V geopolitické koncepci imperialismu není Střední Amerika než přirozeným přívěskem Spojených států. Dokonce ani Abraham Lincoln, který také pomýšlel na anexi jejího území, neunikl diktátu doktríny Manifest Destiny, který velmoc uplatňovala na sousední oblasti.
V polovině 19. století „filibuster“ čili pirát William Walker, jenž působil ve jménu bankéřů Morgana a Garrisona, vpadl do Střední Ameriky v čele bandy zabijáků, kteří sami sobě říkali „americká falanga nesmrtelných“. S neoficiální záštitou vlády Spojených států Walker loupil, zabíjel, pustošil a během jednotlivých výprav se postupně prohlásil prezidentem v Nikaragui, Salvadoru a Hondurasu. Na okupovaných územích znovuzavedl otroctví a pokračoval ve filantropickém díle, které jeho vlast uskutečnila v zemích jen o něco dříve uloupených Mexiku.
Při svém návratu byl ve Spojených státech přivítán jako národní hrdina. Od té doby následovaly invaze, intervence, ostřelování, povinné půjčky a smlouvy podepisované před hlavněmi děl. V roce 1912 prezident William H. Taft prohlásil: „Nejsme daleko ode dne, kdy tři vlajky pruhů a hvězd na třech stejně vzdálených místech vyznačí rozpětí našeho teritoria: první na Severním pólu, druhá u Panamského průplavu a třetí na Jižním pólu. Bude nám patřit celá polokoule, která nám vzhledem k naší rasové nadřazenosti už náleží morálně.“ Taft říkal, že přímá cesta spravedlnosti v zahraniční politice Spojených států „v žádném případě nevylučuje aktivní intervenci, abychom zajistili našemu zboží a našim kapitalistům možnost prospěšných investic“. Ve stejné době exprezident Theodore Roosevelt hlasitě připomínal svůj úspěch v podobě amputace území patřícího Kolumbii: „I took the Canal,“ prohlašoval novopečený laureát Nobelovy ceny míru, když vyprávěl, jak dosáhl nezávislosti Panamy. Kolumbie o něco později dostala odškodnění v hodnotě 28 milionů dolarů: to byla cena jedné země, která vznikla proto, aby Spojené státy měly k dispozici dopravní cestu spojující Atlantský a Tichý oceán.
Podniky se zmocňovaly zemí, cel, státních pokladnic a vlád. „Marines“ se vyloďovali u cizích břehů, aby „chránili život a zájmy občanů Spojených států“ – jde o stejné alibi, které bylo použito v roce 1965, aby se svěcenou vodou smyly hříchy z Dominikánské republiky. Vlajka vlála také nad jiným zbožím. Kapitán Smedley D. Butler, který stál v čele mnoha vojenských misí, shrnul svou vlastní činnost v roce 1935, kdy byl již penzionován: „Strávil jsem třiatřicet let a čtyři měsíce v aktivní službě coby součást nejagilnější vojenské síly této země: u námořní pěchoty. Sloužil jsem ve všech hodnostech, od podporučíka po divizního generála. A během celé té doby jsem strávil většinu času ve funkci prvotřídního pistolníka pro velký byznys, pro Wall Street a bankéře… Stručně řečeno, byl jsem gangster kapitalismu. Tak například v roce 1914 jsem napomáhal tomu, aby se Mexiko a zejména přístav Tampico staly snazší kořistí pro ropné zájmy USA. Pomáhal jsem udělat z Haiti a Kuby vhodné místo pro výběr výnosů National City Bank. V letech 1909 až 1912 jsem pomáhal čistit Nikaraguu pro mezinárodní bankovní dům Brown Brothers… V roce 1916 jsem přinesl světlo na Dominikánskou republiku ve jménu cukrářských zájmů USA. V roce 1903 jsem pomáhal ‚pacifikovat‘ Honduras ve prospěch severoamerických ovocnářských společností.“
Už v prvních letech dvacátého století filosof William James pronesl nepříliš známou větu: „Naše země jednou provždy vydávila Prohlášení nezávislosti…“ Abychom neuváděli víc než jeden příklad: Spojené státy okupovaly Haiti po dvacet let a v této černošské zemi, která byla dějištěm první vítězné vzpoury otroků, zavedly rasovou segregaci a režim nucených prací a při jedné ze svých represivních akcí zabily půldruhého tisíce dělníků (podle vyšetřování Senátu USA v roce 1922), a když místní vláda odmítla, aby se Národní banka stala filiálkou newyorské National City Bank, zastavily výplatu mezd prezidentovi a jeho ministrům, aby si to nechali projít hlavou.
