Lidové noviny vydaly v sobotu 1. února obsáhlý rozhovor s jedním z aktivistů organizace Generace identity. Významný český deník, jindy velice pozorný na projevy politického extremismu a násilí, tak hostil první mediálně relevantní vystoupení skupiny, jež je českým klonem francouzské Génération identitaire. Ta po internetu hlásá, že „vyhlásila válku této společnosti“, a vyzývá k formování bojových skupin proti multikulturnímu společenskému uspořádání. Zatím se její aktivita projevila v nedávných demonstracích proti homosexuálním sňatkům, v mobilizacích proti přistěhovalcům a v pořádání kurzů sebeobrany proti nefrancouzské lůze (racaille).
Rebranding antimodernistických hnutí
Generace identity klame tělem. Organizace si pečlivě vybrala symboly a vyčistila svoji image, aby nebyla vizuálně spojitelná s tradičními neofašistickými a neonacistickými skupinami. Tím, že se definuje jako hnutí mládeže, a nikoliv jako mládežnická organizace identitárních hnutí, snaží se odstřihnout od dalších podobně laděných organizací, jejichž členové mají za sebou bohatou historii angažovanosti v různých nacionalistických a neofašistických spolcích. Nová organizace tak mate především tu část veřejnosti, jež si představuje nacionalisty a neofašisty jako vyholené chlápky v bomberech a vysokých botách s nevalnou inteligencí, kteří si občas zahajlujou v hospodě a chodí se poprat na demonstrace proti Romům.
„Ačkoliv identitářský dorost s oblibou tvrdí, že chce „zdvihnout prapor identity proti uniformitě“, jejich koncepce identity je uzavřená, neschopná jakéhokoliv setkání s kulturní, třídní, názorovou či genderovou odlišností.“
Pod novou kapotou ale tluče staré dobré srdce antimodernistických a tradicionalistických hnutí, jejichž kořeny sahají až do povstání ve Vendée a jejichž nejhrůznější manifestací byl nacismus. Podoby jsou přitom různé: od neofašistických skupin až po ortodoxní katolíky. Hlavním deklarovaným politickým cílem těchto hnutí je návrat k tradiční pospolitosti založené na etnické soudržnosti, na hierarchii tradiční heterosexuální rodiny a na obnově oligarchických společenských a politických institucí. Identitářský dorost shrnuje tento program do pojmu reconquisty, neboli znovunabytí místní identity a kontroly nad vlastním územím. Konkrétně však tento poněkud zastaralý výraz znamená vyhnání přistěhovalců z Evropy, případně zavedení etnické separace podobné apartheidu a potření veškerých snah o genderovou a kulturní rovnost.
Současně jsou však antimodernistická hnutí nositeli specifické kritiky kapitalistické globalizace. Na rozdíl od marxistického přístupu, jehož jádrem je kritika komodifikace a třídního rozdělení buržoazní společnosti, však identitáři kapitalismu vyčítají, že ničí tradiční společenské vztahy identity a kultury. Takovým způsobem v podstatě komodifikují celou řadu statků, jako jsou půda či obecně příroda, které považují za nezcizitelné dědictví předků. Tento druh kritiky v posledních letech inspiroval celou řadu akcí proti nadnárodním řetězcům či ekologicky laděným aktivitám, jež nezřídka vykradly hesla a rétoriku alterglobalizačního a ekologického hnutí.
Rok 1968 naruby
Ideologická produkce různých skupin Generace identity se vyznačuje generačním milenarismem a utkvělou představou, že jsou generací, která je obětním beránkem, ale i možným zachráncem současného světa. Markus Willenger, který sepsal knihu-manifest Generation Identity: A Declaration of War Against the ’68ers (Generace identity. Vyhlášení války osmašedesátníkům, 2013), se domnívá, že jeho generace je obětí multikulturní společnosti a globalizovaného kapitalismu; současně je však také poslední generací, která může zvrátit chod dějin. Kritika soudobé globalizované společnosti je tak vedena po generační – a poněkud oidipovské – linii: Willenberg paradoxně sní o vypuknutí dalšího a hodnotově opačného května 1968, jehož hlavním pohonem bude vzpoura studentů proti společenskému řádu jejich otců.
Ačkoliv tento generační milenarismus může působit směšně, reflektuje naladění, které se v posledních letech rozšířilo mezi některými vrstvami generace, jež vyrostla po pádu Berlínské zdi. Sociologické výzkumy v celé řadě evropských zemí upozorňují, že v této generaci narozené po roce 1990 je patrný určitý konzervativní obrat v oblasti genderu či v otázkách vztahu vůči přistěhovalcům a celkově vůči „okolnímu světu“. A již dnes je u francouzských maturantů nejpopulárnější stranou Front National.
Hledání nové Sparty
Část této generace si stěžuje, že se cítí odcizeně v globalizovaném světě, kde jsou bůh i ideologie pod drnem. Cítí se jako oběti uniformního myšlení mainstreamových intelektuálů, svobod vydobytých v posledních čtyřiceti letech a nefungujícího globálního kapitalismu, který ničí jejich identitu a životní prostředí. Na výzvu kvalitativně odlišných vztahů s Druhým, zbavených staleté genderové, kulturní a etnické nerovnosti, však odpovídají regresí a nostalgií po starých společenstvích. Nejen na politickém poli tak vznikají hnutí hledající novou Spartu, neboli (etnicky) soudržnou, udobřenou a do sebe uzavřenou společnost složenou z mužů-hoplítů a žen-matek. V Česku je jedním z podobně laděných, nepřímo politických hnutí například projekt Seberevolta, organizovaný kolem stejnojmenného rappera. Toto uskupení chce napravit současnou společnost, zkaženou globálními elitami a nadnárodními korporacemi a chrlící geneticky modifikované potraviny a „junk food“, cvičením kalisteniky, kultem mužského bojovného těla a abstinencí.
V pojetí Generace identity však hledání nové Sparty, zdůrazněné i volbou starořecké lambdy za skupinový symbol, ztrácí veškerou politickou nevinnost. Ačkoliv identitářský dorost s oblibou tvrdí, že chce „zdvihnout prapor identity proti uniformitě“, jejich koncepce identity je uzavřená, neschopná jakéhokoliv setkání s kulturní, třídní, názorovou či genderovou odlišností. Snaha o etnicky jednolitou a udobřenou společnost totiž neznamená nic jiného než vykázání odlišnosti za brány města či její surové potlačení.
Ani narativy obrody nějakého dávného společenství nejsou v historii politických hnutí novinkou. Je tomu právě naopak: znovuzrození antického Říma či obnovení dávné pangermánské pospolitosti byly výrazným prvkem fašistické a nacistické ideologie a propagandy. Willenberg ve svém manifestu tvrdí, že mladí identitáři se díky svému datu narození nemusejí vyrovnávat s Hitlerem či nacismem: je jednoduše chronologicky mimo jejich generační svět. Avšak obsahy činů a stylu prohlášení a manifestů prozrazují. kam hnutí patří. Mezi černé a hnědé košile.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto a stojí na straně Athénského námořního spolku.