První recenze a komentáře, které už na Sedláčkovo a Polívkovo Dědictví aneb Kurva se neříká vyšly, v různých obměnách říkají to nejpodstatnější – totiž, že se o filmu vlastně nedá nic moc říct. Filmařům pod rukama opravdu vyrostlo bezmála zenově nanicovaté dílo, u kterého se dá donekonečna vyjmenovávat, co všechno v něm chybí: humor, zápletka, tempo či jakákoli zaznamenáníhodná tvůrčí invence. Přesto stojí za to zbystřit pozornost a pokusit se nad tímto mrákotným, rozbíhavě blábolivým a impotentním dílem přemýšlet.
„Film se plynule překlápí z roviny autorské zpovědi do polohy nezáměrné autoterapie. A zatímco Vratné lahve nechtěně demaskují pokrytectví svěrákovského „laskavého humoru“, Dědictví 2 by působí spíš jako zoufalé a bezmocné volání o pomoc.“
První díl od Věry Chytilové se dočkal zaslouženého uznání jako pronikavá reflexe své doby, ve které se různé společenské nálady a fenomény vynořovaly se stejnou spontánností a živelností, s jakou se Polívka převtělil do hlavního hrdiny Bohuše. Druhý díl se od prvního neliší jen tím, že „kurva“ se v něm opravdu neříká moc často. Polívka tu s Bohušem urputně bojuje a jeho scénář se kontaktu se současným „veřejným prostorem“ důkladně vyhýbá – celý děj se odehrává na hrdinově pozemku nebo ve víceméně anonymních prostředích. Pokud nové Dědictví nějak charakterizuje příslušníky současné společnosti, tak jen tím, že je zobrazuje jako opotřebované, unavené a bezradné osoby, eskapisticky se stahující do soukromých zón, v nichž ale také bolestně zjišťují, že nejsou schopní základních mezilidských vztahů. Bohuš se ve filmu vlastně pořád jen o něco neúspěšně snaží: být legrační, nechlastat, mít sex, navázat milostný vztah, smířit se se smrtí blízkého, být hodný na lidi kolem sebe, zachránit se před hrozící exekucí…
Stejně neúspěšně se ale snaží i samotný Polívka. Skličující na tom navíc není ani tak to, že dokáže hrát živelného Bohuše jen v občasných záchvěvech, kdy se probere z převládající sebedojímavé letargie. Opravdu tragické je, že už neumí moc dobře zahrát ani Polívku, tak jak ho hrával v Manéžích nebo Bolkovinách. Ten, na koho se většinu času díváme, je strhaný schizofrenik, který se chvíli snaží být Bohušem a chvíli Bolkem Polívkou.
Konec dobráckého burana
Že herci ve filmech hrají vlastně sami sebe, jen občas pod jinými jmény, je v současném českém filmu typické a nové Dědictví je různých forem odkazování a sebeodkazování plné: od postavy režiséra Špetky přes Jitku Čvančarovou coby televizní herečku a Michala Pavlatu, který hraje Mudr. Pavlatu, po Karla Gotta, který hraje Karla Gotta (a také mu to nejde tak dobře jako v prvním Dědictví). Obvykle herci v podobných rolích potvrzují stereotyp, podle kterého je diváci rozeznávají ve filmech, televizních pořadech a v bulvárních novinách. Polívka na sebe ale ve svém filmu, k němuž napsal i scénář, bezděčně prozrazuje mnohem víc. Podobný autoportrét, v kterém by jeho aktér sám sobě takhle podrážel nohy, jsem v českém filmu viděl naposledy u Vratných lahví Zdeňka Svěráka, které ale Polívkovo Dědictví v sebezrazování hravě překonává. Film se plynule překlápí z roviny autorské zpovědi do polohy nezáměrné autoterapie. A zatímco Vratné lahve nechtěně demaskují pokrytectví svěrákovského „laskavého humoru“, Dědictví 2 působí spíš jako zoufalé a bezmocné volání o pomoc.
Lépe řečeno: mohlo by tak působit, kdyby Bohuš v řadě momentů nevystupoval jen jako sebestředný primitiv, k čemuž dochází minimálně ve scénách, kde je v nějakém kontaktu s ženami (vyjma ducha jeho zemřelé manželky). Polívkův hrdina navíc není jen dobrácký buran z Valašska, ale také pohádkově bohatý „podnikatel“ a „mecenáš“, což je kontrastní situace k prvnímu dílu, kde se s vlastním dědictvím neohrabaně vyrovnával. Tady už je suverénním držitelem jmění, který si je své moci plně vědom – a moc dobře ví, jak ji zneužívat. Když s velkopanskými manýrami peskuje pracující na svém pozemku s tím, že „jeden maká, čtyři se dívají“ nebo že má na trávníku nepořádek, působí jako autentický tyran. Jindy zase nevíme, co si vlastně myslet: třeba když Bohuš na koni přijede ženám z lidového pěveckého sboru říct, že „je krize“, a proto jim nezaplatí výjezd do zahraničí, a za chvíli v jiné scéně bez mrknutí oka uhradí svému kamarádovi plastiku nosu.
Jedním z klíčových dramaturgických problémů Dědictví 2 je samozřejmě to, že se skládá z řetězce víceméně samostatných skečů, kterým mnohdy chybí pointa a u nichž si můžeme jen domýšlet, jak patří do zbytku děje. Dalo by se zlomyslně napsat, že největší fór celého snímku spočívá v tom, že Polívka tu uklouzl po vlastním filmu jako po banánové slupce (a Robert Sedláček se svezl společně s ním). I tenhle humor je ale silně nahořklý.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.