Přílet ruského oligarchy s politickými ambicemi a bývalého majitele ropné společnosti YUKOS Michaila Chodorkovského v doprovodu šedé eminence německé zahraniční diplomacie Hanse-Dietricha Genschera do Berlína vyvolal kromě jiného otázky po důvodech jeho náhlého propuštění. Budoucnost možná ukáže smysl celé dohody a uvidíme, do jaké míry Chodorkovskij myslel vážně slova o politické abstinenci. Údajná snaha Vladimíra Putina o vylepšení image před blížící se olympiádou v Soči nemusí být pravou příčinou. Nikdo totiž neví lépe než on, že o jeho demokratickém nebo antidemokratickém mediálním obrazu nerozhoduje Chodorkovskij ani Pussy Riot, ale míra ruského odporu vůči euro-americkým globálním zájmům. Pro tuto chvíli tedy přenechejme spekulace jiným a podívejme se na cestu bývalého oligarchy z Jelcinových časů světem byznysu a politiky.
V objetí se Západem
Hned na úvod je třeba konstatovat, že v kauze Chodorkovskij se jednalo o politický proces, nebo přesněji o proces s politickým pozadím, jen v poněkud jiném smyslu, než nám sugerují západní politici a zglajchšaltovaná média. Ten, kdo během krátké doby nabyl ekonomických prostředků a majetku, který z něj učinil nejbohatšího člověka v Rusku (ve věku čtyřiceti let se jeho jmění odhadovalo na patnáct miliard dolarů), bude mít s největší pravděpodobností nejen jednu, ale hned několik „mrtvol ve sklepě“. A „Putin“, jak západní sdělovací prostředky rádi personifikují Rusko, není jediný, kdo tyto „mrtvoly“ v případě potřeby vytáhne z podzemí na světlo.
Na Západě bychom mohli prezentovat nepřehledný počet takovýchto politických exhumací, v případě Ruska a Chodorkovského šlo podle všeho o nejvyšší státní zájem – o suverenitu Ruské federace. Co se samotného obvinění týče, bývalý majitel a šéf YUKOSu to formuloval takto: sám zákony neporušil, pouze využil jejich mezery a díry. Aby bylo jasné, v jakých dimenzích se pohybujeme: firmu získal v době éry oblíbence Západu Jelcina za 309 milionů dolarů, v roce 2003 se již její hodnota odhadovala na 45 miliard dolarů. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že v roce 1998 byl v USA zproštěn obvinění z nápomoci při praní špinavých peněz, na němž se měla podílet jeho vlastní banka spolu s Bank of New York. Tento případ pro Chodorkovského dopadl dobře, nikoli však pro tehdejšího ředitele newyorské banky Edmonda Safry, jehož o několik měsíců později našli mrtvého v jeho monackém sídle. V médiích se vynořily zprávy, že byl zavražděn ruskou mafií.
„Jak tedy vypadala americká politika vůči Rusku za posledních pětadvacet let? Systematické rozšiřování NATO, snaha o strategický průnik na Kavkaz a získávání vlivu na ruskou politiku mimo jiné skrze vládní i „nevládní“ organizace.„
V roce 2001 založil Chodorkovskij po vzoru Open Society Fund George Sorose vlastní nadaci Open Russia Foundation (ORF). V předsednictvu této „nevládní“ organizace nabídl křeslo například řediteli Petrohradské ermitáže Michailu Pjotrovskému, Henrymu Kissingerovi, bankéři Jacobu Rothschildovi, Arthuru Hartmanovi jakož i několika členům amerického Kongresu. ORF otevřela svá zahraniční sídla v Londýně a Washingtonu – první v Somerset House (prosinec 2001), druhé v Kongresové knihovně (Library of Congress, září 2002). Na washingtonské prezentaci vystoupil kromě špičky ORF a ředitele knihovny Billingtona i tehdejší šéf Světové banky James Wolfenson. Po zatčení Chodorkovského v roce 2006 byla nadace uzavřena. Podle listu Washington Post z 10. listopadu 2003 byl Chodorkovskij naopak povolán do manažérské rady jednoho z největších a nejvlivnějších investičních fondů, neblaze proslulého Carlyle Group, v jehož čele stáli kromě jiných vlivných osob z oblasti hospodářství, politiky a tajných služeb třeba George Bush senior, James Baker III. nebo Frank C. Carlucci, svého času ministr obrany USA a zástupce ředitele CIA.
