Západní politici a média burcují světovou veřejnost poukazem na několikeré údajné porušení mezinárodního práva na Krymu. Podle Baracka Obamy došlo k porušení mezinárodního práva i samotným pořádáním referenda, což je nesmysl. Dokonce ani odtržení Krymu a jeho následná anexe Ruskem nemohou být považovány za porušení mezinárodního práva (referendum a následné odtržení je ovšem porušením ukrajinské ústavy). Pokud lze něco považovat za porušení mezinárodního práva, je to počínání ruských vojáků na Krymu. Ruské stanovisko popírající porušení mezinárodního práva aktivitami ruských jednotek na Krymu se opírá o následující tvrzení:
1. Ruské jednotky jsou na Krymu legálně na základě smlouvy o využití černomořské námořní základny.
2. Rusko chrání ohrožené soukmenovce.
3. Ruské jednotky byly pozvány právoplatným prezidentem Ukrajiny Janukovyčem i premiérem Krymské autonomní republiky.
První argument lze snadno vyvrátit poukazem na text zmiňované smlouvy, který explicitně stanovuje, že ruské jednotky musí respektovat suverenitu Ukrajiny, její zákony a nesmí se vměšovat se do jejích vnitřních záležitostí.
Také druhý argument neobstojí. Ačkoli jsou Putinovy obavy z ohrožení zájmů rusky mluvící menšiny na Ukrajině oprávněné, a změna jazykového zákona schválená parlamentem je toho předzvěstí (jakkoli prezident změnu zákona po kritice ze zahraničí a upozornění na hrozící eskalaci napětí vetoval), a ačkoli je diskriminace ruskojazyčné menšiny v Pobaltí dlouhodobě kritizována ze strany OSN i lidskoprávních organizací, k výrazným násilnostem proti ruské menšině na Ukrajině podle všeho nedochází a situaci předcházející vojenské intervenci nešlo ani zdaleka označit za humanitární katastrofu. Dokonce ani v případě, že by se o humanitární katastrofu jednalo, nelegalizovalo by to ruskou vojenskou intervenci. Doktrína „humanitární intervence“ není uznaným pramenem mezinárodního práva.
Co se třetího bodu týče, premiér Krymské autonomní republiky podle ukrajinské legislativy nedisponuje pravomocí pozvat zahraniční jednotky. Nejlepším Putinovým právním argumentem je tedy „zvací dopis“ Janukovyče. V Česku máme se zvacími dopisy neblahou historickou zkušenost. Z právního hlediska bylo problémem zvacího dopisu Biľaka a spol. to, že jej napsali lidé, kteří k tomu nebyli oprávněni, bez vědomí právoplatné vlády. A na stejné otázce teď závisí i legalita pozvání ruských jednotek na Ukrajinu. Podle ruského stanoviska nebyl Janukovyč právoplatně sesazen, a je tedy legitimním představitelem Ukrajiny (naopak vláda v Kyjevě podle ruského stanoviska legitimní není). S neústavností Janukovyčova sesazení lze souhlasit, a přiznávají to i právníci Majdanu. Konstatují, že nenastal žádný ze čtyř v ústavě uvedených důvodů zániku Janukovyčova prezidentského mandátu, nicméně se odvolávají na suverenitu lidu (reprezentovaného Majdanem) a na to, že revoluce si vytváří vlastní zákony. Tuto argumentaci přijala ústy Lubomíra Zaorálka i česká vláda, což by se někdy v budoucnu mohlo hodit.
Obdobná shoda bohužel nepanuje v právním názoru na to, zda nelegitimně (například pučem) sesazená vláda má právo z exilu pozvat zahraniční vojska. Kupříkladu Eric Posner soudí, že nikoli, zatímco Stefan Talmon argumentuje opačně (obecněji zde). Osobně se kloním k názoru, že Janukovyč právo pozvat zahraniční vojska neměl, čímž padá poslední argument Putinovy teze o legalitě aktivit ruských jednotek na Krymu. Jakkoli ale ruská invaze na Krym představuje porušení mezinárodního práva, stejně bude nejlepší reagovat na ni tím, že popřejeme občanům Krymu hodně štěstí do jejich nadcházejícího života v rámci Ruské federace.
Autor je ekonom, působí na Yale University.