebo dokonce zastavit a že německá strana nemá skutečný zájem ani na konfliktu, ani na hlubším vyšetřování celé kauzy. Od samého počátku bylo jasné, že celá záležitost zůstane v oblasti rétoriky. Všechna vyjádření prezidenta Obamy potvrzovala, že se o omezení špionážních aktivit v Německu ani jinde vůbec neuvažuje. Ve vyšetřovací komisi Spolkového sněmu byl právník a někdejší aktivista Hans-Christian Ströbele více méně jediný, kdo prokázal snahu jít ke kořenu věci. V této souvislosti je ale třeba zdůraznit, že právě on vůbec nereprezentuje tradiční tvář německé politiky.
Rétorickou kulturistiku jsme zažili i nyní, když se vynořily zprávy o krachujících německo-amerických jednáních. Stephan Mayer, vnitropolitický mluvčí parlamentní frakce CDU-CSU, prohlásil v týdeníku Die Zeit, že je nutné v případě neúspěchu zvolit řeč, které Američané rozumí, a uvažovat tedy o hospodářských sankcích. Předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmar Brok zase pohrozil přerušením jednání o plánované zóně volného obchodu mezi Evropskou unií a USA, pokud Washington neuzavře s Bruselem dohodu o ochraně soukromých údajů. Dlužno dodat, že v tomto případě existuje nemálo hlasů, které připomínají, že pokud by to byl jediný důsledek aktivit NSA v Německu, pak za ně můžeme děkovat. Philipp Mißfelder, zahraniční expert CDU, se v televizní stanici ARD vyslovil pro dohodu, která by nebyla pouze papírová a jejíž nedodržení by se tvrdě trestalo – ovšem už blíže nespecifikoval jak. Hospodářské sankce nicméně považuje za kontraproduktivní. Předseda parlamentní frakce SPD Thomas Oppermann oznámil jednotu vládní koalice v názoru, že je nutné dosáhnout podpisu antišpionážní smlouvy. V opačném případě by to prý změnilo vzájemné vztahy. Jan Korte z Die Linke naopak přirovnal vládu, spějící po sedmi měsících špionážní aféry k debaklu v jednání, k nahému císaři.
Standardní diplomatické škádlení
O čem vlastně chtěla Angela Merkelová s USA jednat? Podle kancléřky jednání pokračují, protože „na německé půdě musí platit německé zákony“ a je potřeba jen „odstranit některé rozdílné názory“. Zákulisní informace ale hovoří o naprogramovaném neúspěchu, mimo jiné i proto, že se z části jedná i o hospodářskou špionáž. Shovívavý postoj Merkelové od samého počátku oslabuje německou pozici – pokud ji ovšem vůbec někdo zaujal, kromě Ströbeleho, několika konzervativních politiků a levého křídla strany Die Linke. Mdlý postup vlády v podstatě signalizoval americké straně, že o své zájmy v německých zemích nemusí mít obavy. Rigorózní vyšetřování aktivit NSA by navíc zřejmě vyneslo na světlo i ty aspekty činnosti BND, které se rovněž nacházejí v kolizi s právem, což kromě jiných nepřímo potvrdila i zmíněná vyšetřovací komise.
Vše nakonec nasvědčuje tomu, že aktivity německé vlády a parlamentu nevybočí z rámce standardního diplomatického škádlení. Můžeme se rozloučit nejen s antišpionážní dohodou, ale i s dalším pokusem o zahrát si na politickou kulturu demokracie. Řadovému německému občanu přibude jen další kamínek do mozaiky orwellovské reality a další kapka do džbánu politické frustrace. Zasedání Spolkového sněmu na aktuální téma se konalo za účasti hrstky poslanců a za nepřítomnosti všech ministrů.
Autor je historik a religionista.