Pop by měl být vzrušující. To slovo se mi vždycky spojovalo s komiksovým citoslovcem výbuchu, ohlušující detonací s potenciálem změny nebo přinejmenším s pestrobarevným ohňostrojem atrakcí. Tak proč jsem sakra minulé pondělí u přímého přenosu z udílení cen Grammy málem umřel nudou? Výstavní skříň popového mainstreamu místo vzrušujícího večírku připomínala spíše pohřeb, na který přišli kondolovat zasloužilí veteráni i mladý establishment. Je pop mrtvý?
Za ty roky, co poslouchám hudbu, jsem se naučil nesmát se hvězdám žebříčků – místo toho si užívám slastí popu a hlavně zkouším dešifrovat, co mainstream vypovídá o našem světě. Nepřestávám totiž věřit, že kdesi pod marketingovými plány nahrávacích společností se skrývá něco, co nám dává šanci proniknout ke skutečnému duchu doby. Francouzský teoretik Jacques Attali ve své knize Bruits: essai sur l’economie politique de la musique (Hluk. Politická ekonomie hudby, 1977) dokonce tvrdí, že dnešní způsoby konzumace i tvoření hudby předpovídají budoucí podobu naší společnosti. Když se na začátku tisíciletí populární hudba vlivem internetu rozpadla do navzájem nekomunikujících, ale zcela soběstačných žánrových ostrůvků, možná to byla předzvěst současného roztříštění pospolitosti, kdy společnost už nic nedrží pohromadě, maximálně tak jekot populistů.
Ložiska autenticity vytěženy
Když se po pódiu losangelského Staples Center producírovaly stars připomínající rovnice marketingových rozvah, chtěl nás možná ceremoniál Grammy připravit na konzervativní budoucnost vyplněnou pouze uctíváním minulosti, jež nám bude znemožňovat přemýšlet o tom, že se ještě může stát něco zcela nového.
Populární hudba je postavená na vytváření iluze autenticity, skrze níž prodává konzumentům životní styl: od oblečení až po názory. Autenticita je jako pohonná hmota masové kultury a za tímto účelem potřebuje zábavní průmysl čas od času objevit nějaké nové ložisko, které by mohla vytěžit. Hudební subkultury dosud existující v podzemí jsou vytaženy na světlo, přizpůsobeny požadavkům opatrných médií a následně prodány masám. Když je jedna scéna definitivně vytěžena, je potřeba najít rychle další. Grammy ale letos ukázaly, že zábavnímu průmyslu se poslední dobou nedaří najít žádný nový smysluplný zdroj autenticity a jaksi mele na prázdno.
„Naštěstí platí, že když sledujeme legendy, nevidíme jejich tvarohovité, botoxem zborcené obličeje, ale jejich auru, která promění sebeotřesnější zážitek v sentimentální vzpomínku, spíše tedy její davovou iluzi, na jakési zlaté časy.“
Černošská hudba byla, od Elvise až po Eminema, vždy zaručeným zřídlem, v němž bylo možné překroutit naštvanost černých ghett do sebenenávisti středostavovských bělošských předměstí. Hip hop má vůbec poslední roky na kahánku, byl kooptován do struktur průmyslu a jen příliv životodárné energie z „digitálního“ pobřeží ho zatím zachraňuje před vstupem do své finální korporátní fáze, v níž se promění ve vlastní parodii (jako se to stalo rocku). Dá se tomu vůbec zabránit, když na vlnu naskočila i umělohmotná „pin-up girl“ Katy Perry, které na pódiu hostoval Juicy J z Three 6 Mafia v roli koně (metafora průhlednější než obleček zpěvačky). A jak smutný byl pohled na hiphopovou star budoucnosti, Kendricka Lamara, znuděně asistujícího v pokleslém nu-metalovém mash-upu s rockery Imagine Dragons, kteří vypadají jako kdyby je stvořili šéfové nahrávací společnosti u rýsovacího prkna.
Skromnost, nebo maloměšťácké zděšení?
