Řídit stát po vzoru organizovaného zločinu, to chce trochu umu. Ještě v roce 2010 na nás Petr Nečas shlížel z obřích billboardů a hřímal, že korupci „nebude tolerovat ve vládě ani v ODS“. Pak ale „Pan čistý“ překvapil – jednak napínavým milostným románkem financovaným z veřejných peněz, jednak rozdáváním politických trafik, za které byl nedávno obviněn z uplácení.
„Vědomí, že naše mocenská elita je na úrovni rozvojového světa, nám dává jistou výhodu – především můžeme lépe předvídat její chování.“
Nečas proto musel zapracovat na svém PR. Jeho obhájci, kterými se to dnes v masmédiích jen hemží, tvrdí, že se stal nešťastnou obětí vlastních protikorupčních opatření, anebo že kupování poslanců je v politice běžné. Ale neplačme nad ztrátou iluzí. Raději se podívejme, co pro nás mocenská elita chystá a co s tím můžeme udělat.
Tobogán do Namibie
Konečně jsme opět slavní. Kauza Nečas je součástí „největšího protikorupčního vyšetřování od pádu komunismu“ v Česku, píšou New York Times. Sami představitelé ODS však kauzu, v níž měl Nečas uplatit tři bývalé poslance své strany za to, že složí mandát a nepotopí jeho vládu, hodnotí jinak. Předseda občanských demokratů Petr Fiala nám vysvětlil, že to byl úplně běžný postup: „Dosazování do různých funkcí je součástí demokratické politiky, ať se nám to líbí, nebo ne.“ ODS pak vrchního státního zástupce Ivo Ištvána rovnou označila jako „škůdce demokracie“. Vůbec nic totiž nepochopil.
ODS se nelíbí, že Ištván nechce přijít k rozumu. Je podobně tvrdohlavý jako Transparency International, která každoročně sestavuje žebříček zkorumpovanosti jednotlivých zemí světa. Vidíme, že Česko si v něm vedlo nad očekávání mizerně – propadlo se ze 46. místa v roce 2006 na 57. místo v roce 2013, o které se dělí společně s Namibií (o něco lépe je na tom Rwanda). Je sice dobré vědět, že je pořád kam klesnout a že nejsme na úplném chvostu vedle Afghánistánu, ale červík pochybnosti přeci jen hlodá. To, jak se v zemích obdobné institucionální úrovně zachází s příliš horlivými kritiky a nespokojenci, není těžké domyslet.
Vědomí, že naše mocenská elita je na úrovni rozvojového světa, nám přesto dává jistou výhodu – především můžeme lépe předvídat její chování. Už se nemusíme divit, proč ODS i většina tuzemských novinářů nepovažuje za hlavní problém Nečase, ale Ištvána, kterého označuje za škůdce a veřejně ho zastrašuje. V zemi s nefunkčními institucemi bývá zvykem, že kverulanti raději mlčí a elita proti nim táhne za jeden provaz. Vždyť ODS byla v Nečasově vládě zvyklá na to, že jí procházela podpora od uměle vytvořeného a nikým nevoleného paskvilu LIDEM, a kdo se odvážil protestovat, byl označen za lůzu. Ne nadarmo filozof Ivan Sviták hovořil už v devadesátých letech o ODS a její politice jako o „tobogánu do Bolivie“. Nemýlil se – s tím rozdílem, že tobogán tentokrát vede do Namibie.
Nevolnictví podle Klause
Zatímco ODS v devadesátých letech tvrdila, že směřujeme na Západ a vracíme se do Evropy, dnes nic podobného raději ani nepředstírá. O co této části politického spektra jde, svědčí nejen kauza Nečas-Nagyová, ale i myšlenkové podhoubí, z něhož strana vzešla. Zejména její zakladatel Václav Klaus, který nemůže své otcovství popřít. Také on dnes vidí náš vzor v rozvojových zemích. Ve své poslední knize Česká republika na rozcestí: čas rozhodnutí píše s odzbrojující upřímností, že země třetího světa prodělávají vzestup a my se tomu musíme přizpůsobit. Mají oproti nám ohromnou konkurenční výhodu: nedisponují skoro žádným systémem sociálního zabezpečení ani ekologickými regulacemi, zato mají levnou pracovní sílu, která „je silně motivovaná, ochotná tvrdě pracovat a nemůže si dovolit upřednostňovat volný čas“.
