Poslankyně Marta Semelová si opět užívá okamžik své slávy. Po tradičních vzpomínkových rituálech u Gottwaldova hrobu se tato mistryně KSČM v sebepoškozování vyslovila k procesu s Miladou Horákovou: prý to není žádný problém, obžalovaná se ke všemu přiznala. Pravice reaguje očekávatelným způsobem, požaduje trestní stíhání, což je poněkud bizarní v zemi, kde se poslanecká imunita vztahuje i na přijetí korupčních nabídek.
„KSČM je koulí na noze české levice. Za pětadvacet let své existence nedokázala tato strana nastolit v české veřejné debatě žádné zajímavé téma – jinými slovy, nezvládla úkol, na který stačila řádově menší hnutí či sdružení.“
Objevují se také přirovnání Semelové k popíračům holocaustu. A vlastně se tomu ani nelze divit. Semelová nejen dodala antikomunistům přesně to, co potřebují, ale navíc její výrok šokuje mírou čehosi, o čem divák s jistotou neví, zda to je hloupost nebo krutost. Z očí paní poslankyně skutečně zíralo jakési podivné, tupé zlo. Jenže i to bylo spíš maskou. Příliš průhlednou maskou neschopnosti a sebestřednosti.
Koule na noze české levice
Čeští komunisté jsou ztělesněná marnost. Zatímco lidská tvář jejich strany Jiří Dolejš káže squatterům o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, volá poslankyně Semelová na antikomunisty: Ano, opravdu, jsme přesně tak odporní, jak si nás představujete! Váš život má smysl! Na požádání vám dodáme opravdové stalinisty, vzor 2014… Prostě řečeno, KSČM je koulí na noze české levice. Za pětadvacet let své existence nedokázala tato strana nastolit v české veřejné debatě žádné zajímavé téma – jinými slovy, nezvládla úkol, na který stačila řádově menší hnutí či sdružení. Místo toho se sama neustále tématem stává – ovšem tématem, které svádí debatu na terén výhodný pro pravici. Ta může kdykoli ukázat k budově v ulici Politických vězňů – podívejte, existují ještě horší, než jsme my. Jsou členové KSČM, kteří se za tuto roli stydí a snaží se s ní něco udělat. A pak jsou zde lidé jako Semelová, kteří si tuto roli užívají, ba strachují se, že by o ni snad mohli přijít.
Kdo chce kam, pomozme mu tam. Semelová si soudní tahanice zaslouží. Zasloužila by si i skutečné odsouzení a nejlépe pobyt ve vězení. Ideálně ne v tom dnešním, ale ve stalinistickém, s tehdejšími vyšetřovacími metodami. Třeba by přišla na jiné myšlenky a zdokonalila by si schopnost empatie. Jediný problém je v samotné podstatě věci: má zákon vymáhat historickou pravdu? A má ji vymáhat stejně, pokud jde o popírání zločinů nacismu a stalinismu a pokud jde o zločiny demokracií?
Jedná se také o zločiny?
Když jde o pravdu, zdá se, že jdou všechny okolky stranou – kdo by chtěl být na straně lži? Nicméně opatrně s tou pravdou, skutečná oddanost vůči ní neznamená snadnější štěkání na naše protivníky, ale naopak vystavení se nepříjemným faktům o nás samotných. Podívejme se na jeden konkrétní příklad. Na Žižkově máme náměstí pojmenované po Winstonu Churchillovi, britský státník tam má i sochu. A není divu. V důsledku působení Budínovy popularizační knížky Jistý pán z Admirality představuje Churchill jeden z archetypů politika pro velkou část české veřejnosti. Jeho buldočí sveřepost i neotesaný humor se snaží napodobit leckdo, od Zemana po Kalouska. Aby ne. Churchill je přece představitel historické pravdy, vítěz druhé světové války a muž, který moudře předjímal tu studenou.
Tentýž politik 12. května 1919 na poradě v britském War Office prohlásil: „Silně podporuji užití otrávených plynů proti necivilizovaným kmenům.“ Debatovalo se o iráckých vzbouřencích na britském mandátním území. Historici se ještě nedávno přeli, zda byly otrávené plyny nakonec použity. Dnes převažuje názor, že nikoli, britská armáda si vystačila se shazováním bomb a vypalováním vesnic. Přesto se jedná o docela příznačnou ukázku toho, vůči jakému „režimu“ byl Churchill celoživotně loajální a jaké pozice v jeho rámci sám zastával. Byl to režim „zločinný a zavrženíhodný“? Nebo snad ne?
Když byl Churchill podruhé premiérem, v padesátých letech, provozovali Britové koncentrační tábory v Keni, kde bylo vězněno podle odhadů osmdesát až tři sta tisíc lidí. Vězni byli mučeni, například dědečkovi Baracka Obamy tam britští vojáci píchali pod nehty a do zadnice špendlíky a mačkali varlata železnými tyčemi. Jak se k tomu máme postavit? Nejde o debaty, zda je britské násilí stejně či srovnatelně zločinné jako násilí nacistů či stalinistů. Jedná se jistě o jiné zločiny jiných režimů. Otázka zní jinak – jedná se také o zločiny? A jak bychom se měli stavět k jejich památce?
Dokud budeme mít na Žižkově Churchillovo náměstí a Churchillovu sochu, bude to jasný signál. Signál toho, že se vůči obětem britského kolonialismu dopouštíme stejného popíračství jako Semelová vůči justiční vraždě Milady Horákové.
Autor je politolog.