Černobílé vidění a fundovaná publicistika


Uveřejňujeme reakci Adriana Portmanna, v současnosti jednoho z kandidátů na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, na nedávný článek Jana Grubera, který pod názvem Kujme pikle, pikle kujme, spekulujme, intrikujme vyšel na A2larmu.

 

Publicista Jan Gruber zveřejnil minulý týden na internetovém portálu A2larm článek, jehož hlavním předmětem je nadcházející volba nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). V druhé polovině svého textu autor okomentoval profil tří z pěti kandidujících, mimo jiné i ten můj. Lituji, že pohledy, které čtenářům prezentuje, jsou plné zkratek a v nejednom případě postrádají i racionální základ. Při všem respektu před názory pana Grubera si dovoluji uvést na pravou míru tři jeho tvrzení týkající se mé osoby a mého programu.

Mé krédo

Autor mi podsouvá, s ohledem na interpretaci nedávné minulosti, „černobílé vidění“, respektive „černobílé rozvržení skutečnosti“. Pardon, to je absurdní. A nemohu si pomoci, trošku to zavání i záměrným faulem. Pan komentátor si zřejmě můj program nepřečetl příliš pozorně. V mé zveřejněné koncepci v kapitole V. se mimo jiné nacházejí následující dvě věty: „Badatelé Ústavu nesmějí vycházet z nepřípustně zjednodušené dichotomie my a oni. Je třeba brát ohled na variabilnost a situační podmíněnost lidského chování a odmítat rozdělování historických aktérů a občanů na ty dobré a ty špatné.“

Mým krédem je, aby počínání všech lidí, ať žijících nebo již zemřelých, bylo při zkoumání dějin posuzováno z co možná nejbližšího pohledu. Základním imperativem musí být vůle k porozumění tomu, proč konkrétní lidé jednali tak, jak jednali, a proč přemýšleli tak, jak přemýšleli. K zásadě „porozumět, nikoliv pranýřovat“ se hlásí i občanské sdružení Conditio humana, jehož jsem předsedou (viz stránku „K čemu se hlásíme“). Nepíšu si tedy toto heslo na prapory z nějakého konjunkturalismu, ale jde o mé dlouhodobé vnitřní přesvědčení, mimochodem vycházející z křesťanského učení. S nemilosrdným odhalením všech křivd a tragédií, ke kterým v důsledku totalitárních ideologií ve 20. století docházelo, tento přístup nijak v rozporu není.

Pan Gruber má konkrétně problém s následující větou obsaženou v mé koncepci: „Ústav nemá propagovat jen jeden narativ a současnou společnost rozdělovat, ale naopak připouštět různé výklady dějin, ovšem za splnění podmínky, že totalitární režimy byly nedemokratické, opovrhující lidskou důstojností, a proto zásadně nepřijatelné.“ Gruber se domnívá, že „v tomto ideologickém rámci se však jakékoli alternativní narativy musejí zákonitě ztrácet“.  Po pravdě řečeno, jeho výhradám nerozumím. Formulace, kterou jsem zde zvolil, poskytuje široký prostor pro různé výklady. Vůbec neříkám, že všechno, co se z vůle či tolerováním vládnoucí moci odehrálo v období let 1948 až 1989 mezi Aší a Českým Těšínem, bylo zásadně špatné a nepřijatelné.  To, co definuji jako červenou linii pro jakékoli interpretace, není nic jiného než hodnotový konsensus, který je z velmi dobrých důvodů přímo zakotvený v ústavním systému České republiky i ostatních demokratických států.

Dobře, pan Gruber má tuto linii možná někde jinde. I tak snad ale uzná, že třeba v Německu podporují i bývalí komunisté (strana Die Linke) existenci Spolkového pověřence pro spisy Stasi a Spolkové nadace pro objasnění dějin diktatury SED. Tedy instituce, které mají podobný popis práce jako český ÚSTR a ABS. Němečtí ex-komunisté podporují tyto veřejné instituce, protože se i oni hlásí k ústavním hodnotám Spolkové republiky Německo, které jsou s podstatou režimu bývalé NDR neslučitelné.

