Vládní strany a jejich vrcholní politici se věnují velké politice a tématům, jako je například prolomení těžebních limitů v Ústeckém kraji, a na nesmysly nemají čas. Volební hlasy naladěné na notu xenofobního populismu leží na ulici a záleží jen na tom, kdo se pro ně sehne a posbírá je. K tomu mohou stačit i poměrně nenápadná gesta, skrytá ve stínu otevřeně rasistických proklamací.
„Akademická sféra v praxi zcela selhává. Její představitelé v politice jen kopírují mantinely, které vytyčili mediální exhibicionisti, jako jsou Samková a Okamura, případně rasistický kandidát na ombudsmana Křeček.“
Zima zahnala pogromisty – v duchu českého pojetí politické korektnosti nazývané „antiromští demonstranti“ – k televizím do tepla hospod a obýváků a rozvoj českého rasismu tak až do jara probíhá v poslanecké sněmovně, v televizních studiích a v médiích. To však neznamená, že by se zastavil. Jen mění svoji podobu a trošičku se hledá.
Mezi salónním a pouličním rasismem
Ikony „mírného“ rasismu typu Jany Bobošíkové, upínající se k Václavu Klausovi, jenž jim nabízel své konzervativní rámě, jsou už mimo scénu. Nejjednodušší programový směr, o jehož popularitě se můžeme přesvědčit při četbě diskusí pod články na serverech Novinky.cz a iDnes.cz, ovšem nezůstal bez reprezentace. Naopak, má nového lídra. O voličsky významný politický prostor nevyžadující myslet je velký zájem i mimo tradiční extrémistické strany.
Nejslyšitelnějším buranským populistou dnešních dní je bezpochyby Tomio Okamura. Ten učinil nedávno první krok k prolomení hranic mezi salónním a pouličním rasismem a navštívil ve vězení pravicového extremistu Vlastimila Pechance. Okamura je politický dobrodruh se vším všudy. Do parlamentních voleb za svůj Úsvit přizval i odepsaného Víta Bártu z Věcí veřejných – čímž v podstatě jen riskoval – a jako jedničku pro volby do Evropského parlamentu si vybral Kláru Samkovou. Neřízená střela českého veřejného prostoru, která zkoušela rozjet i kandidaturu na prezidentku, na nabídku hnutí samozřejmě kývla. Tato obhájkyně práv Romů, často označovaná nic neříkajícím přízviskem „kontroverzní“, ukázala, že na rozdíl od těch, které hájila, se umí přizpůsobit velmi rychle. V rozhovoru pro Český rozhlas vsadila na rétoriku strachu z masové imigrace. Je ovšem otázkou, zda to bude voličům Úsvitu stačit – přece jen byla ženou člověka, který podle Okamury „byl v minulosti Rom“.
Úsvit možná čeká velmi slabý volební výsledek. Ne kvůli xenofobii tohoto hnutí, ale kvůli xenofobii jeho voličů – okamurovci budou obhájkyni „cigánů“ volit jen s velmi těžkým srdcem. To ale není tak podstatné, přežili jsme sedmiprocentní republikány a přežili bychom i Okamuru. Horší je samozřejmost, s jakou se xenofobní populismus stává součástí středního proudu a mísí s populistickým bojem za lidská práva.
Selhání akademiků
Ani sociální demokracie, včetně jejího „idealistického“ křídla, nechce popudit svoje voliče. Ostatně také její kandidát do eurovoleb, ikona tuzemské levice sociolog Jan Keller, neváhal v rozhovoru pro MF Dnes přitakat xenofobnímu strachu. Nepodezírám Kellera z rasismu nebo islamofobie, je ovšem smutné sledovat, jak rychle myšlenkově důslední akademici vyklízejí pozice. Vzpomeňme si, jak se profesor politologie Petr Fiala, nynější nový šéf ODS, zastal Petra Nečase, když prohlásil, že boj o českou demokracii závisí na umírněnějším chování olomouckého žalobce Ivo Ištvána. A podobně se zatím chová i Keller.
Česká strana sociálně demokratická bohužel vždy poněkud zapáchala až příliš častým a příliš lehce tolerovaným postojem některých regionálních politiků k rasismu. A zapáchá dál. Stejně jako se Keller nedokázal doopravdy ostře vymezit vůči latentní xenofobii ČSSD, nedokázal se Fiala odpoutat od kriminální povahy ODS, a místo toho, aby se postavil za tvrdý boj proti kmotrům uvnitř strany, raději pokračuje v paranoickém blouznění o spiknutí státních zástupců.
Veřejnou debatu tak v Česku formují lidé jako Tomio Okamura, Klára Samková nebo Stanislav Křeček. To jsou ti, kteří posouvají hranice toho, o čem se mluví, kteří určují, co je přípustné říkat v médiích, na stranických sjezdech a možná i v hospodě. Profesoři, angažovaní do personálně vyčerpaných stran, pak jen upevňují a legitimizují praxi politického populismu. Keller se nepostavil podivnému hnědnutí ČSSD a Fiala potvrdil charakter ODS jako strany podnikatelů, které pravidla a zákony nezajímají. Osobnosti s vysokým morálním kreditem a intelektuálním backgroundem přitakávají kurzu, který nastolil někdo jiný. Akademická sféra v praxi zcela selhává. Její představitelé v politice jen kopírují mantinely, které vytyčili mediální exhibicionisti, jako jsou Samková a Okamura, případně rasistický kandidát na ombudsmana Křeček.
Autor je redaktor A2.