V centru ukrajinského hlavního města Kyjeva táboří již více než dva měsíce protivládní demonstranti. Média přinášejí různé, diametrálně odlišné obrazy těch, kdo se těchto protestů účastní, i toho, co reprezentují. Někteří komentátoři začali nedávno demonstranty vykreslovat jako typické reprezentanty šovinistického nacionalismu, který je na vzestupu po celé Evropě. Poukazují na přítomnost krajní pravice v protestním hnutí a na vůdčí roli „ultranacionalistických“ skupin při nedávném násilí.
„Ukrajina je zemí, kterou hluboce rozděluje snad každá otázka týkající se vztahů s Ruskem nebo se Západem a ve které je mnoho hluboce zakořeněných historických dělítek ovlivňujících i soudobou politiku.“
V ostrém kontrastu k tomu stojí jiné názory, podle kterých lze v demonstrantech spatřovat bojovníky za demokracii a zastupující širokou ukrajinskou veřejnost, která chce dosáhnout připojení k Evropě a zbavit se závislosti na Rusku. V tomto duchu je pak celý konflikt nazírán z geopolitické perspektivy jako bitva zastánců a odpůrců snahy Kremlu zmocnit se Ukrajiny, přičemž kritici protestů jsou viděni jako ti, kteří této snaze napomáhají, anebo jsou dokonce placeni Ruskem. Na základě předpokladu, že „hnutí jako celek odráží názory celé ukrajinské veřejnosti“, dospívají vlivní zastánci Majdanu z akademické obce k závěru, že nacionalistické síly představují pouze „dílčí segment“ protestů a že pozornost věnovaná těmto radikálům je proto „neodůvodněná a zavádějící“. Co tedy protestující reprezentují? Jakou roli hraje v rámci ukrajinských protestů krajní pravice? Do jaké míry toto hnutí „odráží názory celé ukrajinské veřejnosti“ a jakým způsobem to můžeme ověřit?
Pod červeno-černou vlajkou
Dostupné výzkumy prováděné mezi demonstranty i data z průzkumů veřejného mínění na Ukrajině naznačují, že realita je mnohem komplikovanější než kterýkoli z těchto dvou scénářů. Za prvé, neexistují důkazy o tom, že by hlavní motivací většiny účastníků protestů v průběhu posledních dvou měsíců byl v první řadě radikální nacionalismus nebo šovinismus. Průzkumy provedené mezi účastníky protestů na začátku prosince a znovu pak na konci ledna ukazují, že hlavní hybnou silou protestů je stejně tak rozhořčení nad vládou prezidenta Viktora Janukovyče jako přání, aby Ukrajina vstoupila do Evropské unie. Nejsilnějším sjednocujícím faktorem se však zdá být odpor proti Janukovyčovým pokusům potlačit protesty. Tomu odpovídají okamžiky, kdy došlo k přílivu demonstrantů. Z počátku poměrně malé protesty se prudce rozrostly na konci listopadu poté, co byly násilně potlačeny, a pak znovu v polovině ledna, když Janukovyč protlačil parlamentem sadu zákonů drasticky omezujících možnost protestovat a vyjadřovat odlišné názory. Mezi požadavky demonstrantů nenajdeme žádný, který by byl zřejmým odrazem šovinistické nebo nacionalistické agendy.
Stejně zavádějící je však i tvrzení, že nacionalistická pravice představuje v současných protestech na Ukrajině pouze „dílčí segment“. Lídři protestů pocházejí ze tří opozičních parlamentních stran, z nichž jedna, strana Svoboda, je zřetelně na krajní pravici. Tato strana, která v posledních parlamentních volbách získala 38 křesel a deset procent hlasů, se do roku 2004 nazývala Sociálně-národní strana Ukrajiny a zaštiťovala se neonacistickými symboly. Změnila sice jméno i symboliku, ale její předseda Oleg Ťahnybok nepřestal prohlašovat, že cílem opozice je bojovat proti „moskevsko-židovské mafii, která ovládá Ukrajinu“ a adoruje Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA) z období druhé světové války za to, že bojovala „proti sovětské armádě, Němcům, Židům a další špíně, která chtěla ukrást náš ukrajinský stát“. Svoboda nepokrytě glorifikuje Organizaci ukrajinských nacionalistů, fašistické hnutí z období mezi světovými válkami. K uctění jejího vůdce Štěpána Bandery uspořádala v prosinci na Majdanu spektakulární pochod a běžně používá nacionalistickou červeno-černou vlajku, kterou FIFA označila za rasistický symbol a zakázala její používání při fotbalových zápasech.
