Dění v Bosně a Hercegovině navzdory ignoraci médií ukazuje, že lidé se umí politicky organizovat sami, bez politických zástupců. Bude tento experiment životaschopný? A zasáhne revolta i oblast ekonomiky?
Demonstrující občané napodobili argentinský scénář z roku 2001 – zcela bezvýhradně odmítli kompletní vládní garnituru a po pouličních střetech a podpalování vládních budov se zaměřili na novou, kreativnější část revoluce: ve všech větších městech zasedají permanentní lidová pléna, na nichž lidé formou přímé demokracie rozhodují o budoucím směřování společnosti. Nové volby pro řadu z nich podle všeho nejsou řešením. „Toto vítězství a toto shromáždění patří lidu. Proto chci vznést požadavek, aby politické strany nebyly do shromáždění zapojeny,“ popisuje situaci jeden z aktivistů. Bude mít tato anarchie v praxi nějaké slibné pokračování, nebo revoltu zadusí tanky a slzný plyn?
Předpoklady revoluce?
Během studia jsem se otázkou západního Balkánu zabýval ve své bakalářské práci. Cílem mého výzkumu bylo zjistit, ve které ze zemí někdejší Jugoslávie existuje největší pravděpodobnost praktického zakořenění antiautoritářských myšlenek, jež by navazovaly na tradici dělnické samosprávy. S akademickou povýšeností a neochvějnou jistotou jsem objektivně spočítal, že nejsilnější tendence ke změně jsou v Srbsku, Slovinsku a Chorvatsku, kde nejenže dokázali lépe zvládnout národnostní otázku, ale lidová iniciativa se zde může opřít o již oficiálně existující radikální struktury. Etnicky rozdělená Bosna stála společně s Kosovem na okraji mého zájmu. Koho by napadlo, že se tohle stane v zemi, kde ještě v roce 2002 operovaly modré přilby OSN.
Celou dobu však bylo jen otázkou času, kdy výbušná směs nezaměstnanosti, korupce, potupného mezinárodního dohledu a divoké privatizace hlasitě exploduje. Jak poznamenal srbský radikální sociolog Andrej Grubačić, pokud má v Bosně vypuknout vzpoura, ponese se v duchu odporu proti západním neoliberálním architektům.
„Čím větší represi policie proti lidovým plénům uplatňuje, tím hlouběji v lidech zakořeňuje přesvědčení, že s kapitalismem je třeba se nadobro rozejít.“
Bosna byla v novodobé historii vždy politicky docela nečitelná. Dle slov politologa Petra Fialy je analýza politických subjektů v Bosně a Hercegovině „vzhledem k neúplné pramenné bázi a extrémní roztříštěnosti dosti obtížná“. Za zmínku stojí i specifikum bosenského politického systému. Podle zákona vládne kolektivní orgán, který musí mít zastoupení všech dominujících etnických skupin. Jednotlivé funkce se pak mění na základě osmiměsíčního rotačního systému. Politické subjekty se téměř vždy profilovaly na nacionalistickém základě a nic na tom nezměnily ani občasné pokusy o jeho překonání.
Například v roce 2000 byla na protest proti nacionalistickému diskursu v politice založena Dělnická komunistická strana Bosny a Hercegoviny (RKP-BIH). Přestože je její význam z důvodu nízké poptávky po ideologicky profilovaných stranách marginální, existuje určitá odlišnost od podobných subjektů v regionu. Zatímco chorvatští komunisté se odkazují na Lenina a Stalina, RKP-BIH na Luxemburgovou či Gramsciho.
Hranice lokálního dosahu nepřekračoval ani bosenský anarchismus. Často subkulturně laděné hnutí mělo spíše podobu virtuálně působících internetových fór. Mezi významnější akce můžeme zařadit snad jen mezinárodní anarchistické setkání v ekologické vesničce Zelenkovać, které se konalo v roce 2000 a 2004.
Zajímavý impuls přišel až v roce 2011, kdy vznikla Sjednocená organizace za socialismus a demokracii (JOSD), sdružující velmi široké spektrum radikální levice. Velice rychle vzniklo sedm lokálních skupin po celé zemi, které se zabývaly jak podporou odborů, tak studentskými protesty. Protestní vlna však záhy opadla.
Spontaneita vzpoury a osvícení revolucionáři
Bosna nyní ukazuje, že vzpoura nepotřebuje žádné osvícené revolucionáře, kteří budou léta lidem vysvětlovat, jaká škála alternativ ke státu a kapitalismu je k mání. Opět byla podceněna spontaneita pracujících, studentů či důchodců, kteří ve chvíli absence autorit dokážou efektivně vzít věci do svých rukou a nahradit jak management na pracovišti, tak městské zastupitelstvo. Otázka samozřejmě je, na jak dlouho.
Jak dokládají očití svědkové, čím větší represi policie proti lidovým plénům uplatňuje, tím hlouběji v lidech zakořeňuje přesvědčení, že s kapitalismem je třeba se nadobro rozejít. „Lidé zadržují svůj vztek dvacet let. Přišli jsme na pokojný protest, ale nikdo nás nevyslyšel,“ vysvětluje zdánlivě nenadálý výbuch vzpoury student z Tuzly.
Podle posledních zpráv se snaží vláda proti spontánnímu odporu zdola použít poslední eso v rukávu – nacionalismus. Lidé si však uvědomují, že to byl právě nacionalismus, který nutil občany obracet zbraň proti sobě navzájem, zatímco elity postupně rozprodávaly zemi zahraničním investorům. Srovnáme-li situaci s revolucí na Ukrajině, vypadá to, že Ukrajinci si možnost této tragické chyby zatím nepřipouští. Ukáže nakonec bosenský experiment cestu k alternativě?
Autor je pedagog.