Alternativy začínají u stolu s jídlem a končí sociálními změnami. Série víkendových gastronomických článků je založena na myšlence, že jídlo není pouze jednou z nejdůležitějších lidských potřeb, ale také politickým nástrojem. Snaží se představit gastronomii jako vstupní bránu občanské angažovanosti.
Když dnes a denně vcházíme do supermarketu, lze snadno podlehnout dojmu, že máme na výběr z obrovské nabídky. Dumáme nad tím, který z ochucených jogurtů si vybrat, která z desítek variant téhož sýru je ta, jež splní naše očekávání. Řetězce závodí v počtu novinek a obměn – neustálé rozšiřování sortimentu je důležitou strategií. Držíme například prvenství v množství druhů ochucených balených vod. V souvislosti s tím existuje množství socioekonomických studií, které tvrdí, že plné regály v obchodech a příliš velký výběr potravin mohou zákazníka paralyzovat, a dokonce dohnat k rozhodnutí, které jde vlastně proti jeho osobnímu zájmu či přesvědčení. S tím dále souvisí i nedostatek informací, které by umožnily plnohodnotné rozhodování. Dojem obrovského výběru v supermarketech je důležitou součástí obchodní taktiky, jak zákazníka zahltit a odvést jeho pozornost, aby náhodou – nedejbože – nezačal při nakupování přemýšlet.
„Budeme-li si vařit doma z lokálních surovin, můžeme se efektivně bránit komercionalizaci gastronomie a našich životů, a tím stávající systém postavit na hlavu.“
O strategiích obchodních řetězců toho už bylo napsáno a natočeno spoustu, přesto není příliš známým faktem, že téměř veškeré potraviny v supermarketech pochází od pouhých deseti zastřešujících firem, ovládajících světový trh. Zdá se tedy, že ať se rozhodneme pro jakýkoliv produkt ze supermarketu, podporujeme tím malé společenství obrovských nadnárodních korporací, u nichž platí, že čím jsou dál od konzumentů a anonymnější, tím více se zříkají zodpovědnosti za dopad výroby svého zboží – jak na konzumenty, tak na životní prostředí. Není vůbec přehnané říct, že těchto deset producentů používá stejné strategie jako dealeři drog. Stejně jako si dobrý dealer udržuje své zákazníky, i průmysloví producenti potravin důsledně dbají na to, aby si nás udrželi a abychom si v nejlepším případě na jejich produktech vytvořili závislost. A to doslova. Jak toho dosahují? Vlastně celkem snadno. Prostě použijí víc cukru, tuku a soli. Západ se Spojenými státy v čele se v současnosti přesvědčují na vlastní kůži o tom, k čemu tato kombinace vede: obezita, kardiovaskulární problémy, cukrovka a podobně. Gastronomický kritik Michael Pollan k tomu dodává: „Nejdůležitější roli v našem stravování hraje otázka, zda bylo jídlo uvařené lidskou bytostí nebo korporací. V druhém případě je pravděpodobné, že hazardujete se svým zdravím.“
Hlasování jídlem
Jádro kapitalismu spočívá, banálně řečeno, v neustálém zvyšování prodeje, respektive zisku. Ale jak zvýšit prodej polotovarů a zpracovaných surovin, na kterých je jejich produkce založena, pokud jsme byli zvyklí vařit si sami doma z čerstvých surovin? Bylo proto nutné vytvořit takové strategie a rétoriku, které by nás doslova vyhnaly z kuchyně. Dějiny průmyslové produkce potravin po druhé světové válce jsou plné příkladů toho, jak se nás korporace snaží přesvědčit, že vaření doma je přežitek a že za nás tu těžkou, komplikovanou a čas polykající práci udělají, abychom se mohli věnovat něčemu jinému (rozuměj: práci). Úspěch řetězců jako je KFC nebo McDonald’s jde ruku v ruce právě s touto strategií. Například KFC chytře využili ženského emancipačního hnutí ve Spojených státech. Své hotovky prodávali v rámci cílené kampaně se slogany „svoboda žen“. To samé platí o předpřipravených a instantních produktech, jimiž se cílilo i na ty, kteří jinak fast foodu odolávají.