Explicitní odvolávání se na popěvky, slogany a symboly nacionalistického hnutí ze třicátých a čtyřicátých let 20. století – s jeho úsilím o vytvoření etnicky čistého ukrajinského národního státu zbaveného Rusů, Židů a Poláků – je jedním z nejpodstatnějších rysů, které současné protesty odlišují od Oranžové revoluce z roku 2004. Pravicové skupiny jsou aktivní především v rámci organizování protestů přímo v ulicích, což se projevilo v obdobích odlivu demonstrantů, kdy bylo zřetelnější houževnaté pravicové jádro. Poslanci Svobody mají v rukou budovu kyjevské městské rady, jejich vlajka je zdaleka viditelná a v hlavním sále visí Banderův portrét.
Svoboda je jenom jedním z mnoha příkladů role krajní pravice při organizování a mobilizaci Majdanu. Andrij Parubij, „velitel“ Majdanu a vůdce domobranných jednotek, které ochraňují protestní tábor v centru Kyjeva, byl spolu s Olegem Ťahnybokem spoluzakladatelem Sociálně-národní strany. Vůdčí silou příklonu k násilí v posledních týdnech byla koalice menších pravicových organizací nazvaná Pravý sektor – proti policii používala kameny, Molotovovy koktejly, trubky a obléhací stroje. Ačkoli mezi lídry opozice tato koalice přizvána nebyla, přímo na místě je očividně významným hráčem a podle některých zpráv se začala vyzbrojovat pro případ, že by jednání nedosáhla Janukovyčovy rezignace. Obecně lze říct, že demonstranti, kteří „vedli některé z provokativnějších pokusů okupovat budovy a blokovat vládní úřady“, pocházejí právě z řad nacionalistických aktivistů Svobody a další skupin.
Proti režimu nebo za demokracii?
Lze navzdory silné přítomnosti pravicových radikálů přesto považovat současné protesty na Ukrajině za pro-demokratické? Jelikož jsou namířeny proti autoritářským postupům a proti autokratickému prezidentovi, mohlo by se zdát, že odpověď bude znít kladně. Jak ale vyplývá z nedávné studie zabývající se mobilizací davů, „velká vyprávění“ politiků a analytiků nelze automaticky považovat za odraz skutečné motivace lidí v ulicích. Profesor Mark Beissinger z Princetonské univerzity ukazuje, že účastníci ukrajinských protestů z konce roku 2004 měli jen „slabé odhodlání směřovat k demokratickým cílům“ – a to navzdory faktu, že protesty byly vyvolány falšováním výsledků voleb. Aktuální informace pocházející z již citovaného prosincového průzkumu provedeného mezi současnými demonstranty ukazují, že „narušování demokracie nebo hrozba diktatury“ byly důvodem k zapojení se do protestů pro méně než dvacet procent účastníků. Obecně platí, že opozici vůči nedemokratickému režimu nelze automaticky ztotožňovat s podporou demokracie. Dějiny jsou plné příkladů opozičních hnutí, která po převzetí moci vytvořila autoritativní vládu – od oponentů íránského Šáha na přelomu let 1978 a 1979 přes protisovětské nacionalistické hnutí v Arménii, které po převzetí moci v letech 1990 a 1991 začalo šikanovat opozici a bylo zapleteno do závažných volebních podvodů, až po diktátora Alexandra Lukašenka, který na počátku devadesátých let 20. století začínal jako opoziční poslanec běloruského parlamentu.