Pane kolego, nic si z toho nedělejte. Každý si neustále rozšiřujeme obzor

Pane kolego, nic si z toho nedělejte. Každý si neustále rozšiřujeme obzor

Nejsem nikým řízen

Dále jsem se v článku pana Grubera dozvěděl, že mám z kandidátů asi nejblíže k „otcům zakladatelům“ ÚSTR kolem Pavla Žáčka. Prý že tento závěr vysvítá z mé kandidátské koncepce, ale i z „dříve poskytnutých rozhovorů“. Rád bych se dozvěděl, co konkrétního pana Grubera přivedlo k tomu zajímavému úsudku. Až budou někdy historici analyzovat první léta této stálé mladé instituce, možná pak s mírným zjednodušením dospějí k závěru, že nejméně polovina všech sporů se řešila mezi tábory dvou hlavních protivníků – Petrušky Šustrové a Pavla Žáčka. Někteří si zřejmě už natolik zvykli na tuto zásadní frontovou konstelaci, že dokážou i nové aktéry ve věcech Ústavu chápat pouze jako sympatizanty nebo odpůrce jednoho či druhého tábora. A nepotřebují k tomu, ve své jednorozměrnosti uvažování, ani nějaké důkazy.

Pane Grubere, víte, že i zde jste úplně vedle? Mým programem je ÚSTR smířit, nechci jeho beztak už velmi oslabenou reputaci zatížit dalšími žabomyšími válkami. Pan Žáček má nesporné zásluhy, a ty má i paní Šustrová. Ostrakizaci obou osobností rozhodně odmítám. Od obou bych si velmi přál, aby záměr stabilizace a profesionalizace Ústavu jako dřívější významní aktéři alespoň mlčky podpořili. Proto bych ocenil možnost mít s oběma korektní vztahy. Nejsem však „jejich člověkem“, nepočítám s nimi do svého týmu, nejsem ani nikým řízen.

Útlé knížečky a posezení u kávy

A pak se pan Gruber ještě pozastavil nad návrhem, obsaženým v mé koncepci v VI. kapitole, o zavedení „nové řady popularizačních knih, které srozumitelným a přehledným způsobem shrnují vybraná témata (například teorie o totalitarismu, počet obětí totalitárních režimů, struktura a fungování bezpečnostních složek)“. Tento návrh působí na něho „vysloveně komicky“. Rád bych věděl, pane Grubere, co je na tom tak komického. A ještě jednou doporučuji podívat se přes české hranice, jak se někde jinde již dlouhá desetiletí úspěšně provádí občanské vzdělávání. Takové útlé knížečky mají zpravidla mnohem větší význam než nějaké tlusté monografie. V těchto uvedených tématech jsem se ostatně nechal inspirovat u konkrétních publikací německého BStU. Jeho společenské renomé je trochu o něčem jiném než současné renomé ÚSTR. Souhlasíte?

Pane kolego, nic si z toho nedělejte. Každý si neustále rozšiřujeme obzor. A ostatně, errare humanum est. Ale byl bych skutečně rád, kdyby naše pohledy na toho druhého a svět kolem nás mohly pro příště vycházet z trochu fundovanějších pozic. Rád se s Vámi domluvím na posezení u kávy, neboť přímá komunikace je vždy nejlepší způsob, jak se opravdu poznávat. Lituji, že my dva jsme ještě nikdy neměli tu čest k takovému setkání.

A propos: změna zákona o ÚSTR a ABS, pro kterou se na konci svého příspěvku vyslovujete, je i mým programem. Viz kapitola IV., strana 17 úplného znění mé koncepce. Zde doslova píšu, že „ve střednědobém horizontu bude novelizace zákona nejen nutná, ale i možná“. A mimo jiné vyjadřuji svůj názor, že taková novelizace by měla zahrnovat „i odpolitizování jazyka zákona“. To jste přehlédl, nebo prostě už ve Vašem příspěvku nebylo dost místa?

 

Autor je členem vědecké rady a kandidát na ředitele ÚSTR.

 

A2LARM