Pokud se dnes podíváme kolem sebe, najdeme pouze příklady odrazování od vaření. Na tomto trendu se podílejí jak pořady o vaření, tak korporace (a nejen ty potravinářské), jež nás všemi dostupnými prostředky přesvědčují o tom, že bychom se měli odevzdat do jejich péče. Je ale velice zajímavé sledovat paralely mezi úpadkem domácího vaření a radikálním nárůstem výše zmíněných zdravotních problémů.
Návrat společnosti do kuchyně představuje vskutku politický čin. Budeme-li si totiž vařit doma z lokálních surovin, můžeme se tímto na první pohled jednoduchým aktem efektivně bránit komercionalizaci a degradaci gastronomie a našich životů. Naším (ne)vařením přímo ovlivňujeme to, co se děje v zemědělství a potravinové produkci všeobecně. Svými nákupními vzorci každý den hlasujeme o systému výroby potravin a samotném zemědělství. Nejsme tak bezmocní, jak si myslíme. Na tento fakt upozorňuje hned několik komentátorů. „Ironií je, že průměrný návštěvník supermarketu necítí, že by měl jakoukoliv moc. Myslí si, že může pouze přijímat to, co pro něj průmysl vytvořil. Věřte mi, je to přesně naopak. Volíme pokaždé, když námi vybraný produkt projede skenerem u kasy v supermarketu. Je podstatné, zda je lokální či z dovozu, ekologický nebo naopak neekologický,“ říká Gary Hishberg, vedoucí americké ekofarmy Stonyfield. A pokud v obchodech nenalézáme potraviny, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou kvalitní a že při jejich výrobě a prodeji nejsou porušována etická pravidla, je důležité pátrat a zapojovat se do alternativ, kterých není vůbec málo. Pohodlnost a lenost konzumentů totiž nahrává velkým řetězcům a jež umožňuje, aby prosperovaly na náš vlastní úkor.
Společnost aktivismu
Jediný způsob, jak převzít kontrolu nad tím, co spotřebováváme a koho tím podporujeme, je vařit si doma pro sebe a své blízké z produktů, které pocházejí z oblasti, kde sami žijeme. Z pouhých pasivních konzumentů se tak stáváme spoluaktéry. Náš postoj k původu potravy, kterou přijímáme, má totiž dalekosáhlý vliv nejen na naše zdraví, ale také na socioekonomický rozvoj regionu, v němž žijeme. Naši drobní zemědělci produkující zeleninu, kterou nyní dovážíme ze Španělska a Jižní Ameriky, představují téměř vyhynulý druh. Vše má relativně pevně v rukou průmyslová zemědělská výroba, jež je podřízena dotacím na tři nebo čtyři plodiny, které pěstuje stále dokola, aniž by to pro nás mělo větší užitek. Domácím vařením lze tento trend postupně zvrátit – dokládá to ostatně neustále se zvyšující zájem o farmářské trhy či KPZ (komunitou podporované zemědělství).
Stále více si zkrátka uvědomujeme, jaký má naše potřeba nakrmit se, jež je na první pohled zcela sobecká, obrovské dopady na osudy a životy jiných lidí a životního prostředí. Francouzské sdružení na ochranu drobných zemědělců a spotřebitelů AMAP (Association pour le maintien d’une agriculture paysanne) ukazuje v praxi, jak na to. Dnes k této celonárodní síti patří desítky tisíc drobných zemědělců a stovky tisíc spotřebitelů. Jen tím, že doma vaří a aktivně se zajímají o to, kdo, jak a kde vygeneroval dotyčné ingredience, vytvářejí pracovní místa v zemědělství, sektoru, se kterým jsme byli vždy bytostně spjati a od kterého se stále více odlučujeme. Navíc podporují ekologickou, tedy udržitelnou produkci. A jeden z nejpodstatnějších důsledků této iniciativy je fakt, že zde neexistuje překupník ani řetězec. Veškerá komunikace a prodej probíhá na ose zemědělec–konzument. Jednoduchá řešení ale neexistují, zvlášť pokud je ve hře závislost na pohodlném nákupu v supermarketu. Sektor industriální produkce potravin a zemědělství je již natolik v područí vlády nadnárodních korporací, že se sám od sebe nezreformuje. Stále jasněji se dnes ale ukazuje, že jsme to my, „obyčejní strávníci“, kdo konečně bere do rukou otěže potravinářského povozu a navádí ho na cestu, o níž rozhodujeme sami.
Autor je umělec a gastronomický aktivista.