Mainstreamové verze post-hardcore či indie folku v posledních letech přišly a zase rychle odešly, aniž by si udržely trvalý dopad na trh. Místo nich ovládl žebříčky konce nulté dekády hédonistický eurodance pojímající pop jako umění všeprostupujícího spektáklu. Nákladné videoklipy Lady Gaga byly jako z příručky pro bankéře po roce 2008, podle níž můžeme krizi porazit tím, že proinvestujeme další nesmyslné miliony. Celá tato idea se ale vloni zhroutila, když absurdně drahé popové projekty (ARTpop, Bangerz, Prism) skončily propadákem a místo nich výrazně bodovala třeba internetová senzace Lorde. Sedmnáctka ze zapadákova kdesi na Novém Zélandě má zjevně říkat: „Nejsem jako oni“ (přesněji: ony) a je příkladem toho, jak se v současnosti vytváří autenticita – pomocí internetu a důrazem na „obyčejnost“.
Když ale Lorde zpívá Royals a doprovází je svými mimozemskými pohyby, má k obyčejnosti ještě dál než Beyoncé. Veškerý dojem rebelství s konečnou platností pohřbí, když po převzetí ceny za píseň roku v první řadě poděkuje nadnárodní společnosti Universal, která s ní ve čtrnácti letech podepsala smlouvu a pomáhala ji pěstovat jako vzácnou květinku. Byli to nejspíše oni, kdo pečlivě připravil její (velmi autentický!) průlom prostřednictvím YouTube. V Royals zpívá Lorde o tom, že náš svět je jiný než ten zobrazovaný v rapových hitech („Maybach, diamanty, zlatý řetězy“) a já si pořád nejsem jistý, jestli její fascinace obyčejností je odmítnutím popového spektáklu Lady Gaga, anebo jen rasismus převlečený za maloměšťácké zděšení nad černošskou kulturou.
Svoje „politické“ téma má i Macklemore rapující v Same Love o homosexuální lásce (zároveň ale považuje za nutnost v textu zdůraznit, že on gay teda rozhodně není). O homofobii v rapu se poslední roky hodně diskutuje, ale ani bisexuál Frank Ocean nepovažoval za nutné udělat z toho nestřídmý kýč v podobě svatby padesáti párů (hetero i homo), které v přímém přenosu oddala Madonna. Že je homosexuální lásku potřeba ochraňovat jako exotiku, nemohlo napadnout nikoho jiného než bílého rappera, jehož kariéra stojí na chytlavých refrénech zpívaných samozřejmě Afroameričany (Thrift Shop) nebo homosexuály (Same Love).
Aureola megastar klame
Trocha autenticity se dá najít v sentimentální minulosti – klasikové jsou sice dokonale vyčištění a přizpůsobení trhu, ale stokrát omílaný příběh o jejich důležitosti a legendárnosti do nich štempl opravdovosti jednoduše vypálil. Návrat k Beatles je osvědčeným způsobem, jak se přihlásit k velkému příběhu rocku, a to i za cenu, že diváci budou vystaveni pěti minutám bolestivého mučení v podobě zpěvu Ringa Starra. Naštěstí platí, že když sledujeme legendy, nevidíme jejich tvarohovité, botoxem zborcené obličeje, ale jejich auru, která promění sebeotřesnější zážitek v sentimentální vzpomínku, spíše tedy její davovou iluzi, na jakési zlaté časy.
Koho by pak překvapilo, že nejradikálnější moment večera předvedou Daft Punk, když si ve svých robotických maskách převezmou cenu pro nejlepší desku roku. Random Access Memories vlastně není nic jiného než hipsterská koláž rekontextualizované minulosti. Ale když už nám systém vymazal všechny myšlenky na budoucnost, je stříhání a lepení fragmentů paměti to nejodvážnější, co se ještě vůbec dá dělat. A když na pódium ve vší vážnosti nakráčí dvojice v robotických helmách, je to hodně surreálný výjev. Je dobře, že roboti nepromluvili – svým zarytým mlčením na ceremoniálu, kde se jinak jeden druhého snaží překřičet, nám vzkazují: dokud mlčíme, jsme všichni jen roboti.
Autor je hudební publicista.