Klaus proto radí pustit pacientovi žilou: navrhuje radikální deregulaci trhu, další privatizace a omezení sociálního systému. Navíc přichází s originálním využitím kmotrů. Podle Klause dnešním bojovníkům s „korupcí“ nedochází, že právě tolik opovrhovaní kmotři plní na politické scéně podobně důležitou roli jako kdysi veksláci – zprůchodňují totálně neprůchodný systém vládnutí a zajišťují předvídatelné fungování státní správy a justice. Řešení pro Česko tedy spočívá v kombinaci likvidace sociálního zabezpečení, nulových ekologických norem, zaměstnanců zbavených práv a politiky „zprůchodněné“ kmotry. To zní opravdu lákavě.
Nazvěme klidně takové řešení Klausovou cestou do nevolnictví, na jejímž konci nás čekají pracovní podmínky robotáren třetího světa. Ale nezoufejme. Abychom jen planě nemoralizovali, zkusme taky vzít pravici v něčem za slovo. Kdekdo totiž může namítnout, že korupce byla, je a bude, a tento systém se bez ní stejně neobejde. Zeptejme se tedy jinak: za jakých okolností by pro nás korupce byla přijatelná nebo dokonce výhodná? Odpověď je nasnadě: jen v takovém případě, pokud by nám za ni zkorumpovaná mocenská elita něco nabídla. Představme si třeba fungující ekonomiku nebo aspoň naději na lepší budoucnost. Nabídl nám snad něco z toho Nečas? Těžko. Dnešní korupčníci jsou tak zpovykaní, že už se ani nenamáhají nabídnout lidu něco na oplátku.
Podnikatelé s mocí
Nečas nám místo toho odkázal zdvojnásobený vládní dluh, nejvyšší počet nezaměstnaných v historii samostatného Česka a rozklad elementárních funkcí státu. To, co z něj zbývá, jistě půjde časem rozprodat pod cenou a odnést si z toho malou domů. Také pohled na Ivo Rittiga, u něhož měly končit desítky milionů z provozu Pražského dopravního podniku, napovídá, že se za ním skrývá příslib věcí příštích. V minulých letech z Česka odtekly desítky miliard, aniž byly zdaněny. Zatímco počet firem v daňových rájích úspěšně narůstá, daňový výnos táhnou nižší a střední vrstvy prostřednictvím zvýšeného DPH a daně z příjmu. Na krajinu po Nečasovi není hezký pohled. Na rozdíl od jejích obyvatel má ale Pan čistý o budoucnost postaráno. O boji s korupcí teď bude přednášet na soukromé vysoké škole CEVRO a své zkušenosti zúročí i jako poradce miliardáře Pavla Sehnala.
Kromě toho budeme neustále poslouchat, že za všechno může bývalý režim s utlačivým státem, který byl prošpikovaný korupcí, již se ani po čtvrtstoletí nepodařilo vymýtit. Nikoho totiž nesmí ani ve snu napadnout, že by to mohl být důsledek rozbujelé privatizace státu a oligarchizace politiky. Ještě bychom si začali myslet, že korupce sílí v prostředí rozvrácené veřejné sféry, a protestovali bychom proti tomu, že přestávají fungovat instituce, roste nejistota, mizí základní mezilidská důvěra a spolu s ní vymahatelnost práva. Boj proti korupci zároveň přináší popularitu, díky níž sbírají politické body velkopodnikatelé. Pro lidi jako Andrej Babiš je výhodné, že se boj s korupcí odehrává výhradně v podobě hry na četníky a zloděje – místo privatizace státu se řeší jen to, kdo přinesl úplatek, uzavřel nevýhodnou smlouvu nebo kdo komu nabídl trafiku. Tento přístup však řeší jen důsledky, nikoli příčinu. Tou je vpád trhu do celého veřejného sektoru, kde nemá co dělat a v němž je kauza Nečas pouhou třešničkou na dortu.
Je jasné, že Nečas nikdy nebude stíhán za mnohem závažnější věci, jako je destrukce sociálního státu. Na druhé straně to ale neznamená, že by iniciativa vrchního zástupce Ištvána neměla smysl. Pokud někdo považuje tajné rozdávání trafik za běžné, přinejmenším to svědčí o tom, že pro něj politika ztratila jakékoli spojení s veřejným zájmem. Politik je v takovém případě pouhým podnikatelem s mocí a veřejnými zdroji, s nimiž kšeftuje čistě pro svůj vlastní zisk. Na pořad dne by proto měla přijít opatření, která jsou o něco důslednější. Patří mezi ně zejména otázka vyvlastnění korupčních prostředků. Jak praví známé heslo: co bylo ukradeno, musí být vráceno.
Autor je člen redakce A2.