Výchova politických kádrů
4. září 2003 koupil Chodorkovskij publikační práva v Moskovskije novosti, vlivného média z dob glasnosti a na místo šéfredaktora dosadil Jevgenije Kyseljova. 16. září stejného roku oznámila USAID, organizace napojená na americké ministerstvo zahraničí, že uzavřela kooperační smlouvu s ORF. (Jedna poznámka na okraj: Kyseljov patřil spolu s ředitelkou Open Russia Fund a Chodorkovského tiskovou mluvčí Irinou Jasinou k zakládajícím členům opozičního Kasparovova Výboru 2008.)
V roce 2003 odstartovala ORF celoruský projekt nazvaný Regional Schools of Public Politics, postavený na modelu dřívější instituce podobného rázu – Moskevské školy politických studií, založené v roce 1992. Plánovaných bylo padesát zařízení po celé Federaci. A právě Moscow school of political studies názorně demonstruje personální, finanční a institucionální propletenec kolem tehdejšího YUKOSu, který sice běžel pod hlavičkou NGO, jeho povaha byla ale fakticky určována západními politickými institucemi. Tyto nadace jsou nezávislé na vládách hostitelských zemí, v tomto případě Ruska, nikoli ale nezávislé ve vztahu k zahraničním finančním donátorům a politickým patronům, kteří pocházejí právě z těch zemí, v nichž by podobná konstelace platila minimálně za nepřípustný střet zájmů.
Tak třeba obchodní plán Moskevské školy 2002–2008 pomohla vypracovat britská vláda skrze další nadaci Democracy international. Do školní agendy měly pravidelný náhled Evropská komise i Rada Evropy, EU byla spoluautorem jejího programu a pomáhala získávat další dárce. Unie pomohla etablovat její odnože v Bulharsku a Gruzii, plánovala rozšíření těchto „škol“ do dalších postsovětských republik a zavázala se k pomoci při hledání dalších sponzorů a dárců. Brusel sám spolufinancoval Moscow school od roku 1996.
Prameny MEDE European Consultancy z roku 2003 otevřeně hovoří o snaze Unie, Spojených států a mnoha polovládních i soukromých organizací vytvořit „demokratické mechanismy prostřednictvím sítě škol, univerzit, politických a jiných subjektů a kreací politických vůdců“. Jinými slovy: celoplošně vytvořit školící centra k výchově politických kádrů sdílejících „západní hodnoty“. Doslova se v této souvislosti hovoří o „cílové skupině“ tzv. agents of change. Jejich snahou je proniknout do všech oblastí ruské společnosti, navázat kontakty v regionálních správních a politických jednotkách, v mediální i obchodní oblasti, budovat další „nevládní“ organizace. Za partnery Moskevské školy je považována domácí „demokratická politická elita, organizace občanské společnosti a zástupci obchodu“, ze zahraničních partnerů „Evropská komise a ambasády členských zemí Unie, velvyslanectví USA a společenství dárců“.
(Ne)vládní organizace
Jak tedy vypadala americká politika vůči Rusku za posledních pětadvacet let? Systematické rozšiřování NATO, snaha o strategický průnik na Kavkaz a získávání vlivu na ruskou politiku mimo jiné skrze vládní i „nevládní“ organizace. Za tímto účelem proudily do Ruska miliardy dolarů z prostředků ministerstva zahraničních věcí a dalších vládních institucí Spojených států prostřednictvím tzv. nevládních organizací a soukromých nadací jako třeba Endovement for Democracy, Freedom House, Open Society Fund a dalších spolků na prosazování amerických zájmů. V Rusku byly aktivní například i nadace Demokratické a Republikánské strany: National Democratic Institut s Madeleine Albrightovou a International Republican Institut v čele se senátorem Johnem McCainem. Za zmínku stojí, že obě nadace najdeme rovněž na webové stránce bratří Kličků v roli politických partnerů jejich UDARu a promotérů ukrajinského „euro-mejdanu“. Jen USAID „investovala“ do ruského vývoje skoro tři miliardy dolarů. Není potřeba připomínat, jak zavádějící je pojem „nevládní organizace“, když jejich vůdčí reprezentanti patří k politické elitě USA a jsou přímo nebo nepřímo personálně i finančně propojeny s americkou vládou.
Z hlediska Ruska se v kauze Chodorkovskij jednoznačně jednalo o pud sebezáchovy a následný akt sebeobrany. Plánovaný odprodej čtyřicetiprocentního podílu YUKOSu koncernům ExonMobil a ChevronTexaco by znamenal faktickou americkou kontrolu energetiky Ruské federace. Představme si podobnou situaci, jen opačně: nikoliv v Rusku nebo na Ukrajině, ale v USA, Anglii nebo třeba v Německu. Třeba až Putin a jeho věrní stanou v čele nových – ruských i neruských – „nevládních“ organizací.
Autor je historik a religionista.