„Každý den mi přijde 40–50 tiskových zpráv z nejrůznějších kulturních institucí. Naprostá většina má dvě strany a přílohy 10 MB. Věřte mi, že i kdybych chtěla, není prostě v mých silách to vše číst a složitě dohledávat, o čem vlastně ta konkrétní výstava je. Pokud chcete výrazně zvýšit šanci, že si váš email otevřu, prosím, neposílejte mi tiskové zprávy ani pozvánky. Pokud pošlete dvě až tři krátké věty, bude vás to stát mnohem méně času než psaní tiskové zprávy, kterou skutečně naprostá většina novinářů nečte. Automaticky je hážou do koše, z důvodů, které jsem popsala výše. Tyto dvě věty výrazně zvýší šanci, že se já nebo moji kolegové budeme věnovat vaší akci. Srdečně Judita Matyášová.“
„Chybějí texty, které by veřejnost seznamovaly s aktuálním děním, s kvalitními projekty a osobnostmi, které za nimi stojí. Chybějí redaktoři, kteří by tuto scénu mapovali a mohli o ní informovat.“
Hromadně rozeslaný mail kulturní redaktorky Lidových novin zní sice tvrdě, ale logicky. Měli bychom ocenit, že Matyášová vůbec řeší otázku, jak o výtvarném umění v poměrně čteném periodiku referovat a jak se vyznat ve spletitém galerijním provozu. Většina novinářů na snahu orientovat se v dění na výtvarné scéně a informovat o ní už dávno rezignovala. Stačí se podívat na kulturní rubriky našich nejčtenějších internetových portálů.
Méně novinářů než autorů
To, co si pod termínem „výtvarné umění“ představují nejvíce čtené servery, je bizarní směs „klikujících autobusů“, polonahých žen, aukčních rekordů či soch z písku nebo ledu (podle ročního období). Na druhou stranu je pravda, že naše galerie neumějí připravit ani běžnou tiskovou konferenci a často působí dojmem, jako by se za výstavu spíše předem omlouvaly. Tím jistě zájem médií nezvýší. Vybavuji si argumentaci ředitele jedné významné výstavní instituce, který zrušil tiskové konference, „protože tam bylo méně novinářů než autorů výstavy“. To ovšem v situaci, kdy současné umění naopak komunikaci s širší veřejností potřebuje, nikomu neprospívá. Informace od umělců jsou mnohdy klíčem pro pochopení jejich práce a autoři často překvapí schopností srozumitelně definovat svůj záměr – pokud k tomu ovšem mají příležitost. Módní návrháři, designéři nebo třeba architekti dostávají v médiích prostoru více.
Před časem kralovala české publicistice, a zdaleka nejen kulturním rubrikám, dvojice Milan Knížák – David Černý, kteří byli schopni vyjádřit se víceméně k jakémukoli tématu. Jejich verbální projev do jisté míry charakterizoval českou výtvarnou scénu v očích veřejnosti. Zjednodušené dělení výtvarné komunity na dva nesmiřitelné tábory se po jejich vymizení z mediálního prostoru rozplynulo a s tím částečně i zájem o dění na výtvarné scéně. Týká se to samozřejmě především veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Český rozhlas má už ze své povahy jen omezené možnosti o vizuálním umění referovat, Česká televize zase současné výtvarné umění povětšinou ignoruje. Její snaha o „široký záběr“ se navíc projevuje na kvalitě pořadů – moderátoři jsou nuceni vyjadřovat se ke všem uměleckým oborům a je jasné, že to vede k nezbytnému zjednodušení. Jak takové zjednodušení tématu vypadá, předvedl redaktor pořadu Události, komentáře, jehož podzimní rozhovor s Dominikem Langem, vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého, vstoupí do historie (výtvarného umění).
Hluboko pod hladinou bahna
Je přirozené, že mainstreamová média pracují se jmény, která jsou obecně známá. Přečíst si rozhovor s Krištofem Kinterou nebo Petrem Niklem v době jejich výstavy ve významné galerii je stále ještě možné. Jiné zprávy z okruhu současného výtvarného umění jsou však pod rozlišovací schopností mediálních stratégů. Chybějí texty, které by veřejnost seznamovaly s aktuálním děním, s kvalitními projekty a osobnostmi, které za nimi stojí. Chybějí redaktoři, kteří by tuto scénu mapovali a mohli o ní informovat (jediným „zuřivým reportérem“ naší výtvarné scény zůstává, s čestnou výjimkou Karla Oujezdského, nikým neplacený Martin Fryč, který dlouhodobě zaznamenává prakticky úplně všechno).
Troufám si říct, že v České televizi není jediný opravdu informovaný znalec současného českého výtvarného umění – nedávné odvysílání několikaminutové pseudoreportáže, či spíše reklamy na výstavu „současného autora pop artu“ Pasty zmiňuji na obhajobu tohoto tvrzení. Většina novin rubriky o umění zrušila nebo zcela znehodnotila. Není samozřejmě nutné referovat o každé výstavě nebo přetiskovat tiskové zprávy. To ani nikdo nechce. Pomyslné dno, kterého naše média v oblasti umění dosahují, je každopádně hluboko pod hladinou bahna. Málokdo má přitom takovou možnost – u veřejnoprávních médií navíc i povinnost – pozitivně ovlivňovat kulturní povědomí a srozumitelně předávat veřejnosti aspoň základní informace.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.
Vyšlo v A2 č. 4/2014.