Podobné příběhy se opakovaly na ostatních ostrovech Karibiku a v celé Střední Americe, geopolitickém prostoru Mare Nostrum [Naše moře] Impéria, podle střídavého rytmu politiky velkého klacku – „big stick“ – nebo „dolarové diplomacie“.
Korán zahrnuje banánovník mezi stromy ráje, nicméně „banánizace“ Guatemaly, Hondurasu, Kostariky, Panamy, Kolumbie a Ekvádoru budí podezření, že se jedná spíše o strom pekelný. V Kolumbii se United Fruit Company zmocnila největšího velkostatku v zemi, když v roce 1928 vypukla velká stávka na atlantickém pobřeží. Dělníci z banánových plantáží byli rozprášeni kulkami naproti železniční stanici. Oficiální dekret byl nadiktován následovně: „Muži veřejných pořádkových sil zůstávají oprávněni k ozbrojenému zásahu…“; a potom ani nebylo nutné diktovat nějaký dekret, aby byly krvavé lázně vymazány z oficiální paměti země [tyto události jsou námětem románu La casa grande, který napsal Álvaro Cepeda Samudio (Buenos Aires, 1967), a tvoří také jednu z kapitol Sta roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze (Buenos Aires, 1967, česky 1971) – pozn. editora knihy]: „Ovšemže to byl sen,“ opakují důstojníci.
Miguel Ángel Asturias vypráví proces conquisty a vydrancování Střední Ameriky: Jeho románový „El papa verde“ je Minor Keith, nekorunovaný král celého regionu, otec United Fruit Company, požírač zemí. „Máme přístavy, železnice, pozemky, stavby, prameny – vypočítával prezident –, dolar je v oběhu, mluví se anglicky a naše vlajka letí vzhůru… Chicago nemohlo necítit hrdost na tohoto synka, který se vydal do světa s párem pistolí a vrátil se, aby si vyžádal své místo mezi králi masného průmyslu, králi mědi, králi žvýkací gumy.“ [Trilogii, publikovanou v Buenos Aires v padesátých letech, tvoří romány El viento fuerte, El papa verde a Los ojos de los enterrados (Silný vítr, Zelený otec a Oči pohřbených). V Silném větru jedna z postav, Mr. Pyle, pronáší prorocká slova: „Pokud místo zakládání nových plantáží nakoupíme od jednotlivých pěstitelů jejich ovoce, získáme do budoucna mnoho.“ Právě to se teď děje v Guatemale: United Fruit – teď ovšem pod názvem United Brands – uskutečňuje svůj banánový monopol skrze mechanismy komercializace, které jsou účinnější a méně riskantní než přímá produkce. Je na místě podotknout, že produkce banánů v šedesátých letech prudce klesla ve chvíli, kdy se United Fruit rozhodla prodat a/nebo pronajmout své plantáže ohrožené vřením sociálního hnutí – pozn. editora knihy.]
Ve 42. poledníku načrtl John Dos Passos zářivý životopis Minora Keitha a celého podniku: „V Evropě a Spojených státech lidé začali jíst banány, takže ve Střední Americe vykáceli prales, aby zaseli banánovníky, a postavili železnici, aby mohli banány převážet, a každým rokem víc a víc parníků Great White Fleet mířilo na sever přeplněno banány, a to je historie amerického impéria v Karibiku a Panamského průplavu a budoucího Nikaragujského průplavu a mariňáků a pancéřových lodí a bajonetů…“
Půda zůstala vyčerpána stejně jako pracovníci: půdě ukradli humus a dělníkům plíce, ale vždy zůstávala další půda k vyždímání a další pracovníci ke zdecimování. Diktátoři, tito operetní velikáni, bděli nad prospěchem United Fruit s nožem v zubech. Později produkce banánů klesla a všemocná ovocnářská firma se dostala do určité krize, nicméně Střední Amerika je i v těchto dnech místem zaslíbeným dobrodruhům usilujícím o zisk, přestože káva, bavlna a cukr připravily banány o jejich privilegované postavení. V roce 1970 jsou banány hlavním zdrojem deviz pro Panamu a Honduras, v Jižní Americe pak pro Ekvádor. Okolo roku 1930 Střední Amerika vyvážela 38 milionů trsů banánů a United Fruit platila Hondurasu jeden cent daně z každého trsu.
Neexistoval způsob, jak kontrolovat, zda tato miniaturní daň (která později o něco vzrostla) byla skutečně placena, a neexistuje ani dnes, protože United Fruit dosud vyváží a dováží, co se jí zlíbí, mimo systém státních cel. Obchodní a platební bilance země je dílem fikce techniků s mimořádně bujnou fantazií.
Autor je novinář a spisovatel.
Úryvek pochází z knihy Las venas abiertas de América Latina (Otevřené žíly Latinské Ameriky, 1971). Ze španělského originálu přeložil Michal Špína.