Edward Snowden, který minulý rok upozornil na špehovací praktiky Washingtonu, se nyní potýká s narůstající vlnou apatie veřejnosti vůči problematice sledování. Tento spolupracovník americké Národní bezpečnostní agentury (NSA), z něhož se stal „whistleblower“, totiž odhalil příliš mnoho nepohodlných skutečností o fungování současného světa.
Technická infrastruktura a geopolitická moc, nespoutaný konzum a všudypřítomný dohled, vznešené řeči o „svobodě internetu“ a přízemní fakt čím dál větší internetové kontroly – všechny tyto aspekty jsou vzájemně propojené způsobem, o němž by raději většina z nás vůbec nechtěla přemýšlet a ani nic vědět. Raději se proto soustředíme jen na jeden prvek celého řetězce, sledovací mechanismy státních institucí, a většinou ignorujeme všechny ostatní.
Žádné zákony či nástroje neochrání občana, který – inspirován pohádkami ze Silicon Valley – neváhá stát se obchodníkem s informacemi.
Diskuse o sledování se záhy velice úzce vymezila a zahltila fakty technického rázu, a nikdo se dostatečně nevěnoval otázkám smysluplnosti zahraniční politiky USA, nejednoznačné budoucnosti digitálního kapitalismu či přemístění moci z Washingtonu a Bruselu do Silicon Valley. Nejde jen o to, že nefunguje NSA, nefunkční je i naše komunikace (způsob, jak ji vedeme a jak za ni platíme). Příčiny tohoto stavu jsou nejen právní a technologické, nýbrž i politické a ekonomické. Příliš mnoho vlád, svázaných nutností hledat finanční zdroje a nedostatkem představivosti, co se týče infrastruktur, se totiž velmi brzy vzdalo svých komunikačních sítí ve prospěch technologických společností.
Snowden vytvořil podmínky pro tolik potřebnou globální debatu, která mohla osvětlit mnohé z těchto věcí. Bohužel k žádné nedošlo. Odhalení závislosti Spojených států na sledování vyvolalo nevýrazné, prvoplánové reakce. Velká část nažhavené antiamerické rétoriky, jež vyústila v marné pokusy o nápravu, se ukázala jako nepoužitelná. Řada zahraničních představitelů se stále drží představy, že kdyby Spojené státy přislíbily dohodu o zastavení sledování, perverze odhalená Snowdenem by zmizela.
Informace jako platidlo
Politici se v tomto případě dopouštějí stejné chyby jako sám Snowden, který přisuzuje tato pochybení příliš velkým pravomocem tajných služeb. Ani on si nemusí být úplně vědom toho, co vlastně rozkryl. Nejedná se tolik o izolované případy zneužití moci, které mohou být napraveny novelami zákonů, jež by zavedly přísnější kontroly sledování a více nástrojů k ochraně soukromí nebo by učinily požadavky státu vůči technologickým firmám transparentnější.
Všechny tyto kroky jsou samozřejmě nutné. Jsou to snadno dostupné strategie, o nichž víme, jak je prosadit a jak z nich těžit. Přinejmenším mohou vytvořit zdání, že se něco děje. Ale k čemu jsou nám tyto kroky v boji proti mnohem více zneklidňující tendenci, kdy za služby (a možná brzy i za předměty každodenní potřeby) platíme čím dál častěji nikoli penězi, ale našimi osobními informacemi?
Žádné zákony či nástroje neochrání občana, který – inspirován pohádkami ze Silicon Valley – neváhá stát se obchodníkem s informacemi. Je vždy ve střehu, zda se neobjeví novější, rychlejší a výnosnější způsob, jak zpeněžit vlastní data – ať už se jedná o informace o nákupech nebo kopie genomu. Tito občané touží po nástrojích umožňujících odkrývání vlastních údajů, nikoli jejich ochranu. Každá informace, jakkoliv triviální, se v současnosti stává skrytým jměním, je jen třeba pro ni najít správného kupce. Ten se případně může přihlásit sám, pokud za informaci může nabídnout nějakou výhodnou službu – to je, zdá se, případ Googlu a jeho služby Gmail.
Co uniká Snowdenovi i většině jeho odpůrců a stoupenců, je fakt, že s velkou pravděpodobností zažíváme proměnu fungování kapitalismu a osobní informace se stávají alternativním systémem placení. Přínos pro spotřebitele je už nyní zřejmý, možné dopady na občana nikoli. Jak se rozšiřuje trh s osobními údaji, množí se totiž i vedlejší účinky – a demokracie je jejich hlavní obětí.
Problémy samotného systému
Je nepravděpodobné, že by stále probíhající proměna peněz v informace oslabila vliv NSA, spíše vytvoří vícero silnějších prostředníků, kteří se budou oddávat její posedlostí daty. Aby debata o sledování mohla být relevantní a měla politické ostří, musí být zároveň debatou o kapitalismu, v opačném případě riskuje, že se rozplyne v odtažitých právnických diskusích o soukromí.
Jsou tu ale další zásadní, dosud přehlížené aspekty problému. Není na místě být kritičtější vůči námitkám NSA a dalších agentur, že tyto informace potřebují, aby se mohly věnovat preventivnímu řešení budoucích problémů? Neměli bychom dovolit, aby snazší dostupnost prevence zastínila pokusy identifikovat jádro problému tkvící v samotném systému. Doufají-li americké tajné služby, že jednoho dne budou moci klasifikovat mladé Jemence na základě náchylnosti k teroristickým útokům, neznamená to zároveň, že bychom se neměli věnovat příčinám jejich nespokojenosti – za níž se může skrývat například i nadměrné používání bezpilotních letounů proti jejich otcům.
Tyto otázky bohužel nejsou na pořadu dne. I z toho důvodu, že mnoho z nás přijalo onen zjednodušující příběh, který se hodí jak Washingtonu, tak Silicon Valley – potřebujeme jen více zákonů, více nástrojů, více transparentnosti. Snowden však odhalil nové pnutí v srdci moderního kapitalismu a demokracie. K jeho řešení je potřeba trochu více představivosti.
Autor je mediální teoretik.
Z anglického originálu The Snowden Saga Heralds a Radical Shift in Capitalism, publikovaného na serveru The Financial Times, přeložila Tereza Stejskalová.