„Režisér je něco mezi básníkem a vojevůdcem. Všem vysvětlujete, co mají dělat a proč to mají dělat. To, jak to bude vypadat, ví jenom on,“ říká Filip Renč v jednom rozhovoru věnovaném jeho nejnovějšímu počinu, televiznímu seriálu Sanitka 2. Těžko říct, kterou stránku své profese lépe uplatnil 18. ledna při svém výstupu v pořadu Zaostřeno na cizince na Českém rozhlase – Plus, kde s moderátorkou Danielou Vrbovou a filmovým kritikem Kamilem Filou diskutoval o scéně z jednoho dílu Sanitky, v níž na záchranáře zaútočí muslim.
Je to krásná tvorba
V prvním plánu není vlastně na Renčových výrocích moc co komentovat. Tvrzení o milionech cizinců v naší republice, o Vietnamcích, kteří „jsou všude a mají všechny krámy“, nebo o tom, kdo „v Evropě způsobuje terorismus“, jsou bezelstná a jdou přímo k věci, stejně jako vytáčky, že coby režisér je pouhá „námezdní filmová síla“ a danou scénu „nevymyslel a nenapsal“. Nechme protentokrát stranou spršku až komicky zveličených národnostních stereotypů, které režisér během zhruba patnácti minut vysílání vychrlil a které v pořadu s názvem Zaostřeno na cizince vyznívají obzvlášť drasticky. Tyto výroky opravdu mluví samy za sebe. Není třeba se ani znovu vyjadřovat k samotné Sanitce, která byla v médiích po zásluze zostuzena už několikrát. A už vůbec není potřeba se zabývat výhrůžkami, které byly z finálního sestřihu pořadu vystřiženy.
„Pokud skutečně režie v českém filmovém prostředí funguje takhle, vysvětluje to leccos ohledně úrovně domácích snímků.“
Zajímavé však bylo sledovat, jak moc Renče zaskočily, pohoršily a rozčílily komentáře Kamila Fily, o němž opakovaně a důrazně prohlásil, že ho nezná. Už to, že Renč s rozhovorem souhlasil, ale zároveň se na něj velmi špatně připravil, prokazuje, že na formát mírně konfrontačního interview rozhodně není zvyklý, což je u tvůrce režírujícího filmy od začátku devadesátých let docela udivující.
Úsměvné je také srovnání toho, co Renč řekl v Českém rozhlase, s jeho výroky z PR rozhovorů, které zdaleka nekončí jen tím, jestli sám sebe vnímá spíš jako básníka a vojevůdce nebo námezdní filmovou sílu. Na webových stránkách České televize věnovaných Sanitce 2 najdeme například docela jiné vysvětlení toho, kdo co na seriálu vymyslel: „Od pana Hubače je to vynikající práce. Promyšlená kombinace mezilidských vztahů, krátké a výstižné dialogy. Také mi nechává prostor si něco drobně upravit a ‚ocukrovat‘ a také se nechám rád inspirovat nápady herců. Každý natáčecí den je jiný a má jinou atmosféru. Je to krásná tvorba, něco jako když má sochař v ruce hlínu, má určitou představu o skulptuře, ale během té cesty ho napadne třeba i něco jiného, co dané dílo může obohatit. Režisér někdy musí zasahovat do scénáře, protože co je na papíře, se někdy musí přizpůsobit realitě. A tu poznáte až ráno, když přijedete na plac.“ Čím vlastně kdo Hubačův scénář „ocukroval“ a „přizpůsobil realitě“?
Sanitka v Africe?
Nechceme samozřejmě tvrdit, že všechny kontroverze do seriálu dostal režisér. Každopádně to, co říká v rozhovoru pro Českou televizi, se obvyklé filmařské praxi blíží mnohem více než alibistické delegování odpovědnosti na „tým“ v rozhlasovém vstupu. Souvisí to i s tím, co je na celé konfrontaci možná nejdůležitější. Fila totiž nenapadá pouze děj obsažený v dané scéně, který by dejme tomu bylo možné chápat jako výtvor scenáristy, ale také způsob, jakým je to zinscenováno – což je naopak v první řadě odpovědnost režiséra. Fila popisuje, jak použitá hudba nebo zpomalení záběru vytváří vyznění, které démonizuje útočníka a s ním i celou arabskou či muslimskou společnost (sám Renč v pořadu Araby a muslimy naprosto zaměňuje a ještě cituje Zemanův výrok, že „každý terorista je Muslim“, jakkoli ve scéně ze Sanitky vůbec nejde o teroristický čin).
Na tyto poznámky Renč dokázal říct jen to, že sice má poslední slovo, ale musí se spoléhat na mnohohlavý tým svých poradců – jako by se klopotným rozpouštěním odpovědnosti hlásil k ironické poznámce Milana Šteindlera, podle níž je úkolem režiséra obklopit se schopnými lidmi, kteří za něj nakonec daný film co nejlépe udělají. Pokud skutečně režie v českém filmovém prostředí funguje takhle, vysvětluje to leccos ohledně úrovně domácích snímků. Nicméně i v českém prostředí to filmaři budou mít s podobně naivními argumenty čím dál obtížnější – přece jen narůstá počet „filmově gramotných“ diváků, kteří právě na základě zdánlivě „formálních“ či „řemeslných“ prvků, jakými jsou hudba, rychlost záběru či tón hlasu některého z herců, dokážou usuzovat na celou řadu naznačovaných významů.
O tom, nakolik jsou analýzy podobné té, kterou předvedl Fila, jen neškodnými plácnutími do poklidné hladiny českého zábavního průmyslu, se ostatně snadno přesvědčíme. Stačí počkat, jestli dojde i na třetí sérii Sanitky. Renč ji popisuje takto: „Rád bych viděl pokračování, které by se odehrávalo v zahraničí, jak čeští lékaři pracují jako Lékaři bez hranic a zavádí v nějaké africké zemi sanitní službu úplně od začátku.“
Autor je filmový kritik a redaktor A2.