Protesty samotné navíc příliš neodrážejí postoje širší ukrajinské veřejnosti. Pro tvrzení, že „hnutí jako celek odráží názory celé ukrajinské populace“, lze jen sotva nalézt oporu. Ukrajinci jsou v této oblasti, jako ostatně téměř ve všech ostatních politických otázkách, poměrně ostře rozděleni. Celá řada průzkumů prováděných v posledních dvou měsících napříč celou zemí se sice liší jak kvalitou, tak výsledky, ale žádný z nich nevykazuje výraznou většinovou podporu protestnímu hnutí, přičemž některé z nich ukazují, že většina obyvatel je proti nim. Výsledky nedávných průzkumů také celkem přesvědčivě dokládají, že výrazná většina obyvatel nesouhlasí s přechodem regionálních vlád do rukou opozice. Nejspolehlivější a nejčerstvější průzkum ukazuje, že obyvatelstvo je ve své podpoře protestů rozdělené téměř přesně na dvě poloviny: 48 procent pro, 46 procent proti.
Rozdělený lid
Vzhledem k tomu, že Janukovyčova popularita se propadla hluboko pod padesát procent (ačkoli zřejmě zůstává nejpopulárnějším politikem v zemi), je neschopnost protestujících získat větší podporu na svou stranu překvapivá. Jedním z důvodů tohoto nezdaru je protiruská rétorika a ikonografie západoukrajinského nacionalismu, která u většiny Ukrajinců nenachází odezvu. Téměř polovina ukrajinského obyvatelstva žije v oblasti na jihu a východě země, která byla kdysi nazývána Novou Rusí, protože se tu v 19. století usidlovalo velmi pestré obyvatelstvo migrantů z Ruské říše. Tato oblast se již více než dvě stě let silně identifikuje s Ruskem. Protiruská rétorika a symboly odrazují téměř všechny zdejší obyvatele. Protiruské formy ukrajinského nacionalismu projevované na Majdanu tedy rozhodně nereprezentují všeobecné postoje Ukrajinců. Volební podpora těchto názorů a politických stran, které se s nimi ztotožňují, byla vždy omezená. Míra jejich vlivu v rámci protestního hnutí dalece přesahuje jejich význam v ukrajinské politice a jejich podpora geograficky sotva přesahuje pár oblastí západní Ukrajiny.
S tím dále souvisí i to, že existuje jen málo dokladů o většinové podpoře integrace Ukrajiny s Evropskou unií – a to i přesto, že počáteční protesty vyvolal právě odklon od Evropské unie. Z různých průzkumů veřejného mínění (například od agentury SOCIS) sice vyplývá různá míra podpory pro evropskou integraci, většinou se však pohybuje přibližně mezi 40 až 45 procenty pro evropskou integraci ve srovnání s třiceti- až čtyřicetiprocentní podporou celní unie – to je sice velké množství na straně Evropy, avšak sotva jednoznačný mandát.
Závěrem je třeba nabádat k ostražitosti vůči všem prohlášením, která tvrdí, že protesty mluví „za lid“. Když jsou navíc tím lidem, o kterém je řeč, lidé na Ukrajině, měli bychom být obzvláště opatrní. Pokud nás dvacet let studia a výzkumů o něčem poučilo, pak o tom, že Ukrajina je zemí, kterou hluboce rozděluje snad každá otázka týkající se vztahů s Ruskem nebo se Západem a ve které je mnoho hluboce zakořeněných historických dělítek ovlivňujících i soudobou politiku. Poměrně jednotní jsou ovšem Ukrajinci v přání, aby jejich země dostala lepší vládu, než jakou měla posledních dvacet let. Současné masové protesty jsou v první řadě reakcí na snahy prezidenta Janukovyče zavést v zemi represivnější režim. Lidé na náměstí nejsou, v celku vzato, motivování příslušností ke krajní pravici nebo k jejímu programu. Výrazný organizační podíl krajní pravice na protestech, stejně tak jako její symbolika, však zároveň nepochybně omezují míru, do jaké mohou protesty získat širší podporu většiny obyvatelstva, a podrývá možnost, aby ze současných protestů vzešla lepší vláda pro občany Ukrajiny. Výrazná většina Ukrajinců by se nepochybně nechala přesvědčit, aby ve volbách nepodpořila Janukovyče, avšak absence většinové podpory současných protestů naznačuje, že by občané nemuseli této možnosti využít, pokud by jim byla předložena zabalená do násilné protiruské rétoriky nacionalistické pravice.
Autoři jsou politologové.
Z anglického originálu Who Are the Protesters in Ukraine? publikovaného na serveru Washington Post přeložil Pavel Černovský.